Andrej Alexejevič pokračování

Nastal den D, den, který jsem měl strávit s partou Andreje Alexejeviče. Autobus přijel překvapivě včas a 15 studentů medicíny z Oděsy se svým ideologickým vůdcem docentem a třemi ideologickými pomocnicemi, všichni pedagogové, už spořádaně čekali. Obvyklé hemžení před odjezdem na výlet se nekonalo. Spíš to byla jakási otazníková atmosféra co to asi je. Možná v SSSR na výlety nejezdí. Dášenka se omluvila a tak jsem mohl klidně konverzovat jen s řidičem autobusu.

20 lidí v autobusu zaplní jen polovinu a tak se pomocnice rozsadily tak, aby zvládly přehled každá o pěti mladých studentech. Práce moc neměly, protože se skupinky posadily tak, aby správný přehled neutrpěl. Andrej Alexejevič rezervoval na prvním sedadle místo pro mě. Byl vybaven foťákem Smena, kde nad objektivem bylo cosi jako Eiffelovka s hvězdou na špici. Fotil pilně, na vječnuju pamjať, jak říkal. Nastoupil jsem poslední, autobus se rozjel a já informoval jeho obsah o trase a něco zevrubných informací o cílech. Slova se ujal, jak jinak, Andrej Alexejevič, pohovořil o skvělých vztazích, přidal něco o výdobytcích této bratrské lásky a tak připravil publikum ideologicky na celý den. Aspoň mně se to zdálo, ale zklamán jsem nebyl, když se moje očekávání násobně nesplnilo. Já situace využil a sedl si vedle řidiče. V autobuse se jen šeptalo. Netrvalo dlouho a Andrej Alexejevič ke mně zezadu přistoupil s tím, že by si chtěl popovídat patrně o drůžbje, což jsem odmítl s tím, že musím s řidičem domlouvat podrobnosti cesty.a o podrobnostech budu informovat až na místě. Tak uběhla cesta až do Karlových Varů.

Nejeli jsme rovnou do centra, zvolil jsem okliku přes Panorámku, odkud je krásný pohled na celé Vary a ujal se slova. Když jsem se zmínil o hotelu Imperiál AA ožil, neb, jak posléze objasnil, v hotelu se léčí a rekreují ruští soudruzi a nezapoměl zdůraznit, že je to vymoženost, kterou carské Rusko mělo jen pro carem vyvolenou společnost vykořisťovatelů. Nechal zastavit a následovala už známá exhibice na vječňuju pamjať.. U vřídla ho zaujala ve stejném gardu tabulka Vřídlo Gagarinovo a vyrazili jsme k lanovce. Nahoře je krásný rozhled a já začal ukázkou kostelíka Tří křížů na konci nedokončené Baťovy lanovky. Protože jsem už znal jeho oblíbené téma, vymyslel jsem příběh o třech bratřích, kteří bohatým brali a chudým rozdávali, což AA zaujalo, leč odbyl to jen poznámkou.

„Málčiky, smatrítě, eto kak náši patyzáni!“.

Opravdu za srdce ho však chytla teprve odvrácená strana, měsíční krajiny u Sokolova. Zjednal si pozornost a přednesl projev, jak se bratrům pod vedením KSČ daří budovat, začal Říjnovou revolucí a skončil kombajnama na kolchozních lánech. Úžasná asociace. Samozřejmě následovala na vječňuju pamjať, kde mu došel film. Dolů už jsme šli pěšky. První zastávka byla na Jelením skoku, kde zajásal, když objevil na jednom pomníku azbuku. Nadechl se, aby zase pronesl ideologický projev. Zůstal na půli cesty. Byla to vzpomínka na návštěvu ruského cara. Nezabránil však tomu, aby si pár jeho svěřenců obrázek o Varech rozšířilo. Zavelel k rychlému odchodu. Po cestě lesem si v jedné zatáčce všimnul jakéhosi kusu betonu ve svahu a, što éto? Poučen jsem řekl, že to je bunkr, kde se skrývali ruští partyzáni v boji o Karlovy Vary. Viditelně ožil a protože už měl Smenu nabitou novým filmem, obtančil ten nezajímavý kus betonu, cvak, cvak, na vječňuju pamjať. Chtěl jsem je ještě vzít do ruského kostela, ale ten byl zavřený a tak jsme pokračovali do Mariánských lázní.

Tady došlo ke krachu.

