Gertrud

Víno jako produkt obdivu a vděčnosti k přírodě

Do stejné skupiny lidí bych zařadil také paní Gertrud, vinařku tělem i duší. Je zajímavá hned z několika důvodů. Původem Němka, která jako malé dítě spolu se svými rodiči, sudetskými Němci, musela opustit Československo. Když dospěla, vdala se za Švýcara z vinařské rodiny. Rodina vlastnila a dodnes vlastní, kromě vinic ve Švýcarsku, také jednu vinici v Jižním Tyrolsku, na úpatí legendárního vinařského vrchu St. Magdalena u Bozen (viz informace a fotografie na internetu). S manželem mají tři syny, se kterými příjižděli o prázdninách, ale i jindy dle potřeby, na svoji vinici. Z Zürichu cesta trvá kolem 4–5 hodin. Na pozemku jejich vinice je malý domek, který pronajali manželům, kteří jim vinici obdělávali. Tito pracovníci ale časem zestárli, šli do penze a bylo nutné hledat nové řešení. Vinice na tak lukrativním pozemku se jen tak neprodává. (Žádné víno z jejich švýcarských vinic prý netáhne ve Švýcarsku tolik, jako právě víno ze St. Magdaleny.) Vzhledem k tomu, že jejich tři synové mezitím dospěli (všichni absolvovali vysoké školy) a žijí v Zürichu, kde jeden ze synů spolu s otcem provozuje obchod s vinotékou, se po rodinné poradě paní Gertrud rozhodla, že ona bude obdělávat tu vinici a manžel se syny, či jejich přátelé, jí v případě potřeby pomůžou. Zřejmě v sobě měla sklony k určitému, skoro až řeholnímu způsobu života, ale i lásku k přírodě a speciálně k vinařství. A když se k této práci odhodlala, všichni jí to schválili. Lehké rozhodnutí to, předpokládám, nebylo.

Letos je tomu již víc než 25 let, co v období mezi březnem a listopadem žije téměř poustevnickým životem sama v domku na vinici. Ba co víc, když se uvolila tuto práci dělat, rozhodla se pro pěstování bio-vína. Musela se o tom hodně naučit, složit zkoušky a dělat svoji práci důkladně, neboť každý zemědělský produkt, i víno, které má certifikát „bio“, je pod neustálou a přísnou kontrolou. A do třetice, víno se značkou „St. Magdalener“ se dělá ze dvou jihotyrolských odrůd: Vernatsch a Lagrein a tyto odrůdy si vyžadují opravdu mimořádnou péči.

Paní Gertrud jsem při svých cestách do Jižního Tyrolska navštívil již vícekrát a vždy jsem si u ní koupil její Bio-Vernatsch. Mohu dosvědčit, že žádného vinaře, který by věnoval stejnou péči vinné révě tak jako ona, jsem doposud nepotkal. Ona se svou vinicí žije. Se svými rostlinami rozmlouvá, denně nachodí spoustu kilometrů, a to buď do prudkého kopce, nebo z kopce dolů. Rovina na její vinici neexistuje, respektive jen jako úzká stezka napříč vinicí. Míchá roztoky z různých rostlin, které pak dlouze vyluhuje, aby je mohla použít jako postřik. Chemické postřiky jsou buď zakázané, nebo striktně omezené. Vždy má u toho dobrou náladu, úsměv na tváři, a cokoliv dělá, u všeho je cítit lehkost a radost. Když jsem letos u ní koupil několik kartónů jejího vysoce kvalitního vína, upřimně se na mě podívala a řekla:

„Peter, dieser Wein ist wirklich ein Geschenk Gottes. Hinter ihm steckt viel Liebe und Ehrrlichkeit. Wenn du ihn trinkst, denk daran, es ist eine Medizin.“

“ Petře, toto víno je opravdu dar od Boha. Je za ním spousta lásky a upřímnosti. Až ho budete pít, pamatujte, že je to lék.“

V rozpětí několika dnů je to již druhý člověk, mluvící o své práci a svém produktu se zdravým sebevědomím, ale i pokorou.

V Bibli Starého Zákona stojí, že lidé si budou v potu tváře těžkou prací obstarávat živobytí. (1 kniha Mojžíšova 3,19: „V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se obrátíš.“)
Z hodin dějepisu si pamatujeme, že od počátku existence lidstva, až na pár výjimek z řad vládců či šlechticů, si většina lidí musela na své živobytí tvrdě vydělávat, a přesto řada z nich žila v chudobě.

Když se člověk narodí v zemi, kde po materiální stránce je vše dostupné , kde funguje demokracie a svoboda, je víc než pravděpodobné, že si na to vše zvykne jako na samozřejmost. Ale ono to ani zdaleka samozřejmost není. Když sedlákům z jara krupobití či mráz zničí budoucí zdroj obživy, nebo když oheň, sucho, extrémní vedro či povodně nedovolí dozrát plodům těsně před sklizní již slibně vypadající úrody, jakým pak kouzelným proutkem by asi museli mávnout zástupci pojišťoven, aby jim finanční ztráty v plné hodnotě nahradili? Jak solidární by musela být společnost, aby dokázala lidem, kteří vše ztratili, nezištně a rychle pomoci, aby se znovu postavili na vlastní nohy? Kolik psychologů a psychiatrů by musel stát mít, aby dokázali morálně doprovázet postižené, kteří se s náhlými ztrátami nedokáží sami psychicky vypořádat? Tyto fenomény jsou v důsledku klimatických změn (způsobených hlavně lidmi) stále více aktuální. A jak vědci a znalci klimatu připomínají, situace bude horší. Nechci však „malovat čerta na zeď“, proto se raději vrátím zpět ke Gertrud.

Co mě u ní fascinuje, není jen to s láskou vypěstované víno, které se pije jen pö doušcích, protože je to „posvátná medicína“. V její přítomnosti se cítím mnohem svobodnější, radostnější, dokonce i mnohem duchovnější, než kdykoliv jindy. Asi tak, jako když jsem na návštěvě v klášteře u modlících se mnichů, či v přítomnosti meditujícího budhisty nebo jiné duchovní osoby. Jejich oči také září radostí, z jejich výrazu sálá klid a mír a jejich slova působí jako balzám na duši… U Gertrud to není jen víno, je to hlavně ten její souzvuk s přírodou, kde všechno má svůj řád a vše je tak, jak má být. Benjaminu Franklinovi (1706–1790, politik, vědec, spisovatel, jeden ze zakládajících otců Spojených státu amerických) se připisuje výrok: Skutečně velký člověk nezašlápne žádného brouka, ale nebude se ani plazit před králem. U Gertrud si pokaždé znovu uvědomuji, že když udělám vědomé rozhodnutí žít v souladu s přírodou, automaticky začínám žít jinak: skromněji, jednodušeji a s vděčností, že všechno je tak, jak by mělo být.

Peter Žaloudek