Intuicem  

Teprve, když stín stromů padl na lavičku u kašny, pánové na penzi, Krupička, Sadař a Beránek zvolna opouštěli to místo a pomalu kráčeli k podloubí. V ten den už byl ve vzduchu cítit mírný zápas pozdního léta s nadcházejícím podzimem. Podloubím ubírali se k hostinci U Holubů, minuli Pramen, který pamatovali jako Meinlův koloniál, holičský krámek, kde stříhal pan Cyril Hudeček. Dneska už mu krámek nepatřil, jen za něj zodpovídal. A proti nim šla slečna Janička Millerová z poštovního úřadu v rozkošném kloboučku a mile se usmála na jejich pozdravy. Pánové minuli pozoruhodnou nádheru jejího těla bez poznámek, neboť jejich zájmy už se poněkud proměnily. Z hostince U Holubů vyšel pan Dvořák a otevřenými dveřmi zavanula vůně piva v okolí známého svou kvalitou a do podloubí vychrstnul cinkot sklenic a porcelánových tácků, na které pan vrchní Udatný tesařskou tužkou zaznamenával konzumaci.

Pánové vešli, usedli u svého stolu a pozdravili se s vrchním panem Udatným, kterému přibývalo práce. Za výčepním pultem lesknoucím se vlhkostí nápojů usmívala se paní Holubová. Tato statná a pracovitá žena, na rozdíl od svého manžela, svolila vésti i nadále státem zabavený podnik, aby udržela jeho věhlas na bývalé úrovni. Znárodnění však jejího chotě zdeptalo. Nakonec hledal zapomnění v provozu místní továrny na dětské hračky, což nebyl právě šťastný nápad, neboť jeho manželství, navzdory všemu snažení, zůstávalo bezdětným. A v laciném víně, které pil navzdory domluvám dr.Kácha.

-Zlomili mě, nepatří mi tady ani židle, ani párátko,- naříkal.

Leč jeho energická choť měla na smutnou situaci jiný názor. A tehdy nastoupil pan Udatný jako vrchní číšník a paní Kateřina záhy seznala, že je to dříč k pohledání a mistr svého oboru. Mezi stoly doslova tančil a zastihl práci za dva. Chmury začaly opouštět mysl paní Holubové. Pookřála a v jejích očích objevilo se opět ono světýlko, které příjemně zneklidňovalo hosty, kteří si neodříkají požitků života. Nebylo ale nikoho, kdo by se opovážil překročit míru solidnosti, přílišnou smělostí natrhnout jemnou sítinu náklonnosti paní Holubové k hostům. Věděla o lačných pohledech hostů, jimiž sledovali její zralé a kypré tělo, nebylo jí to nepříjemné, a nikoho slovem nepokárala.

Pánové Krupička, Sadař a Beránek usedli ke svému stolu, aby se věnovali licitovanému mariáši. Karty byli rozdány a pan vrchní Udatný dodal tři sklenice znamenitého piva. Pan Krupička nasál kouř své dýmky, pan Sadař zapálil si viržinko a pan Beránek cigaretu. Věnovali veškerou pozornost hře. Ušlo jim co vrchní Udatný povídal paní Kateřině za výčepem. Kdyby tomu tak nebylo, mohli by slyšet:

-Sežeňte mi dvoumetrový plato, ať můžu nosit po tuctech, ať se strhám a přestane to mučení! A přitom co by stačilo! Jen drobet milosrdenství!- říkal ten muž temně. ‑Tyhle ruce, které živí mě a rodinu poctivou prací, brní mě až po ramena, jen když se na vás podívám!-

Pak s vějířem piv v každé ruce chvátal do lokálu a hostinské připadal jako okřídlený satyr a bezděky pohlédla ke stolu mariášníků, kde pětaosmdesátiletý pan rada Horáček vyhaslýma očima díval se jim do karet, aby tou vyhlídkou na smutný předobraz stáří alespoň nakrátko odvrátila myšlenky od zneklidňujících slov pana Udatného.