Procházeli jsme kolonádu, když AA opět viditelně ožil. Kolonáda tvoří v jednom místě jakýsi roh a před ní socha zakladatele s ratolestí v ruce. Protože jsme přistupovali zezadu, domníval se AA, že ta ratolest je samopal a další partyzán. Chtěl ho fotit zepředu, bdělým okem však zjistil, že to samopal není a své zklamání nezastíral. Přeci jen však radosti neunikl. Na tom rohu byla deska s nápisem Kolonáda Maxima Gorkého. Ač latinku neznal a žádný blb nebyl, písmena jsou částečně s azbukou stejná, zjednal si pozornost, málčiky, smatrítě a cvak, cvak. Éto naš Gorkij! Další projev si odpustil. Usoudil jsem, že po zklamání s partyzánem by se hodila náprava a protože je v Mariánkách taky ruský kostel, zamířili jsme k němu. Když zjistil, že je další cíl kostel, postavil s rozhodně proti, ale podařilo se mně ho přesvědčit, že se o něj staráme jako neutuchající památku na bratrské pouto se sovětským Svazem a proto bych vřele doporučoval návštěvu. Jeho, ani jeho pomocnice jsem nepřesvědčil, ale pár studentů se pro kostel rozhodlo. V kostele to vypadalo, jako by v kostele byli poprvé v životě. Otevřené pusy nebyly výjimkou. Pak přišlo překvapení i pro mě. Protože mluvili rusky přidal se k nám muž, penzista, a že něco o kostelu ví a poví. Netušil jsem nic zlého. Pověděl a nastal průšvih.

Byl to bývalý bělogvardějec.

Povídal a ne málo. Hoši, dívka se žádná neodvážila, zůstali jako zkamenělí a nechali ho mluvit až do konce. Dozvěděli se mnoho, co jim Andrej Alexejevič neprozradil. Dohodli se, že mu o tom neřeknou. Na cestě z kostela se jeden hoch odvážil a zeptal se, zda u nás chodí hodně lidí do kostela. Není to zakázáno byla moje odpověď. Posílen úspěchem se ještě zeptal, zda u nás můžeme cestovat jak chceme. Neporozuměl jsem hned otázce a tak otázku upřesnil, zda potřebujeme povolení.

„Jen v příhraničním pásmu na západní hranici.“

Nevypadalo to, že by tomu věřil. AA už netrpělivě vyčkával, návštěva se mu jevila nezdravě dlouhá. Vysvětlil jsem mu, že tradice rusko-českého bratrství je dlouhá a tak se nemohlo odejít dříve. Zachmuřil se, spolkl to, jen nevím jaké to mělo pokračování druhý den. Iluze si nedělám.

Další cíl byla Plzeň, fabrika oznámena, jen úlitba vůdci výpravy, ale nebyla v programu, vymluvil jsem se, že mají ve fabrice jinou, nečekanou, soudružskou návštěvu a nemohli by se nám věnovat, a tak zůstala jen pivovarská hospoda, kde se sedělo na sudech. Bratrský komsomolskoj kamitět měl finanční rezervy jen pro vlastní potřebu a přidělené příspěvky na bratrské studenty byly skromné a tak jsem objednal 20 ovarů, aby parta do Prahy vydržela, když celý den nejedli. Čekali opulentní pohoštění a mně nezbylo, než podat dostatečné vysvětlení. Vysvětlil jsem jim, že ovar s hořčicí a křenem je naše národní tradice, sůl a chleba by přeci jen bylo dost málo, dle které vítáme jen mimořádně vzácné hosty a tak se tímto gestem s nimi chceme důstojně rozloučit. Jak jsem se dozvěděl od vedoucího při placení, naše objednávka uťala hospodě ovar tak na měsíc.

Andrej Alexejevič to nevydržel a přesedl si na sedadlo za mnou. Hlavně chtěl vědět, co si povídáme s řidičem. Už se stmívalo. Zpozorněl když si všiml na pravé straně červená a levé bílá světélka.Na obligatorní što éto jsem mu vysvětlil, že to jsou reflexní papírky nalepené na sloupky po cestě, které pomáhají řidičům se na silnici lépe orientovat.To ho přímo oslnilo potvrzené hlasitým bolšoje!! Co čert nechtěl, před námi se objevil muž, který tyhle papírky přilepoval. Přikázal zastavit, vystoupil a zamířil k němu. Pokoušel s ním rozmlouvat, jen ruština ještě nebyla naším úředním jazykem a tak jsem mu pomohl. Chtěl vidět ten zázrak a když ho měl v ruce zkoumal podrobně, asi zda to není podvod. Nakonec dostal pár červených a bílých papírku a jako důkaz díků za cenný dar lepiče objal, soudružsky pohovořil a chlapsky zatřásl pravicí. Až do Prahy se s papírky mazlil a radoval se, jak soudruhy ve vlasti překvapí neuvěřitelným jevem, že papírky svítí.

Odjížděli za dva dny a to už jsem neabsolvoval. Zůstala jen dost trpce humorná vzpomínka a důsledek, že jsem, dosud zcela neutrální stanovisko k heslu Sovětský svaz náš vzor doplnil o nedej pámbů.