Alfred Kirchmayr

„Měj rád sám sebe, pak ti může být ukradené, co si o tobě myslí svět.“

Alfred Kirchmayr nikdy nešetřil slovy. Narodil se v roce 1942 a vyrůstal jako „hospodské dítě“ v dolnorakouském Mostviertelu. O katolickou víru se začal zajímat jako žák klášterního gymnázia v Seitenstettenu, ovlivněn texty Pierra Teilharda de Chardin a také obdivem k osobě sv. Františka z Assisi. 

„Četl jsem Teilhardovu knihu Člověk v kosmu, která na mě hluboce zapůsobila,“

vzpomíná Kirchmayr. 

„Navíc, na začátku šedesátých let právě začínal druhý Vatikánský koncil. Byla to doba euforie a já, stejně jako řada dalších, jsem doufal v radikální reformy církve.“

Nadšen velikány křesťansko-katolického náboženství, začal Alfred Kirchmayr studovat začátkem 60-tých let ve Vídni teologii. Inspirován druhým Vatikánským koncilem netoužil po kněžství, ale chtěl se věnovat pedagogicko-spisovatelské činnosti a založit si rodinu. Manželství s jeho první ženou ale trvalo jen necelé čtyři roky. Onemocněla agresivní rakovinou, a po čtyřech měsících od stanovení diagnózy,ve čtvrtém měsíci těhotenství, zemřela. Ztráta milované manželky i očekávaného potomka, vyvolaly u něho obrovskou vnitřní krizi, ze které se vzpamatovával několik let. V té době, kdy si kromě práce na univerzitě, naordinoval jako terapii každodenní několikahodinové procházky v nedalekém Wienerwaldu, vyhledali pomoc psychologa. Tento obor ho oslovil natolik, že se psychoterpie později stala jeho celoživotním posláním. Jako student teologie si oblíbil profesora a bývalého koncilního teologa Ferdinanda Klostermanna (1907–1982), který mu nabídl místo asistenta na oddělení pastorační teologie. Tuto funkci vykonával až do Klostermannovy smrti v roce 1982. Tandem Klostermann-Kirchmayr si v té době (od konce 60-tých až do začátku 80-tých let) udělal významné jméno. Ale také mnoho nepřátel. Oba se stali propagátory tzv. demokratického křesťanství, což se mnohým nelíbilo, zejména pak ve vyšších patrech církve. Zlomovým okamžikem v životě, dnes třiaosmdesátiletého muže, bylo setkání s hlubinným psychologem Erwinem Ringelem, který po Sigmundu Freudovi a Viktoru Franklovi patřil mezi nejvýznamnější rakouské psychiatry. Kirchmayr u něj absolvoval studijní analytický program a získal diplom v oboru psychoterapie. Tuto profesi vykonává s velkou vášní dodnes. Rakouský rozhlas Ö1 vysílal nedávno o Alfredu Kirchmayrovi pořad, ze kterého jsem vybral několik pasáží. Rád bych tímto vzdal hold nejen mimořádnému, moudrému a charakternímu muži, ale také člověku, který umí pojmenovat věci pravým jménem. A přál bych si, aby jeho myšlenky našly odezvu i u česko- slovenského čtenářského publika. Jsou to myšlenky odvážné, prorocké a pravdivé. Vyslovuje je vzdělaný a pokorný člověk. Vždy bylo a je dobré naslouchat osobnostem, které mají co říct a jsou považovány za věrohodné. Vděčnost Jeden římský filozof řekl: 

“Vděčnost je matkou všech ctností. Přimělo mě to k zamyšlení. Je to pravda. Pokud dokážu být za něco vděčný, znamená to, že to nepovažuji za samozřejmost. Například naše dobrá vídeňská voda (přitéká k nám z hor v útrobách vodovodu, vybudovaném v období monarchie, pozn. autora textu). Když si pomyslím, že miliardy lidí vodu nemají, musím být vděčný. To je základní postoj k životu. Člověk řadu věcí dostal jako dar. A ten když přijme, může část z něj předat dál. A i to souvisí s vděčností. Moje celoživotní zkušenost: Humorní lidé jsou vděční. Nebo jinak: vděční lidé jsou pokorní a mají smysl pro humor. Proč? Protože mají k sobě zdravý odstup. Umí si dělat legraci sami ze sebe a v rozhovoru s jinými se nestydí přiznat si vlastní chyby a nedostatky.“ 

