Film Kapelo hraj!

En Fanfare — The Marching Band — Die leisen und die großen Töne

Nevím, kdy se tento francouzský film objeví v kinech v Česku a na Slovensku, a proto uvádím v nadpisu tohoto textu originální název ve francouzštině a také názvy používané v angličtině a němčině. V rámci Festivalu francouzského filmu, v týdnu od 21. — 27. 11. 2024, byl film promítán v Praze pod názvem „Kapelo hraj“. Nyní se očekává jeho uvedení do kin.

Rád bych skrze tento film poukázal na fenomén, který, ač všeobecně známý, je často opomíjený. Stává se, že některé své méně dobré vlastnosti si nejlépe uvědomíme nikoliv tehdy, když nám je někdo vytkne přímo do očí, ale až když se nám nastaví zrcadlo prostřednictvím jiné osoby, například ve filmu. Najednou si uvědomíme, že ten příběh je vlastně i o mně, o nás, o společnosti, ve které žijeme…

Film vypráví o dvou rozdílných světech, které spojí láska k hudbě. Známému dirigentovi je diagnostikována leukémie. Od zhoubné nemoci ho může zachránit jen transplantace kostní dřeně, naděje na vhodného dárce je jedna ku milionu. Lékaři doporučují hledat dárce v nejbližší rodině, nejlépe u sourozenců nemocného. Ten zjistí, že má bratra, o jehož existenci dosud nevěděl. Jejich matka zemřela, když jednomu byly dva, druhému tři roky. Bratři byli rozděleni, každého adoptovala jiná žena, navzájem se neznali. Když tedy leukémií postižený Thibaut, kterého skvěle hraje herec Benjamin Laverhle, navštíví svého bratra Jimmiho, geniálně ztvárněného hercem Pierrem Lottinem, začíná se odvíjet neobvyklé drama. Je vidět, jak jsou oba sourozenci novou situací zaskočeni a jak diametrálně odlišní jsou. Oba sice zdědili po matce určité vlohy, zejména ty hudební, avšak na každém se zásadním způsobem podepsalo jejich rodinné zázemí, výchova a samozřejmě i míra vzdělání. Zatímco Thibaut vyrůstal s aristokratickou matkou, dbající na ušlechtilé chování, investující maximum do jeho vzdělání a kladoucí důraz na rozvoj vrozeného talentu, vyrůstal bratr Jimmy sice také u milující mámy, která chtěla pro svého adoptivního syna jen to nejlepší, byla však prostou ženou, dělnicí a finančně si nemohla dovolit to, co matka Thibautova. Jako každá dobrá máma, zahrnovala svého syna láskou, s úmyslem vychovat z něj dobrého člověka. V jednom i ve druhém případě se tak stalo. Poctivý přístup k výchově a dobrosrdečnost obou žen zanechaly tak na obou bratrech svůj pozitivní vliv. To nejdůležitější, co může rodič investovat do svých dětí, totiž čas, naplněný láskou, dobrým konkrétním příkladem a poctivostí v konání a myšlení, by ve své podstatě mělo být dostačující zárukou, že z nich vyrostou dobří lidé. Jak, ale z tisícileté lidské zkušenosti víme, není to vše. Člověk je nejen bytostí fyzickou, ale také bytostí duchovní. A ducha je zapotřebí živit a rozvíjet. Vzděláváním, kulturou i meditací. Souhrn tohoto všeho pak člověku otevírá nové obzory, nové příležitosti.

