Co je ten socialismus

„Když je člověku 20 a není-li socialistou, tak nemá srdce. Když je člověku 50 a je socialistou, tak nemá rozum.“ Tato hláška byla jeden čas velmi populární a její autorství se přisuzovalo mnoha osobnostem, takže vlastně nevíme kdo na takovou hloupost přišel. Jedna věc je nepochybná, že si totiž autor pletl pojem sociální se socialistickým. Ještě dnes mnoho lidí tak činí a nevědouce tak padají do pasti socialismu. Slovo sociální značí družný, případně společenský, původně to slovo pochází z latinského socius, tedy přítel, jenže samo o sobě se často nevyskytuje. Se slovem sociální spojuje se množství jiných slov, často měnící význam toho slova. Zde jest několik případů: sociální život, sociální potíže, sociální cítění, sociální inženýrství, sociální dávky, sociální pedagogika, sociální zabezpečení atd. Tedy je patrno, že slovo sociální pevného významu nemá. Podobné je to se slovem, které navádí příbuznost, i když jen zdánlivou, tedy se slovem socialismus. Toho dnes hojně používaného výrazu také používají lidé, jak se jim hodí, aniž by se zamýšleli nad významem a původem takového slova. Následky jsou potom zpravidla tragické.

Za otce moderního socialismu je považován francouzský šlechtic Henri de Saint-Simon. Myslel to vážně, o tom svědčí i to, že se zřekl svého šlechtitelského titulu. Jako správný socialista zemřel v chudobě. Nebyl však jediný, kdo v té době blouznil o socialismu, taková to byla doba. Souviselo to s nástupem osvícenectví, průmyslovou a Francouzskou revolucí. Těch dobromyslných idealistů bylo vice, mysleli to sice dobře avšak vždy to dopadlo stejně. Aby vylepšili význam socialismu přidávali k němu různé přívlastky, jako utopický socialismus (Podle knihy Utopia, kterou sepsal Thomas More), národní socialismus, křesťanský socialismus, u nás dobře známý socialismus s lidskou tváří atd. Za pozornost stojí, že mezi prvními socialisty byli podnikatelé.

Tak třeba jeden z průkopníků utopického socialismu, velšský podnikatel Robert Owen, který se přestěhoval do USA a tam založil kolonii nazvanou Nová Harmonie. Ke spolupráci přizval bohatého skotského vědce jménem William Maclure, který do utopické komunity přilákal mnohé významné vědce. Owen se sice vrátil zpět do Británie, Nová Harmonie byla spravována dvěma jeho syny. Přes počáteční úspěch kolonie po dvou letech zkrachovala. V Británii Owen pokračoval prosazovat své socialistické ideály, s přibývajícím věkem však jeho názory nabývaly radikálních změn. Zavrhl náboženství a stal se spiritualistou. Byl to nepochybně člověk se silným sociálním cítěním, avšak nepraktický až naivní. Věřil, že správná výchova změní charakter člověka, a ačkoliv v této věci mnohé učinil, kýžené výsledky se nedostavily. Owen zemřel roku 1858 ve svém rodném městě Newtown; jen připomeňme, že bez koruny v kapse. V Americe jeho ideály inspirovaly mnohé následníky, veškeré pokusy však zkrachovaly.

