*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Pohádka o misce vařených fazolí

Kdysi dávno vládl v jižní Indii moudrý král Vír Ballála. Byl statečný, spravedlivý a rád se vydával do hlubokých lesů na lov. Ne proto, že by toužil po kořisti, ale protože miloval zpěv ptáků, šumění bambusových hájů a vůni země po dešti.

Jednoho dne pronásledoval krásného jelena tak dlouho, až si ani nevšiml, že se vzdálil svým družiníkům.

Slunce pomalu zapadalo.

Les houstl.

Stezky mizely pod kořeny stromů.

Král bloudil celé hodiny. Byl unavený, žíznivý a hladový. Když už si myslel, že bude muset přečkat noc pod širým nebem, spatřil mezi stromy malé světélko.

Byla to skromná hliněná chýše. Před ní seděla drobná stařenka s laskavýma očima. Právě rozdělávala oheň pod hliněným hrncem. Jakmile uviděla unaveného poutníka, usmála se.

„Pojď dál, synku,“ řekla, aniž tušila, že před ní stojí samotný král.

„Nemám mnoho, ale o jídlo se vždycky rozdělím.“

Otevřela pokličku. Z hrnce se vyvalila voňavá pára. Uvnitř se pomalu vařily zelené fazole s kořením a trochou másla ghí. Stařenka nabrala plnou misku a podala ji hostovi.

Král jedl pomalu. Nikdy předtím mu žádné jídlo nechutnalo tolik. Nebylo připraveno v královské kuchyni. Bylo připraveno s dobrým srdcem. Když dojedl poslední sousto, zeptal se:

„Babičko, jak se jmenuje toto místo?“

Stařenka se zasmála.

„Všichni mu říkáme Benda Kaalu Ooru.“

„A co to znamená?“

„Město vařených fazolí.“

Král se usmál.

„Tak prosté jméno?“

Stařenka přikývla.

„Člověk si nezapamatuje místo podle bohatství. Zapamatuje si ho podle laskavosti, které se mu tam dostalo.“

Ta slova se králi hluboko zapsala do srdce.

Druhého dne jej našla jeho družina.

Teprve tehdy stařenka poznala, koho vlastně pohostila. Lekla se a chtěla pokleknout.

Král ji však jemně zastavil.

„Přede mnou se neskláněj,“ řekl. „Včera jsi byla královnou ty. Vládla jsi totiž tomu největšímu bohatství na světě – štědrosti.“

Za nějaký čas nechal na tom místě vystavět krásnou osadu. Vznikly studny, zahrady, tržiště i chrámy. Lidé přicházeli z daleka a nové město se pomalu rozrůstalo. Když se krále ptali, jaké jméno dostane, odpověděl:

„Ať se nikdy nezapomene na misku fazolí, která zachránila unaveného poutníka.“

Proto se místu dál říkalo Benda Kaalu Ooru.

Stařenka už dávno odešla z tohoto světa. Říká se však, že za chladných večerů se někdy krajem rozline vůně čerstvě uvařených fazolí. Lidé se usmějí a říkají:

„To babička z lesa připomíná, že opravdové bohatství nezačíná v truhle se zlatem, ale v misce, o kterou se člověk rozdělí.“

A jak plynula staletí, jméno se postupně změnilo na Bengalúru. A od těch dob si rodiče v Bengalúru předávají staré poučení:

„Dům může být malý, ale srdce hostitele může být větší než celé království.“

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.