Samomluva
Již od dětství jsem se trochu styděl, když jsem se přistihl při tom, jak mluvím sám se sebou. Uvědomoval jsem si ale, že samomluva mi pomáhá lépe zvládat některé stresové situace. Tak třeba při nějakém průšvihu ve škole mi pomohlo, když jsem si nahlas položil otázku: „Co já jen tomu fotrovi řeknu?“ A hned se mi šlo domů s lehčím srdcem. S přibývajícím věkem jsem se však svou samomluvu snažil před ostatními pokud možno tajit. Domníval jsem se, že mluvit sám k sobě je známkou jakési duševní poruchy. Přesto jsem ji úplně nezavrhl. Postupně jsem zjistil, že když myšlenku pouze nosíme v hlavě, může být nejasná a rozvětvená. Jakmile ji vyslovíme, musíme jí dát konkrétní podobu. Najednou slyšíme, co si vlastně myslíme.
Ne všichni lidé přistupují k samomluvě s pochopením. Nedávno jsem opět hledal brýle. Začal jsem v obývacím pokoji. Pomáhal jsem si tím, že jsem se nahlas ptal: „Kam jsem jen ty pitomý brejle dal?“ Z kuchyně se ozvala manželka: „S kým si to tam povídáš?“ Vztekle jsem odsekl: „Ale sám se sebou.“ Na to manželka odpověděla: „Ty se taky dáš do řeči s každým idiotem.“ V prvním okamžiku jsem jí chtěl dát za pravdu. Pak jsem ale usoudil, že je třeba podívat se na problém samomluvy z jiného hlediska. Uvědomil jsem si, že není důležité jen to, že k sobě mluvím, ale hlavně co si říkám. Povzbuzující a věcná samomluva je určitě užitečnější než si jen neustále vyčítat: „Už zase ty brejle hledáš?“ Vykládejte to ale manželce. Zvláště když ty brýle hledáte skoro pořád.
Rozdíly v tom, jak si lidé sami se sebou povídají, se nejlépe projeví, když prožívají silné emoce. Moje manželka se po hádce zavře v koupelně a v duchu si přehrává náš předchozí rozhovor. Já si v garáži začnu nahlas vysvětlovat, co mě vlastně tak namíchlo. Nevěřili byste, jak se člověku uleví, když si může pěkně od plic nahlas říci: „Ta mě ale zase nasrala.“
Není přitom potřeba hledat za každou větou hluboký psychologický význam. Někdy je samomluva prostě způsob, jak si člověk ujasní běžné věci: „Teď si dám kávu, potom přečtu noviny a pak si konečně sednu k televizi a kouknu na fotbal.“ Taková věta není známkou podivínství, ale velmi jednoduchým způsobem, jak si naplánovat například večerní program. Nesmíte se ovšem vzápětí dozvědět, že vaše manželka má o vašem programu úplně jiné představy.
Samotná samomluva automaticky nezvyšuje inteligenci. Její největší výhodou však je, že vás kromě sebe sama nikdo nemůže obvinit ze lži. Hlavně se snažte, ať vás při tom, jak se hádáte sám se sebou, nepřistihne manželka.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz
Děkujeme.
Vladimír Strnad
Česká republika
Výstižný fejetonek! Já si často lámu hlavu a nahlas si říkám, proč jsou manželky na nás tak podivně zlé. Všechno vědí a pro nás mají jenom slova pohrdání. V našem věku máme naštěstí štěstí, že jsme hluší jako polena a tak nám manželčiny řečičky nevadí. Potíž je ovšem v tom, že to schytáme, že hluchotu jenom předstíráme. My kmeti dobře víme, že vyhrát nelze. Než se hádat je mnohem lepší si vlídně pokecat sám ze sebou, že ano?
Je zajímavé, že i člověk, který normálně samomluvou netrpí, si většinou nahlas uleví, když se třeba bací kladivem do palce. Anebo, když ho vytočí blbýma řečma manželka. To pak samomluva prošpikovaná sprostýma slovíčkama nebere konce. Jaké štěstí, že je čeština na ně tak bohatá.
Tady se musím manželek zastat. Celý život vzorně pečují o naše dobro. Problém je pouze v tom, že naše názory na to, co je a co není pro nás dobré, se od těch jejich diametrálně liší. Naštěstí jsme tak velkorysí, že jim to občas promíjíme.
Ale já se jich taky musím zastat, protože se většinou o nás bezvadně starají. Potíž je ovšem v tom, že se nás pořád snaží převychovat, a když se jim to nedaří, jako v mém případě, tak dovedou být nepřijemné a peskují nás. Ale klobouk dolů. Starají se o naše blaho. A ruku na srdce. Manželky opravdu mají často oproti nam pravdu. Ano, jsme tak velkorysí, že jim to OBČAS promíjíme. Ale jsou chvíle, kdy nás tak vytočí, že se uchýlýme k dlouhé samomluvě, ve které se na hlavu manželky snese snůška nepěkných slovíček. Jelikož jsme již starci, tak bohužel, alespoň v mám případě, nemohu prohlásit, že večer duchna dělá rychtáře. Navíc je manželka toho názoru, že sex je nehygienická záležitost, což taky věci komplikuje. Mír jde nastolit pouze pugetem.