Můžeme zde připomenout kupříkladu pokus australských socialistů, kteří se v roce 1893 usadili v Paraguay, aby zde vytvořili socialistickou komunitu Nová Austrálie. Inspirace k tomuto projektu přišla od novináře Williama Lane. Tento v Anglii narozený fantasta se roku 1885 usadil se svojí ženou v australském městě Brisbane, kde okamžitě začal past do místních deníků. Byl velkým podporovatelem dělnického hnutí. Po nezdařené stávce střihačů ovcí, Lane usoudil, že je zapotřebí změnit státní systém, přijal proto nabídku paraguayské vlády darovat rozsáhle pozemky k vytvoření komunity. Nadšenec Lane nadchl asi 2000 lidí k emigraci a k vytvoření komuny, založené na jeho dosti šílených socialistických myšlenkách. Roku 1892 vyrazil Lane se skupinou asi 220 lidí do Jižní Ameriky. Připluli do Montevidea a odtud se vydali do vnitrozemského státu Paraguay. Byla to cesta nesmírně namáhavá, ale vidina dobrého života v socialistickém ráji poutníky posilovala. To byl plán, který si Lane stanovil – dokázat, že v socialismu se dá skvěle žít podle komunistických pravidel. Projekt vzbudil velký zájem ve světě, tedy hlavně mezi členy unií. Ovšem problémy se objevily hned zpočátku, on totiž Lane byl nejen socialista, ale také rasista a zakázal jakýkoliv styk mezi australskými muži a Guaraní domorodkami. To bylo na pováženou v zemi, kde byl nedostatek mužů a v australské skupině muži převažovali. A co horšího, Lane také vyhlásil totální zákaz pití alkoholu. Inu, když se buduje socialismus tak disciplína musí být! Zkrátka bylo zapotřebí vychovat nového člověka. To mají všichni socialisté společné. Situace se rapidně zhoršila s příjezdem další skupiny Australanů, a tak pouhé dva roky po vzniku kolonie se Lane s 58 abstinenty usadil 50 kilometrů jižně, kde založil novou socialistickou komunitu, nazvanou Cosme. Ani tam se věci nevyvíjeli podle komunistických pravidel, a tak i tato kolonie zkrachovala. Lane se vrátil do Austrálie s několika osadníky, jiní zůstali v Paraguay, a jejich potomci tam žijí dodnes. Lane nakonec skončil na Novém Zélandě, kde zemřel roku 1917.

Přesto, že Laneův pokus jasně prokázal, že žít socialisticky neodpovídá lidské přirozenosti, zájem o socialismus nezanikl, spíše naopak. Socialistické smýšlení, metamorfozované do různých podob, můžeme sledovat všude kolem sebe. Jednou z velmi účinných forem je socialismus fabiánský. Ten je sice běžným lidem skoro neznámý, přesto ovlivňuje životy nás všech. Nositelem tohoto druhu myšlení jest Fabiánská společnost. Ta byla založena roku 1885 v Anglii. Jméno dostala po římském generálovi jménem Quintus Fabius Maximus Verrucosus (280 – 203 před Kristem), který byl znám pro svoji vyčerpávající strategii ve válce proti Hannibalovi, byl proto přezdíván Zpožďovač. Mezi významné členy Fabiánské společnosti patřili například G.B.Shaw, H.G.Wells a Emmeline Pankhurst. V prvním pamfletu, společností vydaném, se píše: „Pro správný moment musíte čekat, tak jako trpělivý Fabius ve své válce s Hannibalem, ač mu to bylo vytýkáno; až ten správný čas nastane musíte udeřit rázně, tak jako Fabius…“ Členové Fabiánské společnosti odmítali revoluční cestu Marxovu a zastávali dosažení socialismu evoluční cestou. Roku 1900 se Fabiánská společnost podílela na založení Britské Labouristické strany. Fabiánská společnost stále existuje, nejen v Británii, ale též v Austrálii, Kanadě a na Novém Zélandě. Tak například v Austrálii byla většina prominentních labouristických politiků členy Fabian society, a jak je patrno budování socialismu v této zemi se jim náramně daří. Předpokládám, že většina labouristických voličů ani netuší, co to fabiánství znamená.