Čas plynul a pan vrchní roznášel piva, likéry a lehká jídla, neboť ještě nebyl čas večeře, párky a taliány se silnou hořčicí a křenem, s čerstvým chlebem nebo křupavými houskami a jak se znovu vracel k výčepnímu pultu s dalšími objednávkami, očima si dopřával na půvabech paní Kateřiny a když u pultu čekal na natočená piva, častoval jí milostnou květomluvou. V duchu si říkal, že zralé dámy dovedou ocenit takou řeč milostného vábení, neboť jejich sluch nabývá s věkem na vnímavosti, podobně jako milovník vážné hudby slyší v dílech mistrů více ve čtyřiceti než ve dvaceti.

-Přátelé, bude to lepší sedma a kule tlačí!- volal pan Beránek a oči mu plály nadšením.

-Flek, pane kolego, flekanec jak se patří!- řekl pevně pan Sadař a nedočkavě vynesl zelené eso.

Z budovy bytového úřadu vyšli na náměstí úředníci pan Bohuslav Nekosil a Jan Perlík. Starší pán Nekosil si zapálil cigaretu, nadechl se kouře, vypustil modravý obláček k obloze a mlčky hleděl k lehké oblačnosti. Kolega Perlík v takových momentech nejednou uslyšel kratší i delší proslov staršího kolegy, který mu pojednou objevoval nejednu věc, nejeden jev, dosud obestřený jím nepostřehnutým půvabem.

Pan Nekosil nastoupil v úřadě před necelým půlrokem a oba úředníci se spřátelili. Když nebylo mnoho práce, pan Perlík viděl kolegu skloněného nad svým stolem jak cosi píše do silného sešitu. Zdálo se mu, že v tu chvíli jeho tvář jakoby byla ozářena jakýmsi neurčitým přísvitem.

-Letos budeme mít podzim doslova dušičkový, melancholický,- pravil pan Nekosil.

-Asi máte pravdu, ale zatím je teplíčko jako v srpnu. Stavíme se na jedno, co říkáte?-

-Říkám ano,- pravil pan oslovený a dlouhým obloukem odhodil zbytek cigarety na kamenné dláždění náměstí. Vešli do hostince U Holubů a usedli ke stolu pro dva. Záhy blížil se vrchní pan Udatný. Obtížen půllitry piv, vypadal jako pohyblivý jeřáb.

-Poklona, páni úřadníci,- zahlaholil do dvojího cinknutí sklenic o porcelánové tácky. Na nich naskočily dvě čárky tlusté tužky a pan vrchní už na odchodu se zeptal: ‑Něco proti hladu, páreček?-

-Vy jste na to kápnul,- zaliboval si pan Nekosil a dlouze se za vrchním díval.

Už při své první návštěvě hostince před časem si všiml, že tento muž by se skvěle vyjímal i v těch nejlepších podnicích, ve Zlaté huse nebo v Repre, Slovanském domě či U Glaubiců a Vejvodů, U tří pštrosů ale i U Šmelhausů, stejně jako v nejluxusnějších restauracích, kavárnách a vinárnách, Na Vikárce, v Esplanádu, Alhambře nebo Demínce, že v jeho rukách by se stejně dobře jako půllitry znamenitého piva hostince U Holubů vyjímaly jakostní koňaky v baňatých číších z tenkého skla a likéry a koktejly pro krásné dámy. Oceňoval jak ten muž se pohybuje lokálem jako tanečník, jako kejklíř a ekvilibrista, lehký atlet a své povolání proměňoval v umění, dodával mu skvělý punc toho nejlepšího cechovního příslušenství. Pohledem doprovodil vrchního až k výčepu a jím pak spočinul na paní Kateřině, na té zdravím kypící ženě v černé blůzce s bílými puntíky, v černé sukni s bílou zástěrkou a všiml si , jakým pohledem uvítala u výčepu vrchního Udatného. A nebyl by překvapen, kdyby slyšel, jak ten pracovitý muž, když předala mu objednávku úředníků, se k ní naklonil a šeptal:

-Jenom se na vás podívám a nohy mám jako z tvarohu! -

-Měl byste se věnovat posilovacím cvikům,-

odpověděla paní Kateřina a cítila jak jí do hlavy stoupá horko.

