Chodská svatba

Zajímavosti z historie Chodska

Vážení čtenáři,

předkládáme vám seriál — Zajímavostí z historie Chodska Josefa Ptíci, který bude vycházet na pokračování každých 14 dní na vašem Obzoru. Věříme s autorem, že se vám bude líbit.

Přejeme vám příjemné chvíle s Obzorem.

Vaše  redakce

Několik vět úvodem

Bezmála před sto lety napsal potomek slavného chodského mlynářského rodu Jaroslav Blahník:

“Poznati dokonale kolébku svého kraje, srůst a sžít se s duší lidu a pokorně se oddati do služeb regia je úkolem každého kulturního člověka, který uvědoměle prožívá tradiční poslání selského původu a který nalezl svou radost v ladném souzvuku duší a štěstí celku”. 

Inspirován tímto moudrým mužem, cítím potřebu přispět svou troškou do mlýna k oslavě Chodska a chodského lidu, k němuž se hrdě hlásím i já, neboť moji předci žili v chodské vsi Pocinovice už před více jak čtyřmi sty lety.

Touha vědět, kdo byli naši předci a čím se proslavili, dřímá ve většině z nás. Ve své badatelské činnosti jsem narazil na mnoho dosud nepublikovaných zajímavostí ze života Chodů. Hříchem by bylo nepodělit se o ně i s ostatními milovníky chodského regionu a nejen s nimi.

Závěrem mi dovolte ztotožnit se s citátem z Kosmovy kroniky:

“Taková jest zajisté přirozenost lidská, že každý, byť z kterékoliv země, více miluje národ svůj než cizí a kdyby mohl, obrátil by cizí řeky do své vlasti”. 

Zda se mi pomocí mého osobitě pojatého humoru podařilo obrátit na Chodsko alespoň malý potůček nechám milí čtenáři na vašem laskavém posouzení.
Autor

Chodská svatba

Mezi nejvzácnější folklorní klenoty naší vlasti neodmyslitelně patří i chodský kroj, chodská hudba nebo chodské nářečí, zvané bulačina. Výrazné etnografické rozdíly mezi Chody a okolním obyvatelstvem jsou doposud patrné i v chodských lidových zvycích. Ty jsou z valné většiny založeny na pohanské tradici, která se jen pomalu měnila pod vlivem křesťanství. Nejprve je ovšem nutno připomenout, kdo vlastně Chodové původně byli a kdy a jak se na Chodsku ocitli.

Za hlavního strůjce exodu Chodů z území dnešního Polska je možno považovat druhého pražského biskupa Vojtěcha. Byl známý svým nekompromisním vystupováním proti pohanství, alkoholismu a obchodování s křesťanskými otroky. Na své misijní cestě k pohanským Prusům zemřel v Sambii v roce 997 mučednickou smrtí. Předtím ale stihl pokřtít několik slovanských kmenů, mezi nimi i Domažlice. Těm se začalo říkat Chodové až později v Čechách, kdy chodili a střežili zemskou hranici. Když český kníže Břetislav I. v roce 1039 přijel do polského Hnězdna, aby odtud odvezl ostatky svatého Vojtěcha zpět do vlasti, přijal již částečně christianizované Domažlice do svých služeb. Správnost jeho rozhodnutí se potvrdila hned rok poté v bitvě u Brůdku, kde se Břetislav utkal s římským králem a pozdějším císařem Jindřichem III. Černým. V Kosmově kronice je podrobně vylíčeno, jak Chodové v týlu Břetislavova vojska zřídili záseky a bránili jeho bojovníkům v dezerci. Ti, nemaje jiné možnosti, bojovali tak chrabře, že Břetislavovo vítězství bylo naprosto drtivé. Upozorňuji, že tuto geniální chodskou taktiku použila například i Rudá armáda ve vítězné bitvě u Stalingradu. Tam také speciální týlové oddíly chytaly a popravovaly dezertéry a bránily ruským vojákům v ústupu.