Že je ten socialismus těžko vykořenitelný z lidských myslí lze vidět třeba na příkladu Svazu sovětských socialistických republik. Jak ten svaz fungoval si mnozí pamětníci jistě vzpomenou. I když se oficiálně rozpadl, jeho mocenské ideály dále fungují pod taktovkou V. Putina. Podle nedávného průzkumu společnosti Levada více jak polovina Rusů považuje za největšího Rusa zločince Stalina, a také obdiv k vrahovi Putinovi stoupá. V sousedním Německu se sice o době národního socialismu s obdivem nemluví, ale o různé pošetilé nápady tam nouze není. Je vhodno připomenout i ten náš český Národní socialismus. V roce 1897 vznikla Strana národních dělníků, následující rok byla přejmenována na Českou stranu národně sociální. Po vzniku Československa vystupovala jako Československá strana socialistická a v roce 1926 přijala název Československá strana národně socialistická. I ona měla ve svých řadách mnoho významných jedinců, nadšených socialistů. Dnes asi nejznámějším je E. Beneš, a to zřejmě vysvětluje jeho chování před i po druhé světové válce. Kupříkladu jako správný socialista vydal znárodňovací dekrety již v říjnu 1945! Národní socialistkou byla také nespravedlivě zavražděná Milada Horáková.

Co tedy je ten socialismus, že po něm na světě tolik touží? Vezmeme-li v úvahu i všechny ty přívlastky, může nám připadat, že je těch socialismů až přespříliš. Nenechme se však másti, socialismus je toliko jeden. To slovo pochází z ekonomického slovníku a vyjadřuje hospodářský systém, kde v zájmu zrušení společenských tříd neexistuje, případně jen ve velmi omezeném rozsahu, soukromé vlastnictví výrobních prostředků. A také společenská výroba je řízena centrálním plánováním. To jsou ty socialistické výhody. Představte si, že nejen výroba, ale i obchody jsou řízeny státními úředníky. My starší si to dobře pamatujeme. Nebyly ovšem naplánovány třeba přírodní katastrofy, proto se říkávalo, že největšími nepřáteli socialistického plánování byly jaro, léto, podzim i zima. Dalším znakem socialismu jest byrokracie. Socialista nade vše miluje úředníky, čím více, tím lépe. Někdo přece musí plánovat, jiný zase vymýšlet příkazy i zákazy, Také potřeba někoho, kdo to hlídá i kontroluje a také vybírá pokuty, bez těch je socialismus nemyslitelný. Jako bez směrnic a kvót. Řečeno stručně – socialismus je složitý systém, vypracovaný pro blaho nás všech. Jak patrno, je to systém totalitní, kde běh života určuje neomylná vláda. Tak třeba socialistická Venezuela má údajně větší zásoby ropy než Saudská Arábie, přesto její obyvatelé žijí v naprosté chudobě. Růst chudoby začal roku 1975, kdy byl ropný průmysl znárodněn. Zemi poté postihla neuvěřitelně vysoká inflace, tedy hyperinflace. Tištění peněz situaci nezachránilo, naopak podstatně zhoršilo. Brzy byl nedostatek veškerého potřebného zboží, nebyl k dostání ani toaletní papír. Ano, nedostatek toaletního papíru můžeme považovat za neklamný znak rozvinutého socialismu.

Nutno dodat, že raná kritika kapitalismu byla oprávněná, a mezi kritiky patřili i socialisté. Problém byl pouze v tom, že jejich medicína byla často znatelně horší než nemoc. V dobře prosperující společnosti funguje smíšený systém – něco je státní, jiné záležitosti jsou veskrze soukromé. Třeba i v socialistickém Československu vedle téměř totálního znárodnění panoval i soukromý sektor – v podobě černého trhu. A mnoho z těch bývalých vexláků jsou dnes kapitány průmyslu. Ovšem český národ je s tímto stavem spokojen, proto si opakovaně volí do vlády i za presidenty komunisty. Takže se jeví, že socialismus má skvělou budoucnost. A když nastanou potíže? Socialisté jsou mistři v hledání viníků, tak se pár lidí položí na oltář obětí, a jede se dále močálem temným kol bílých skal. Marx i Engels se mohou v hrobě spokojeně usmívat.

Jaroslav Kovaříček