-Jeminkote, mlčte raději, natočte mi dávku ať se strhám a přestane to trápení! -

žádal vrchní Udatný ale to už mu paní Kateřina podávala objednané párky a on vykročil chvatně ke stolu úředníků pánů Perlíka a Nekosila.

-Prosím, pánové!-

pokládal párky na stůl před oba úředníky. Pan Nekosil se zeptal pana Perlíka, když vrchní chvatně rázoval lokálem od jejich stolu:

-Vy znáte pana Holuba?-

-Ano … ovšem, ale vy asi ne, viďte?-

-Ano i ne,- pravil pan Bohuslav záhadně. ‑Není to subtilní muž, postarší, nenápadný?-

-Ano, máte pravdu … asi padesátník.-

-Tichý a smutný, není?-

-Jakpak by nebyl, všechno mu tady patřilo. Poměry ho zlomily! Pročpak se ale ptáte?-

chtěl vědět pan Perlík. Pan Nekosil po krátké odmlce pravil:

-Poslyšte, já už to pozoruju pár návštěv, ale dneska je to síla, která se nemejlí … cejtím to jiskření, ten člověk, ten pracant obdivuhodný, ten vrchní, to je přetopený kotel pod kterým přikládá ta hostinská! Já snad vím, co jí u výčepu vykládá i když to neslyším! Pane kolego, jsme u zrodu nádherný slavnosti, ale běda, snad ne čehosi smutného!-

Pan Perlík hleděl na kolegu v němém úžasu. Fascinován sledoval jeho pohled, který se modravou clonou cigaretového kouře upíral k výčepu, kde se pan vrchní Udatný nakláněl k oušku hostinské …

Obloha zšedla, malinko se ochladilo a od severu vanul větřík s vůněmi blížícího se podzimu, když oba úředníci opustili hostinec. Pan Nekosil tiše pravil:

-Chybí mi už jen drobný déšť. Mžení. V tom se rád procházím, když mám hlavu rozpálenou. O hostinské se mi bude zdát, to je jistý. A ten pan Holub … inu, tomu ať pán bůh dopřeje nevědomost!-

Chvilku nato se rozešli. Pan Perlík si uvědomil, že se ani nezeptal proč by si právě tak měl pán bůh počínat.

-Hotovo!- rozmáchl se toho večera vrchní a střelhbitě odděloval spropitné od tržby, kterou podal paní Kateřině.

-Dáme si štamprličku, však to byl dneska pernej den!-

-Ano … kapinka mi přijde k duhu,-

řekla. Vrchní nalil nápoj a otočil vypínačem. Jen chabý svit pouliční lampy dopadal do výčepu. Napili se.

-Ještě repete!- řekl vrchní a dolil.

-Budu opilá!-

-To já už jsem dávno … z vaší krásy, Kateřino!-

-Pšššt… mějte rozum…- nabádala paní Kateřina.

-Jsou chvíle, kdy rozum není k ničemu, milostivá!-

-To je pravda to je …och ano,možná pravda ‚možná jenom poloviční!- pravila tiše paní Kateřina.

A deset minut poté vrchní Udatný dosáhl svého a způsob, jaký k tomu vedl byl svůdný a naléhavější nežli zábrany paní Kateřiny…

Nastaly dny podzimní, sychravé. Pan Nekosil připadal kolegovi Perlíkovi jakoby stále myslel na něco jiného než na svou práci. V hostinci U Holubů si stále častěji místo piva dávali grog. Silný a libě vonící.