U tohoto filmu se mi znovu potvrdilo dávné tvrzení, že to, co do dětí investujeme, budou jednou předávat dál, svým dětem, vnukům, společnosti…

Často se dnes lamentuje nad tím, jaká že je (obecně) společnost špatná a egoistická, nezajímající se o duchovní hodnoty, solidaritu či toleranci s jinými, tedy s jinak navenek vyhlížejícími, jinak mluvícími, jiného náboženství, a tak podobně. Touží prý jen po materiálním blahobytu, také po míru, a když už se má válčit, tak ať je to co nejdále od místa, kde žijeme „my“, kde žiju já…

Z médií se pak dozvídáme o nárůstu psychických onemocnění u mládeže, o závislostech na drogách, alkoholu, na počítačích, o násilnostech všeho druhu. To jsou fakta, se kterými jsme dnes a denně konfrontováni. Když je slyšíme, buď si zacpáváme uši, protože už je jich tolik, že je nechceme slyšet, anebo inklinujeme k vytváření rychlých závěrů a radikálních odsudků na adresu provinilců. Ptám se ale: Jak často se při poslechu všech těchto smutných zpráv zamýšlíme nad rodiči pachatelů, jaký podíl na vině svých dětí nesou právě oni? Jak je vychovali a kolik času ze svého „já“ jim bezmezně obětovali? Není to snad někdy právě jejich vina, která nese ten větší podíl na skutku, kterého se jejich děti dopustily? Již několik tisíc let nazpět se tradovalo, viz texty z Bible, Starého i Nového Zákona, že špatné činy předků se přenášejí na jejich potomky až do sedmé generace. A v Novém Zákoně se Ježíšovi učedníci tážou: „Mistře, kdo z jeho předků zhřešil, že je tento člověk slepý?“

Ano, v tomto případě se sice jednalo o fyzickou vadu, ale dnes už víme, že v myšlení starých generací, to fyzické bylo vždy spjato s duchovním a psychickým, vždy šlo o jednu jedinou celistvou bytost a vše se vším souviselo.

Z rozsudků nezávislých soudů pozorujeme, že často, i když se jednalo o prokázané kruté zločiny, byl stanoven trest pouze mírný, anebo byl obviněný umístěn do diagnostického ústavu, případně do psychiatrické léčebny. Při odborných analýzách totiž často vyšlo najevo, že dotyčný viník prakticky nemohl jednat jinak, protože ta nakumulovaná zlost od jeho raného dětství, která ho přivedla k hroznému činu, byla jakoby hutně koncentrovaná pára pod pokličkou hrnce a tedy bylo jen otázkou času, kdy bouchne. V tom člověku se hromadila od dob jeho smutného dětství, života v neharmonické, nefunkční rodině, ve které převládalo násilí, zneužívání, permanentní ponižování a potlačování sebevědomí. Toto je samozřejmě ta nejhorší varianta, jaké se mladý člověk v důsledku špatné, respektive nulové výchovy, může dopustit, ale škála následků, i když nejsou až tak tragické, je opravdu nedozírná.

Jak víme, člověka lze zranit různými způsoby. Někdy je to slovo vyřčené, jindy naopak nevyřčené. Například v momentě, kdy bychom se měli někoho, komu se nespravedlivě křivdí, zastat, a ze zbabělosti či pohodlnosti to neuděláme. Těch okamžiků během života, ať už je dlouhý či krátký, je nepočítaně. Naše chování souvisí nejen s výchovou a nastavenou morálkou, ale i s mírou vzdělání. To všechno sice všichni víme, avšak někdy, pod tlakem situace a uspěchaného života, na dobré vychování zapomínáme.

Film „En Fanfare“ („Kapelo hraj“) mi tyto hodnoty znovu připomněl. Mám to štěstí, být od prvních okamžiků života našich dvou vnoučat, dnes již dvanáctiletého Konráda a desetileté Mathildy, v jejich blízkosti. Jsou to pro mě ty nejkrásnější okamžiky, které jsem kdy zažil. A možná právě proto, mě tento film tak silně oslovil. Přispěl nejen k uvědomění si, jak je důležité žít tak, abych byl pro ně dobrým příkladem, ale také potvrdil staré rčení, že dobrá rodina je základ. Základ, bez něhož dobrou společnost vybudovat nelze.