Alexander Van der Bellen

I ta nejkrásnější vlast se stává neobyvatelnou při teplotě 40 stupňů Celsia

Od roku 1920 se v Rakousku pravidelně konají Salcburské umělecké dny. Kromě období 2. světové války, kdy rozhodnutím národních socialistů některé hry byly zakázané, mnozí herci, operní zpěváci a hudebníci hry buď bojkotovali, nebo jim účast nebyla umožněna, patří tyto umělecké slavnosti k vrcholu hudebně divadelních akcí nejen v Rakousku a německy mluvících zemích, ale na celém světě. Pro každého herce, zpěváka či hudebníka je to prestižní záležitost. Konají se vždy od konce července do konce srpna a jejich význam a důležitost podtrhuje účast celé rakouské vlády, proslovy významných zahraničních osobností a také slavnostní zahajovací projev rakouského prezidenta. V roce 1990 zde jako historicky jediný zástupce Československa vystoupil tehdejší československý prezident, někdejší disident a autor Václav Havel s projevem: „Die Poesie ist zu Ende“ – Poezie skončila.

(Havel se ohlédl za dramatickými změnami z roku 1989 a za svou vlastní proměnou z nepřítele státu v hlavu státu. Pod názvem „Poezie skončila“ měl na mysli, že romantická fáze převratu skončila a nyní začíná střízlivá a náročná práce na budování nové společnosti. Varoval před novou odpovědností a strachem z vlastní svobody i z historie. Vyzval k tomu, aby se lidé zřekli lží a strachu v každodenním životě, neboť politika musí být morálním činem. Pozn. autora překladu)

Rád bych přiblížil česko-slovenskému čtenáři letošní otevírací řeč rakouského prezidenta Alexandra Van der Bellena. Je totiž univerzální, srozumitelná a inspirativní nejen pro rakouské publikum, ale pro všechny lidi dobré vůle.

Vážení hosté,

děkuji vám za pozvání do Salcburku. Je krásné tu opět být. Být tu a naslouchat vynikajícímu orchestru Mozarteum. Mnohokrát děkuji!

Právě jsme vyslechli dojemný projev Marie Kalesnikavové. Mírumilovně a veřejně se zasazovala o demokracii v Bělorusku. Tomu se říká civilní kuráž. Za to ji tamní úřady na několik let uvěznily v malé cele věznice. Maria Kalesnikavová byla propuštěna na svobodu díky diplomatickým intervencím. Propuštěna, avšak ne k dalšímu životu ve své vlasti, v Bělorusku, nýbrž k životu jinde. Dalo by se to nazvat nedobrovolnou emigrací.

Doufám, paní Kalesnikavová, že brzy najdete nový, druhý domov. Ať už v Berlíně, (kde momentálně žije, pozn. autora překladu) nebo jinde. Takový, který bude rovnocenný s vaším domovem původním.

I já sám se v poslední době stále více zamýšlím nad pojmy „migrace“ a „vlast“. Nejen proto, že historie mé vlastní rodiny je již 300 let příběhem migrace a „neustálého návratu domů“. Jak možná víte, narodil jsem se v roce 1944 ve Vídni. Moji rodiče – matka Estonka, otec Rus –, tedy bezpochyby s migračním pozadím, museli emigrovat z dnešního Estonska z oprávněného strachu před sovětskými úřady.

(Nejdříve utekli z Rakouska před Hitlerem a následně ze Sovětského svazu před bolševizací. Pozn. autora překladu)

A nakonec jsme skončili v tyrolském Kaunertalu, který velmi miluji a který je mému srdci nejbližší. Tam jsem vyrostl, tam jsem se vracel o každých prázdninách. Tam dodnes mluvím svou první cizí řečí, kterou je nářečí němčiny. Rakousko je proslulé velkým počtem „druhých“ – nářečových – jazyků. „Byl jsi dítě uprchlíků, a teď, teď jsi jedním z nás,“ řekl mi jednou Pepi Raich, starosta Kaunertalu.

(Van der Bellen měl na mysli nářečí tyrolského kraje, které dodnes ovládá. V proslovu pak řekl větu v tomto nářečí. Pro ty, kteří znají němčinu, tu větu uvádím spolu s čistou němčinou, aby bylo zřejmé, jak je někdy nářečí od čistého jazyka odlišné.

Nářečí: „Bisch als Flichtlingskchind kcheima, und iatz bisch uanr vo ins“ hat Pepi Raich, der Kaunertaler Bürgermeister zu mir gesagt.

Čistá němčina: „Du bist als Flüchtlingskind gekommen und jetzt bist du einer von uns“ hat Pepi Raich, der Kaunertaler Bürgermeister zu mir gesagt.)

Sotva si dokážete představit, jak dojemná je pro mě tato věta i dnes.

Jak vidíte, zamýšlím se nad pojmem „domov“. Nejen proto, že umění všeobecně, ale i to, co se odehrává zde v nádherném prostředí festivalu, je pro mnoho lidí domovem.

Ale také proto, že ohledně pojmu „domov“ se v minulosti, ale i dnes, děly a nadále se i šíří nebezpečné, zavádějící nesmysly, a tento tak důležitý pojem je často politicky zneužíván. A to se mi vůbec nelíbí.