-Nemýlil jsem se, pane kolego! Jenom se podívejte, kvete, mládne! Moje odhady mění se v jistotu. Uvidíte! Můj strýc nejednou vykládal, že je nějakým způsobem přístupný intuicím. Někdy jej skoro trápí, jindy si říká, že by mohl lidem předpovídat budoucnost! A já si teď, pane kolego, připadám jako ten můj strejda, věříte? A vy, což jste si ještě nevšimnul toho zvláštního světla v očích hostinské? Celá hospoda je plná toho záření!-

-Já vám … promiňte, nerozumím,- pravil nejistě pan Perlík.

-Vyčkejte,- řekl pan Bohuslav, nasál vůni grogu a napil se.

Na ztemnělé hladině kašny na náměstí plavaly zažloutlé listy stromů, některé pozvolna se potápěly. Stromy zbavené listí pozvedaly k šedavé obloze svoje větve jako znehybnělé paže. Občas zavanul vítr a načechral žlutavý koberec podzimu. Pan Nekosil stál u okna kanceláře a díval se na náměstí. Viděl, jak po něm zvolna přecházejí přátelé Krupička, Sadař a Beránek. Už je znal jménem, dvakrát s nimi dokonce hrál pauzírovaný mariáš. Odpoledne pokročilo a kolega Perlík dosud se nevrátil z města. Chvíli nato, ale uslyšel za sebou chvatné kroky a otočil se. Všiml si poněkud napjatého výrazu v kolegově tváři.

-Copak, vypadáte, jako byste vyhrál v loterii, v horším případě dostal předvolání na policii,- pravil pan Nekosil.

-Ani jedno ani druhé,- řekl pan Perlík.

-Ven s tím třetím, tedy.-

-Jak jsem šel sem, minul jsem kašnu a tam na lavici seděl pana Holub. Viděl jsem ho už několikrát, ne že by sršel radostí a úsměvy … ale dneska … smutnej pohled na něho! V očích nepřítomnej výraz …-

-Smutnej pohled, říkáte? No vidíte…čekal jsem to. Snad to máme v rodině, však už jsem vám povídal o svém strejdovi, co má stále nějaké intuice, viďte?-

-Ano, pamatuji na to,- uznal pan Perlík.

- A já, víte, nejsem nijak překvapen, že je pan Holub smutný, ano, zdrcený, že ano,. Neptejte se mě, proč tomu tak je. Vím to. Však jsem se vám zmínil před časem, pamatujete se, ne? Že se asi něco stane?-

-Ano, vzpomínám si,- pravil tiše kolega Perlík.

-Víte … vlastně ani nevím co mě pudí z jednoho místa na jiné, z jednoho zaměstnání do dalšího. Snad je to nějaká temná síla, touha poznávat život z několika stran, zdrojů, v různých podobách. Bystří to zrak i vnímavost, věřte mi! To se mi někdy zdá, jako bych se vznesl jako pták vysoko a viděl i za obzor! Ale vy asi už si myslíte, že plkám nějaké jaloviny … a možná, že je to tak. Jenže, pane Perlík, nic nechci vědět a slyšet, ale proč je pan Holub smutný, proč seděl dneska zdrcený na lavičce u kašny … to je mi jasné jako jedna plus dvě, pane Perlík! Někdy stačí udělat jeden krok jistým směrem, vykročit v nesprávný čas …ale co vám mám dál povídat! Nejkomplikovanější nejsou rovnice a závěry učenců, ale ten náš docela obyčejný život! -

Pan Perlík chvíli mlčel, pak řekl:

-Víte, co mě napadlo? Což kdybychom si zaskočili na jedno, možná dvě pivenka?-

-Ale ale, já mám občas intuici … a vy zase umíte jednomu číst myšlenky přímo z makovice! Pojďme,-

pravil pan Nekosil a vykročil k věšáku, aby si z něj vzal svůj mírně ošuntělý svrchníček …

Pan Perlík se nedozvěděl co a jaká je intuice pana Nekosila, jen pochopil že život píše příběhy, kterým se říká intuice.