*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Aj, chytří Vodňanští

Málokdo dnes tuší, že uprostřed 17. století, za vlády císaře Ferdinanda III., se ve Vodňanech přihodilo něco, co se pak po celé krajině vyprávělo ještě dlouhé generace.

Císař, jak už to u panovníků bývalo, podnikal občas inspekční cesty po svých državách. Nejel sám obklopovala ho celá družina jezdců, komorníků, kuchařů a vojáků, kteří s sebou vláčeli vozy s výstrojí, zásobami i přenosnou kuchyní. Bylo to hlučné, těžkopádné putování, zvlášť když se z nebe spustil vytrvalý déšť a proměnil polní cesty v hluboké bláto.

Na večer, zmožen jízdou, rozhodl císař, že složí hlavu ve Vodňanech, královském městě, které mělo dobrou pověst. Zpráva o jeho příjezdu dorazila k branám města rychleji než on sám a radní rázem propadli zmatku. Kdo má uvítat císaře? Čím se mu zavděčit? Jak vysvětlit, že město je po zimě v rozkladu a ulice vypadají spíš jako rybníčky než cesty?

Přesto se vyšňořili, oblékli nejlepší kabáty, narychlo připravili chléb a sůl a vydali se s dary. U brány čekali v řadě, klaněli se tak hluboko, že se jim klobouky málem válely v kalužích.

Jenže když císařův kočár vjel na náměstí, stalo se to, čeho se nejvíc báli: kolesa se zabořila tak hluboko, že kočár uvízl. Koně frkali, pacholci tahali, ale vůz se ani nepohnul. Nakonec museli Vodňanští přinést prkna, bedny i sudy, aby panovníka důstojně vyvedli z bryndy. Když se Ferdinand ocitl v bezpečí radnice, nemohl si nevšimnout, že město je celé jedno velké bahniště.

Radní se snažili zachránit čest: rychle přinesli víno, pečenou husičku, hovězí, domácí koláče a hlavně čerstvé ryby, na které byli Vodňanští pyšní. A protože císař byl po celodenní jízdě hladový, nechal si podávat jedno jídlo za druhým, až se sál naplnil veselým hlaholem a vínem spokojené tváře se usmívaly.

Tehdy přišla otázka, které se všichni báli:
„Řekněte mi,“ pravil císař, „jak je možné, že královské město nemá vydlážděné ulice?“

Nastalo ticho, až by bylo slyšet spadnout špendlík. Radní přešlapovali, couvali jeden před druhého, až to padlo na starostu. Ten se rozvykládal o bídě, o tom, že daně jsou malé, městská pokladna prázdná a že lidé mají sotva na sůl a dřevo.

Císař chvíli mlčel, pak se usmál, pohladil si vous a pravil:
„Dobrá, pomohu vám. Královská pokladna vám přispěje, abyste si vydláždili náměstí i hlavní ulice. Chci, aby Vodňany byly městem hodným své pověsti.“

Radní padali na kolena, děkovali, sypali na sebe sliby a ještě téhož večera se ve městě vyprávělo, jak císař blahosklonně projevil svou přízeň

.Jenže sotva panovník se svou družinou odjel, přišlo to pravé vodňanské mudrování. „Vydláždit celé náměstí?“ kroutili hlavami. „To by stálo moc práce i peněz. A komu by to vlastně prospělo? Vždyť tu náměstí stojí celé věky v blátě a nikdo nepřestal naříkat . Udělejme raději něco užitečnějšího vydláždíme ulice před svými domy. Boty budeme mít suché a kdyby se náhodou císař ukázal znovu, nějak si poradíme.“

A tak se i stalo. V hlavních ulicích, kde bydleli konšelé a bohatí měšťané, začali kameníci pracovat. Brzy se leskly krásné dlažební kostky, zatímco náměstí zůstalo stejné díry, kaluže a bahno až po kotníky.

Uteklo pár měsíců a císař se opravdu rozhodl, že se do Vodňan vrátí. Kočár tentokrát vjel po hladké dlážděné ulici až do centra a Ferdinand si spokojeně pomyslel: „Vida, udělali, jak jsem poručil.“ Jenže pak přijel na náměstí a tam, přesně jako minule, bláto, louže, díry a zapadlý povoz.

Na okamžik císaři ztvrdl pohled. Lidé už tušili, že přijde hněv. Jenže pak se mu koutky úst pohnuly a místo hromobití se ozvalo jen:
„Aj, ti chytří Vodňanští!“

A opět, místo trestu, jim dal další peníze, tentokrát s důrazným příkazem, že opravdu musí vydláždit celé náměstí.

Co se stalo potom, nikdo neví jistě. Někteří říkají, že Vodňanští konečně poslechli. Jiní tvrdí, že ještě dlouho uměli peníze obrátit tak, aby z nich město vidělo jen zlomek a zbytek zmizel v kapsách radních.

Jedno je ale jisté: historka o chytrých Vodňanských se šířila široko daleko a dodnes se připomíná jako příklad, že trocha drzosti, vychytralosti a humoru dokáže obměkčit i panovnické srdce a někdy přinést užitek hned dvakrát.

Z příběhu Vodňanských se lidé naučili, že někdy bývá lepší chytrost než síla, a že kdo umí správně využít příležitosti, může získat víc než ten, kdo dře bez rozmyslu. Ale také platí, že vychytralost nesmí přerůst v hamižnost protože kdo myslí jen na vlastní boty, může jednoho dne zjistit, že celé náměstí se mu propadlo pod nohama.