Rezonance

„Považuji se za žáka psychoterapeutického směru Alfreda Adlera, ve kterém se klade důraz na význam pojmu common sense. Jinými slovy: dobro pro všechny, dopřát a zasazovat se o dobro pro všechny. Víte, že jste spojeni s ostatními lidmi, s přírodou, se vším. Jde o uvědomění si, a následně o postoj, že na všechno se dívám jako na dar. A ne: To jsem udělal já! To je moje zásluha! Lidé cítí spokojenost a možná i něco jako štěstí, když mohou souznít se světem a s jinými lidmi. Rezonance je jedním z nejsilnějších zdrojů v lidské existenci. Běžně se aplikuje na hudbu — rezonující corpus hudebního instrumentu. Život se skládá z vln a z vibrací. Rezonance znamená souznění, společné cítění a myšlení. Zdravý rozum je rezonance. Je s ní spojeno, že každý člověk potřebuje uznání, tedy rezonanci. Uvědomění si, že mě má někdo rád: ‘Jsi dobrý, umíš dobře dělat to, či ono.‘ To samozřejmě nevylučuje v žádném případě kritiku. Jde ale o pozitivní přístup. Jsem přijímán takový, jaký jsem. Nejhorší je, když to úplně selže. Tehdy je duše ztracená. Pokud nejsem uznáván, oceňován a neprožívám to v rezonanci, pak se stávám zlomeným. Je to jako s houslemi, které mají sice struny, jsou ale rozbité a rezonance těla houslí už nefunguje. Jde o muzikálnost. Život je hudba.“

Profesor Ferdinand Klostermann

Ve zlomovém období II. Vatikánského koncilu si Alfred Kirchmayr vzpomíná, jak jednou na přednášce dogmatiky zvedl ruku, aby se profesora teologie zeptal na podrobnosti k tématu, o kterém hovořil. Profesor mu odvětil, že na to teď není čas, aby za ním přišel o přestávce. Když za ním o přestávce přišel, řekl mu: 

„Neptejte se prosím na toto téma, abyste neměl zbytečné pochybnosti o víře.“ 

Na té stejné teologické univerzitě působil i jiný profesor, koncilní teolog Ferdinand Klostermann. Ten přednášel pastorační teologii, která se zabývá vztahem k životu tím, že hledá propojení s dalšími humanitními obory jako jsou psychologie, sociologie, politologie, atp. Klostermann byl nadšenec koncilu a měl na Kirchmayra velký vliv. Když pak Kirchmayr přednesl svou seminární práci o nové roli laiků v církvi, což bylo jedním z témat koncilu, nabídl mu Klostermann ve svém institutu funkci asistenta, kterou on s radostí přijal. 

„O co tehdy Klostermannovi šlo?“ zeptala se redaktorka Alfreda Kirchmayra.

 

“O samou podstatu Ježíšova poselství a jeho dopadu na myšlení a život člověka. O způsob, jak žít v duchu Evangelia smysluplně svůj život. Se všemi jeho aspekty: vtělení člověka, vtělení Boha. Cílem je zralost člověka, jeho sebeuvědomění. Zralé, sebevědomé křesťanství.”

Tento pojem — zralé uvědomování si sebe sama — byl v katolické církvi téměř zakázaný. To mělo za následek, že se klerikalismus spojil s naprosto zvrácenou sexuální morálkou, v níž hlavní úlohu hrála a hraje podřízenost. 

Jeden francouzský teolog během koncilu řekl: “Katolická sexuální morálka je pro králíky, ale ne pro lidi.”

Abych tak řekl: církevní morálka je o rozmnožování se, ne o uvědomování si sama sebe, a vnímání sexuality jako dar pro plnohodnotný život. A pak církvi zatrnulo. 

“Jeden příklad za všechny: v roce 1970 poskytl můj šéf, profesor Klostermann, rozhovor pro rádio. Mimo jiné byl tázán na svěcení žen, jestli II. Vatikánský koncil k tomu otevřel dveře.”

Klostermann odpověděl: “Svěcení žen není žádný teologický problém. Je to čistě církevní nařízení. Je to problém klerikalismu, kterému jde o nadvládu mužů. Je to problém mocenské politiky.”

O několik dní později Klostermannův kolega, rovněž profesor na teologické fakultě, poslal Klostermannovi ručně psaný dopis (i já jsem ho tehdy četl): 

“Ať si vás vezme čert! A ďábel vás dostane!”

Ten profesor, který to napsal, byl katolík. Jak z církevních dějin víme, II. Vatikánský koncil byl opravdu zlomovým. Období euforie začalo, bohužel, pozvolna střídat období návratu k fundamentalisticko- konzervativnímu myšlení. Zpátečnické myšlení v rakouské církevní hierarchii začalo postupně útočit na dvojici Klostermann-Kirchmayr. 

„Kdysi jsem oslovil profesora Klostermanna s úmyslem habilitovat se v oboru pastorační teologie. Klostermann mi řekl, že by mi to ze srdce dopřál, ale žel, moc v hierarchii přebírají znovu zpátečnicky orientovaní biskupové, kteří budou klást vzdělaným laikům takové klacky pod nohy, že to mé jmenování docentem znemožní… A tak jsem, až do jeho smrti, nadále vykonával funkci asistenta a zároveň jsem začal studovat psychologii. Studijní praxi jsem absolvoval u Erwina Ringela a připravoval se na novou profesní dráhu po odchodu z katolické univerzity.“

Pokračování v příštím vydání