(Narážka na extrémně pravicové, tzv. patriotistické strany, jako i na prohlášení mnoha politiků, kteří vidí kořen všeho zla jen v migraci, nebo kteří propagují po vzoru amerického prezidenta „America first“ – na prvním místě blahobyt pro svou „vlastní“ populaci. Pozn. autora překladu)

Vlast je v první řadě milost, nebo abych tak řekl, je to štěstí. Štěstí v loterii narození. Nikdo si nevybírá, kde přesně a u koho na tuto planetu vstoupí. Z tohoto pohledu jsme všichni tady v EU vyhráli jackpot, protože žijeme na svobodném, demokratickém a prosperujícím kontinentu.

Vždy tomu tak nebylo, ale to, že tomu tak je dnes, vděčíme jedinečnému civilizačnímu úspěchu. Evropané proti sobě bojovali až do krve, zabíjeli se a masakrovali navzájem, až k nejspodnějšímu dnu lidskosti. Takzvaná „národovecká“ – nacionální – ideologie je dohnala k bludu, že existuje něco jako „národní tělo“ a že je třeba ho udržovat „čisté“. A že je nutné deportovat všechny, kdo k tomuto takzvanému „národnímu tělu“ nepatří. Kamkoli. Kdo k němu patří a kdo ne, rozhodovala svévolnost a její přisluhovači. To vše by nám mělo být dostatečně známo. Nebo snad ne?

A pak nám najednou došlo, že pokud chceme, aby se v Evropě už nikdy neopakovaly vraždy, nenávist a vyhlazování, tak se musíme naučit mezi sebou spolupracovat. Vycházet si navzájem vstříc, navzdory všem rozdílům a dřívějším nepřátelstvím, a naučit se jeden druhého akceptovat a rozumět si. To je to, čemu dnes v Rakousku říkáme „Geist der Lagerstraße“. V tomto duchu byla po roce 1945 vybudována naše vlast, Rakousko.

(Lagerstraße = Duch koncentračních lágrů – označuje historickou soudržnost rakouských vězňů v nacistických koncentračních táborech, především v Dachau. Tam političtí oponenti, jako byli sociální demokraté, křesťanští lidovci a komunisté, překonali své hluboké předválečné rozpory, naučili se navzájem respektovat a vytvořili základ pro demokratickou obnovu a politický kompromis poválečné republiky. Pozn. autora překladu)

Věděli jsme, že musíme najít kompromisy, překonat velké překážky, ať už je to snadné, nebo ne. Museli jsme se naučit, že kompromisy nelze automaticky považovat za zradu určitých ideologických dogmat, ale že mohou být také projevem demokratické zralosti a politické odpovědnosti. Jedná se o prastarý konflikt mezi etikou přesvědčení a etikou odpovědnosti. Samozřejmě, co se člověk jednou naučil, může se také zase odnaučit. Doufám, že tomu tak není.

Ať se nám to líbí, nebo ne, vnitřní fungování každé svobodné liberální demokracie spočívá na kompromisech, zejména v koaličních vládách. Ten, kdo to bagatelizuje a podceňuje, pohrdá samotným jádrem rozkvětu naší vlasti.

Vážené dámy a pánové,

vlast je něco, na co je člověk zpravidla hrdý a na co chce být hrdý. Jsem hrdý – aniž bych se tím chtěl chlubit – na to, jak dlouhou cestu jsme v Rakousku a v Evropě ušli.

A domnívám se, že máme také všechny důvody být hrdí na naši Evropu, být evropskými vlastenci. Mnohé z velkých civilizačních úspěchů totiž mají svůj původ právě zde. Svobodná liberální demokracie je jen jedním z nich, a to nikoliv tím nejméně důležitým. A sice:

Zaručuje svobodu projevu

Rovnost práv

Zaručuje rozdělení moci

Zaručuje svobodu umění

Zaručuje lidská práva a práva menšin

A vyžaduje plnění lidských povinností

To je vlast: brát a dávat.

Vlast je tu pro nás. Může tu však být pro nás jen tehdy, pokud my jsme tu pro ni. To znamená, že všichni, kdo sdílejí tuto vlast, ať už jde o občany dané země nebo cizince, dodržují základní pravidla, která zde platí a jsou zásadní pro společné soužití. A vlast od nás také vyžaduje, abychom se za ni navenek zasazovali.

Evropa a evropská soudržnost jsou totiž právě nyní podrobeny zkoušce. Útoky sice nepřicházejí ze všech stran, ale přinejmenším z východu a ze západu. Musíme udělat vše pro to, abychom se stali nezávislejšími na svévoli cizích vlád. Nezávislými v oblasti energetického zásobování, nezávislými v digitálním světě. A suverénními také v oblasti naší obranyschopnosti.

Musíme zapojit naše mozky – a máme velmi dobré mozky – a jednat:

S dalekozrakostí

Odvážně

Mírumilovně

Důsledně

A společně.

Domov znamená mnoho věcí. Tento výčet samozřejmě není úplný. Je pro mě však důležité, aby pojem „domov“ nebyl vykládán příliš úzce a nebyl politicky jednostranně zneužíván!

A ještě jedna věc na závěr:

I ta nejkrásnější vlast se stává neobyvatelnou při teplotě 40 stupňů Celsia. Přestaňme se tedy hádat o tom, zda si klimatickou krizi jen namlouváme, nebo ne. O tom, zda větrné elektrárny vypadají elegantně, nebo ne, zda je pravý sníh přeceňován, nebo ne. Jednejme. Jděme vpřed. Dejme se do toho. Pro naši vlast!

Alexander Van der Bellen, 26. července 2026

Překlad a vysvětlivky Peter Žaloudek

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.