Agonie Socdem

Česká strana sociálně demokratická, nejstarší politická strana v naší zemi, slavila po převratu 1989 své znovuzrození ve velkém stylu a na obláčku slávy se držela s klesajícím jasem až do konce století. Po několika aférách se prokousala až do roku 2010, i přes historický největší úspěch 32,32% v roce 2008 skončila jako druhá a i s podporou KSČM vstoupila do opozice. Po tzv. Lánském setkání s M. Zemanem se jí padák neotevřel a na dno dopadla v r. 2010. Rozpory ve straně a ochota spolupráce s KSČM. Korunou byla aféra voleb v Duchcově 2014, kdy se po komunálních volbách utvořila koalici s KSČM a neonacistické dělnické strany. Snaha o opravu padáku definitivně neuspěla prohrou ve volbách s výsledkem 7.27% hlasů. Ještě se protlačila do vlády s ANO a podporou komunistů.

Nemalou roli sehrál i tehdejší prezident Zeman. Agonie pokračovala vypadnutím z představenstva Prahy 2018 a o rok později i z Evropského parlamentu. Její stav se ani na JIPce nezlepšoval a právě v období kovidu, který ale za nic nemohl, se definitivně etablovala na dně se 4,93% hlasů. Začala se rozpadat zevnitř, opouštělo ji mnoho známých i méně známých osobností včetně prezidenta, kdysi jejího předsedy, který dal přednost ANO. Ze sněmovny vypadli i komunisté a tak začala oboustranná koketerie, později už zcela jedno s kým, jen se dostat zpátky k moci. V této snaze mají komunisté lepší karty, především proto, že jsou striktně organizování, ne proto, jak tvrdila před časem jejich předsedkyně, že jsou nejstarší politickou stranou v zemi. Pud sebezáchovy a touha po resuscitaci zrušila všechny zábrany včetně Bohumínské deklarace, kde si zakázala strana jakoukoliv spolupráci s KSČM. Ani zkušenost z r. 1948 nestojí v cestě padat si do náručí, strkat hlavu do lví tlamy když to neumím, což právě tenhle pokus ukázal. Touha po moci je silnější, než sexuální pud.

Komunistická ideologie je postavena na násilí, jedno ve kterém století, a trvá dodnes. K dosažení moci jí není svatého nic, morálka, lež, smlouva-nesmlouva, sliby-nesliby, jen když to její touze po moci může prospět. Ďábel stejně jako anděl, medová řeč stejně jako hrozba. Demokracie je víc, jak třídní nepřítel. Cíl je jasný a trvalý. Namlsali se v minulém volebním období, když byli jazýčkem na vahách, drželi vládu pod krkem a nad vodou, ale za nic nezodpovídali. Ideální stav. No, a když jim voliči tu možnost nedají, vezmou si ji silou.

Když už dnes dospěla k závěru, že její destrukce společnosti dospěla do zralého stavu, odkryla karty a netají se tím, čím proslula, NÁSILÍM. A tak vyhrožuje bojem, pokud se její podmínky nesplní. Diktátem, který je systémem její vlády. Pokud volby nedopadnou tak, jak chce, půjde na barikády. Zkušenost má v Lidových milicích, své lidi už trénuje se zbraní a ti čekají jen na povel. No, a jejich povelu se podřídí i Socdem, která ze svých základních principů zcela ustoupila, základních principů a imperativů zůstat v Evropě a obranném společenství demokratických států NATO. To už nebude jen klinická smrt.

Hlavu v tlamě už má ale tu neovládá. Při první příležitosti se svaly napnou a tlama se sevře. Úniku není.

Po výsledcích poslední volby jsem se domníval, že komunisti zmizí nenávratně v propadlišti dějin, Obávám se, že jsem se mýlil.

Každá země, rozuměj demokratická, si svou vládu zvolí a když ji zvolí, tak si ji i zaslouží.