ROZJÍMÁNÍ O ČASE I ČASECH

Je takovým zvláštním zvykem počátkem roku přemítat nad minulostí i budoucností. Proč zrovna na začátku roku? divím se. Neměli bychom o běhu světa přemítat často a pravidelně po celý rok? Přítomnost je čas ve kterém existujeme a ta je do značné míry utvářena jako následek minulosti. Co jsme kdysi zasili dnes si sklízíme. Co konáme dnes bude zanedlouho minulostí, která bude ovlivňovat naši budoucí přítomnost. A tak je každý okamžik našeho života neoddělitelně spojen se všemi rozměry času. Vědomí existence v nezastavitelném toku času dává našemu životu směr i smysl. Jestliže se nám daří chápat minulost pravdivě, můžeme vytvářet hodnotnější budoucnost. Tuto zákonitost formulovali už myslitelé ve staré Indii jako koncept zvaný karma, tedy že každý skutek má svůj následek. Chceme-li pochopit dění v dnešním světě musíme bedlivě zkoumat minulost. Jak však najít klíč k pravdě o skutečnosti?

Budoucnost je doménou jasnovidců, kartářek, prognostiků a futurologů. Jejich výhodou je, že zaplatit si dají už dnes, ale teprve zítřek jejich předpověď potvrdí či popře. Ale to už je honorář zpravidla utracen. Předpovídáním budoucnosti zabývá se radostně i mnoho amatérů, většinou tu jde jen o neškodnou kratochvíli. V moderním světě je taková činnost velmi nesnadná, změny jsou překotné a často postrádají logiky.Jen si vybavme některé změny za posledních sto let, o technologických vynálezech dnes běžných se naším pradědečkům nemohlo zdát ani v těch nejbujnějších snech.

Australští domorodci kmene Adnamantya, žili v oblasti Flinderského pohoří, měli neobyčejný zvyk. Když bylo pod vlivem měnících se klimatických podmínek nutno změnit něco v jejich Zákonu, který stanovil pravidla běžného života, sešla se rada starších a dlouze diskutovali o možných následcích navrhovaných změn. Snažili se odhadnout, jak se taková změna může projevit v životě příslušníků kmene za pět generací. Byli to jednoduší lidé doby kamenné, lidé moderní civilizace uvažují jinak. Budoucností zabývají se politici, jejich rozhled však zpravidla sahá jen k příštím volbám. Kapitáni průmyslu uvažují o budoucnosti jen v rozsahu finančního roku, tedy jakých zisků jejich firma dosáhne a o kolik si budou moci zvýšit své beztak převysoké apanáže. A mnoho jejich zaměstnanců měří čas od výplaty k výplatě. Připadá mi, že moderní společnost žije tak, jako by v žádnou budoucnost ani nevěřila, po nás potopa.

Vedl jsem kdysi na toto téma zajímavou diskusi s jedním přítelem. Zeptal jsem se ho: „Dovedeš si představit jaká bude tato planeta za 500 ne let ale milionů let?“ Nehnul ani brvu a odpověděl: „Dovedu si to představit docela snadno. Nic moc se nezmění, 500 milionů let není totiž v životě balvanů až tak moc dlouhá doba. Země tedy bude skoro taková jaká je dnes, jen ta zelená plíseň asi zmizí z jejího povrchu.“ Ten člověk byl geolog. Jeho důvěra v budoucnost naší planety mne vskutku upokojila. Lze se spolehnout, že vždycky tu něco nějak bude.

Minulostí zabývají se historikové a přes veškeré jejich pilné bádání mění se jim historie pod rukama, často podle potřeb současnosti. Těžko posoudit kdy skutečnost pravdivě chápeme a kdy si ji jen přejícně nalháváme. Spoléháme na svoji paměť, ale i ta nás nezřídka šálí. Poznávání a chápání skutečnosti je proces náročný a namáhavý, je proto jednodušší vidět svět černo-bíle, pohodlně se držet vžitých návyků a předsudků. Složitá skutečnost je jen jediná, pravda o ní však jediná být nemusí. Věci jeví se jinak z různých úhlů pohledu. Pravda vítězů je jiná než pravda poražených. Kdo posoudí zdali člověk, zabíjející jiné lidi, je hrdina, terorista či jen obyčejný vrah?

