Korespondenční volby 2

Z vlastní zkušenosti můžu doložit opak.

Ve středu ráno 21. srpna mě vzbudil kamarád už v 6 hodin, aby mně sdělil, že nás okupují Rusové. Poslal jsem ho k šípku, takovýhle žerty nemám, zvláště takhle brzy, rád. Vedle postele jsem měl rádio, otočil knoflíkem a to mě z postele vymrštilo. Až do úterý 27. jsem trávil celé dny v ulicích Prahy, zažil a viděl hodně nepěkných věcí, včetně prvního mrtvého chlapce, starého tak jako já, ráno u rozhlasu. Sám jsem dvakrát unikl stejnému osudu, když mě vítězný rudoarmějec s hlavní samopalu mezi lopatkama strkal před sebou.

Myslíte, že tohle zapomenu? Ne, ne, to se zapomenout nedá, odpustit taky ne. Nešlo přeci jen o mě, šlo o celý národ, naprosto nezvykle a neočekávaně jednotný a… divme se, věřící KSČ.

O týden později jsem odjížděl druhým vlakem ze smíchovského nádraží, to se tankistům s bílým pruhem nepodařilo najít, do emigrace. Před očima mám jasné obrázky scén rozloučení různého druhu těch, kteří se loučit nechtěli, ale byli k tomu bratry Tábora míru a blahobytu přinuceni. To ještě nebylo to nejcitlivější. Nádraží v Chebu, poslední zastávka před hranicí, obvyklá kontrola celní a pasová. Bez psů a pohraničníků se samopaly, jak bylo zvykem. Byl to den nejsmutnějšího zklamání po Bílé Hoře, plačící celnice rozdávala poslední výtisky svobodných tiskovin. Plakala hořce, přehořce, “teď už je všechno ztracený!” V Moskvě podepsali ti, kteří měli být s námi, když jsme my byli s nimi, ponižující plebiscit.

Nebyla to poslední zastávka na rodné hroudě. Vlak zastavil ještě naposledy před hraničním kamenem. Těch snad 5 minut bylo nekonečných. Mrtvolné ticho, že bys slyšel špendlík na zem padnout. Každý se loučil po svém s vlastí, kterou už možná nikdy neuvidí, s vlastí, ze které ho vyhnal jeho nejvěrnější přítel a bratr. Aspoň tak nám to vtloukali do hlav 20 let. Kulisu tvořily na hřbetu úvozu zbytky ostnatého drátu a tankových zátarasů, kopec se ježil hlavněmi tanků a děl namířených na trať.

Pomalu se vlak rozjel. Objevil se kámen s černo červeno žlutými pruhy. Jako bys kouzelným proutkem mávnul to hrobové ticho se rázem obrátilo v hurónský řev, jásot, hopsasa tralala. Lidi se objímali, jedno, že se viděli poprvé a možná i naposledy, slzy a radost, všichni jsme zachráněni, podařilo se, jsme všichni na stejné lodi, všichni v jednom objetí stejného osudu. Radost, strach, zlost, zklamání, rozbité i nejisté naděje, všechno v jedné smršti emocí. Všichni jsme utečenci, všichni stejní vyhnanci z rodné chalupy.

Spousta faktů, událostí a zážitků se zapomene, emoce zůstávají. Není snadné být vyhnancem. Je snadné být srabem a není hrdinství být věrný své myšlence.

Myslíte, že tihle lidé by komunisty volili?

V Anglii jsem strávil 3 měsíce, poznal, jak chutná svoboda, sladká svoboda. Měl jsem jisté studium i stipendium a navíc velice dobrou známost s prezidentkou zastřešující organizace všech možných spolků podporujících všechno možné i se mezi sebou. To patří k anglické kultuře jako five o’clock tea. Paní prezidentka mě prosila, abych jí dal ještě týden, že budu mít i kolej, když se dozvěděla, že se chci vrátit. Byl jsem hrdý na to, že jsem Čech, jeden z těch, co světu ukázali, že solidarita a myšlenka dokáže zvítězit nad tanky. Aspoň morálně. Myslel jsem si, že beze mně nemůže Obrodný proces skončit dobře a skončil špatně i se mnou.

Vrátil jsem se.

Ta úžasná kotlina pod Řípem je a zůstane mojí vlastí, mojí rodnou chalupou. Jistě nejsem sám a tak mně není jedno, co se děje doma, nemůže a nesmí být. Ať mně nikdo nevypráví, že emigrant ztratil vazby na svou vlast. Ostatně, nebýt emigrace, neměli by jsme svou republiku, ani nebyli na straně vítězů druhé sv. války.

Proto musí mít Češi, jedno kde na světě, stejná práva jako ti doma. Musí mít možnost se k urně dostat, i když ne za rohem jako doma, a když to nejde, musí mít jinou možnost a tou je právě korespondenční volba. Krajané nejsou Češi třetí kategorie, nesmějí být jen kvůli tomu, že jsou urny nedosažitelné.

Rodná chalupa je jen jedna.