*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Jak hastrman vzpomněl na Víta Kudličku

(Příběhy vodňanského kapra)

Starý hastrman Velen seděl jednoho podvečera pod vrbou u Blanice a pozoroval hejna vlaštovek kroužících nad hladinou.

Létaly lehce. Volně. Jako by jim patřilo celé nebe.

Vedle něj z vody vyplul Matěj a líně zabublal:

„Na co tak koukáš?“

Hastrman si pomalu nacpal fajfku sušeným orobincem.

„Vzpomněl jsem si na jednoho člověka.“

„To nezní dobře,“ uchechtl se kapr.

Vodník se pousmál pod zelenými vousy.

„Tenhle byl jiný.“

Pak se zadíval k jihu, směrem ke Strpí.

„Jmenoval se Vít Fučík,“ řekl tiše. „Ale všichni mu říkali Kudlička.“

Matěj zpozorněl.

„A proč?“

„Protože byl hubený jako zavírací nožík a pořád něco vyřezával.“

A tak začal starý hastrman vyprávět.

Na samotě Klus u Strpí kdysi stával malý statek obklopený loukami a lesy. Nebylo tam skoro nic než vítr, pole a nekonečné nebe.

A právě tam žil Vít Kudlička. Byl zvláštní už jako dítě. Zatímco ostatní kluci honili zajíce nebo pásli husy, on celé hodiny sedával na kopci a pozoroval ptáky. Poštolky. Káně.

Havrany. Sledoval, jak roztahují křídla, jak se nechávají nést větrem a jak dokážou bez námahy plout nad krajinou.

„Prý jim záviděl,“ zamumlal hastrman.

„Létání?“ zeptal se Matěj.

„Svobodu.“

Vít často říkával, že člověk je příliš těžký tvor. Pořád ho něco drží při zemi — práce, strach, pole, peníze i starosti.

„Ale ptáci,“ říkával, „ti patří obloze.“

Lidé ve vsi se mu smáli. Tvrdili, že má hlavu plnou větru. Jenže Kudlička se nevzdal.

Dlouhé roky pozoroval ptáky a vyráběl podivné věci. Ve stodole měl hromady prken, provazů, plátna a ohýbaných větví.

„Každý si myslel, že se zbláznil,“ vzpomínal hastrman.

Ale Vít pořád něco počítal, řezal a zkoušel.

Až jednou…

Jednoho větrného jarního dne vylezl na kopec nad Strpí.

Na zádech nesl obrovská podivná křídla. Byla z lehkého dřeva a pevného plátna, pospojovaná provazy a kovovými háčky. Vypadalo to trochu jako obří netopýr a trochu jako veliký pták.

Lidé ze Strpí se tehdy seběhli pod kopec.

„Kudlička se zabije!“ křičeli. „Spadne po hlavě!“

Ale Vít jen roztáhl křídla. Vítr foukal od luk směrem k Blanici.

A pak…

Skočil.

Matěj vykulil oči.

„A nespadl?“

Hastrman se pousmál.

„Právě že ne.“

Křídla se napnula větrem a Kudlička se skutečně vznesl nad krajinu. Ne moc vysoko. Ne jako orel. Ale letěl.

Lidé dole prý oněměli úžasem. Vít plul nad loukami, nad stromy a přes pole směrem k Vodňanům. Vítr ho nesl lehce jako list.

A starý hastrman ho tehdy spatřil poprvé.

„Letěl přímo nad Blanicí,“ zamumlal Velen a v očích se mu zaleskly staré vzpomínky.

Prý klouzal nad řekou tak nízko, že skoro hladil vodu nohama. Ryby pod hladinou tehdy propadly panice.

„Obrovský pták bez peří!“ řval mladý cejn.

Sumec Bartoloměj se tehdy schoval pod kámen a odmítal vylézt celé odpoledne.

Jen hastrman poznal, že to není pták.

Vít pak přeletěl až nad rybníky u Vodňan. Lidé na hrázích ukazovali prstem k nebi a žehnali se. Jedna stará žena dokonce tvrdila, že viděla samotného čerta. Ale Kudlička jen letěl dál. Vítr mu hučel kolem uší a pod sebou měl celý kraj — Blanici jako stříbrnou stuhu, rybníky lesknoucí se v slunci i střechy Vodňan.

„A víš, co bylo zvláštní?“ řekl hastrman tiše.

„Co?“

„On se vůbec nebál.“

Nakonec prý přistál tvrdě na louce za městem a několik dní kulhal. Ale létal dál.

Ne pokaždé dobře. Někdy skončil v kopřivách. Jednou dokonce v rybníce.

„To bylo krásné odpoledne,“ uchechtl se hastrman. „Křičel mnohem víc než kapři při výlovu.“

Matěj se rozesmál tak silně, až udělal kruhy na hladině.

Jenže lidé časem začali mít z Kudličky strach. Někteří tvrdili, že se zaprodal ďáblu.

Jiní, že uráží Boha, když chce létat jako ptáci.

A tak přestal.

Křídla schoval do stodoly a už o nich moc nemluvil. Ale hastrman na něj nikdy nezapomněl.

„Víš proč?“ zeptal se Matěje.

„Protože létal?“

Velen pomalu zavrtěl hlavou.

„Protože se odvážil udělat něco, o čem ostatní jen snili.“

Nad Blanicí mezitím dál létaly vlaštovky a večerní vítr hladil hladinu řeky.

„Myslíš, že byl šťastný?“ zeptal se po chvíli Matěj.

Starý hastrman se zadíval k tmavnoucímu nebi.

„Aspoň na chvíli určitě,“ odpověděl tiše. „Protože člověk, který jednou spatří svět z výšky, už nikdy úplně nezapomene, jak chutná svoboda.“

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.