Za odměnu obdaroval panovník Chody územím okolo trhové osady Tuhošť (německy Taus, dnes Domažlice) a pověřil je ostrahou hraničního Královského hvozdu. Tato důležitá služba českým vladařům přinesla Chodům celou řadu výhod a privilegií. Většinu z nich bohužel v průběhu dlouhých staletí postupně poztráceli. Co však úplně neztratili, byly jejich původní pohanské zvyky a tradice. Některé se z hlediska národopisného jeví jako naprosto výjimečné. Není proto divu, že v dobách národního obrození vlastenecky založení badatelé u Chodů hledali a nacházeli ryzí projevy tradiční lidové kultury. Například v Praze v roce 1836 při příležitosti korunovace Ferdinanda I. za českého krále prezentovalo Chodsko v rámci doprovodného programu chodskou svatbu.

Tradiční svatba byla vždy považována za jeden z nejvýznamnějších rodinných obřadů, napomáhající různým etnikům k vlastní identifikaci. Chodská svatba od nepaměti musela trvat nejméně tři dny, během kterých nepřetržitě panovalo bujaré veselí, doprovázené ryčnou hudbou, zpěvem a nezřízeným pitím. Jedním z mnoha důležitých svatebních rituálů bylo čepení nevěsty. Ve svatebním průvodu, který ji doprovázel na cestě z domova do příbytku jejího nastávajícího manžela, šly ženy až na jeho samém konci, segregované od mužů a dětí. Totéž platilo i o průvodu pohřebním, na což si velice dobře pamatuji ještě z dob mého dětství. Nepřímo to dokládá až extrémně zakořeněný patriarchální sociální systém chodské společnosti. Církevní obřad považovali staří Chodové jen jako pouhé formální stvrzení manželského svazku a zařazovali jej proto až na poslední den svatebního ceremoniálu. Matriční zápisy podepisovali svědci vesměs znamením ruky, to znamená třemi křížky. Není bez zajímavosti, že bulačina nemá výraz pro rozvod. Chodští muži a ženy se brali takzvaně navěky.

U starých Chodů se důrazně dbalo na zachování panenství před vstupem do manželství. Novomanželé tradičně trávili první noc v domě ženicha společně s tchýní. Tento pěkný starý zvyk je však dnes často opomíjen. Svatební lože se připravovalo v komoře nebo na příhodném místě ve stodole, na sýpce, či v maštali. Dnes bychom se asi výběru takového místa dosti podivili, jenže nesmíme zapomínat, že lidé žijící na venkově byli s takovým prostředím velmi úzce spjati a často ani žádné jiné neznali. Kolem svatebního lože se konaly nejrůznější magické obřady, které měly zajistit novomanželům plodnost. Svatební lože se obcházelo, zaříkávalo, pod polštář se kladly nejrůznější předměty, jako peníze a různé byliny. Družičky oblékly nevěstu do nové bílé košile, která měla vpředu prostřižený otvor, který byl pak po úspěšně provedené defloraci podroben důkladné kontrole obecní radou. Stávalo se ale, že nevěstu před veřejnou potupou zachránila dobře ukrytá lahvička s holubičí krví. Nevěsta nejprve musela ženichovi vyzout boty jako projev podrobení se muži. Zda již došlo k naplnění manželství, se chodili svatebčané několikrát za noc přesvědčovat. V ortodoxních rodinách byli tomuto aktu dokonce přítomni. Pokud ženich vykonal defloraci během první půlhodiny, byl považován za velice schopného muže. Když se ale ženichovi v průběhu noci nedařila, musel ji dokončit buď starší družba, což býval většinou bratr ženicha, nebo rychtář, a to bez ohledu na pokročilost věku. Velice rozumnou se také jeví chodská tradice, podle které snoubence vybírají rodiče. Chodští sedláci si totiž nadmíru cení, když se mají dva mladí lidé rádi a mají majetek. Domluvit a organizovat sňatek bylo úkolem profesionála, kterému se říkalo smluvnyj. Instalace chodské svatby je od roku 1935 jednou z největších atrakcí muzea Chodska v Domažlicích.