Tak jako každý jiný byl i rok 2024 bohatý na události, o některých jsme se dozvěděli ze sdělovacích prostředků, jiné zůstaly nepovšimnuty. Největší pozornosti dostalo se v tisku i televizi útoku na Izraelské území roku 2023. Zajisté krutá smrt několika stovek nevinných lidí je velkou tragédií. Jenže co ty miliony nevinných obětí, zabitých jen za posledních padesát let? Třeba oběti komunistického řádění v Kambodži, miliony zavražděných v Africe, civilisté zabití na Ukrajině a jiných částech světa. Násilí je hanebná věc, lhostejno kdo jej páchá, jak a proč. Jak si vysvětlit toto měření dvojí mírou? Nechápu však proč jsme děsivým aktům destrukce vystavováni znovu a znovu na televizních obrazovkách. Právě ta většina slušných lidí, kteří se tak vehementně staví proti terorizmu, se asi s nějakým druhem záliby dívala, jak o tom svědčí výrazně zvýšená sledovanost televize. Děsí mne představa, že ta touha po násilí je ukryta kdesi hluboko i v každém z nás. Proč jinak bychom s takovou dychtivostí sledovali televizní zpravodajství, které nám přináší především násilí a namísto užitečných informací líčí nám svět jako neutuchající Apokalypsu? A tak na násilí odpovídá se dalším násilím a umírají další nevinné oběti. Televizní magnáti mnou si ruce, sledovanost stoupá, reklamy přinášejí vyšší zisky.

Svět je ve své podstatě nevyzpytatelně komplikovaný. Zdá-li se nám dnes více chaotický než dříve, je to možná pouhý optický klam. Jsme totiž denně zavalováni zmatečnými odlesky světa, takže v té záplavě informací, polopravd i záměrných klamů, které navíc nejsou potřebně zhodnoceny a interpretovány, jeví se nám svět nepochopitelný a cizí. A přesto je to náš svět, který spoluvytváříme, kterému vděčíme za své dennodenní bytí a za který neseme i svůj podíl zodpovědnosti. Mluvíme rádi o míru ale oslavujeme bojovníky. Hádám, že ve světě je postaveno více soch generálů než učitelů či básníků.

Jsou i druhy terorismu, o kterých se v tisku nepíše i když jsme jimi dennodenně obklopeni a vůbec se jim nebráníme. Mne kupříkladu sužuje terorismus hloupé a agresivní komerční hudby, která na mne útočí ze všech stran, na ulici, v obchodech, v restauracích, ba i z telefonního sluchátka. Hudba, z které sálá ošklivost a agresivita, která dráždí jen nízké živočišné pudy a ubíjí vše božské v člověku. Takovou „kulturu“ nabízí naše společnost i mladé generaci. Uvědomujeme si vůbec, že vlastně tím nedostatkem hodnotných nabídek okrádáme mladé lidi o možnosti hlubších citových prožitků a duchovního rozvoje? Dále je tu násilí používané jako zábava, tedy především ve filmu a televizi. Pravidelné průzkumy ukazují, že sledovanost takových pořadů je vysoká. Četl jsem v nějaké studii, že v Americe dvacetiletý člověk v průměru zažil na obrazovce více jak pět tisíc násilných smrtí. Jak pochopíme tento rys moderní konzumní společnosti?

Boj proti terorizmu je nutno vést v zájmu zachování civilizované společnosti. Chceme-li uspět alespoň částečně, musíme především hledat kořeny násilí, tedy zkoumat minulost, vymýtit je zcela se nepodaří nikdy. I v přírodě lze nalézt mnoho násilí jako její přirozenou součást. Zápas s hrubostí a násilnictvím není však tím hlavním posláním kultivované společnosti. I život bez násilí může být velmi chudý, pokud v něm schází láska, přátelství, spravedlivost a krása. To jsou kvality, které nutno rozvíjet do budoucna. A možná, že právě tyto hodnoty se ukáží účinnějšími zbraněmi proti terorismu než válka, siláctví a odplata.

Každý den zemřou ve světě miliony lidí, někteří z nich dosáhli v životě vysokého stupně kultivovanosti, vzdělání i moudrosti. To vše odejde s nimi. Každý den narodí se miliony dětí. Jsou to listy nepopsané, plny možností, které bude třeba realizovat. Kdo určí, bude-li na takový list napsán sonet jak od Shakespeara či hrubý a oplzlý text, jaký dnes produkují mnozí rockoví zpěváci? Odpověď na tuto otázku leží v rukou jednoho každého z nás. Jak uplatňujeme svoji zodpovědnost vůči vlastním dětem a mladé generaci vůbec? Je naším štěstím, že pocházíme z národa, který má hluboké kulturní tradice a velkou úctu ku vzdělání. Je to dar, kterého bychom si měli vážit a dále jej rozvíjet. Snadné to jistě není, je to však důležité pro život příštích generací. Přeji si abychom na toto poslání nezapomínali. Budoucnost vyroste z dnešních skutků. Čas běží sám o sobě, kvalitu časů však máme ve svých rukách.

Jaroslav Kovaříček