*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Švédská bitva

Na sever od vesnice Damíč se zvedá temný vrch Bitovín. V podzimních měsících bývá často ponořen v mracích, jako by se mu nechtělo ukazovat světu. Místní se mu raději vyhýbají, a pokud tam musí, jdou mlčky a rychle. Staré ženy šeptají, že mezi kořeny buků a balvany zarostlými mechem mluví půda sama. A někdy v noci je slyšet ozvěnu bubnů a dunění ztracených vojsk.

Povídá se, že za třicetileté války tu došlo ke krvavé srážce. V lesích na Bitovíně byli zaskočeni švédští vojáci, kteří táhli z vypleněné Sušice. Měli u sebe kořist, truhlu se zlatem, křížky, monstrancemi a šperky vyrvanými z měšťanských domů i kostelů. V tísni a strachu před zajetím zakopali poklad v lesíku Bučí a prchli dál k severu. Ale velitel, jistý plukovník Ulrik Törnqvist, byl smrtelně raněn a podle pověsti je pochován pod malou kapličkou u cesty.

Někteří tvrdí, že jeho duch neodešel a že kdo hledá poklad bez čistého srdce, toho dříve nebo později pohltí les.

Vesnický kronikář Jan Pelikán zemřel, když bylo jeho vnukovi Jakubovi teprve sedmnáct. Zanechal po sobě svazky popsané pečlivým písmem, včetně mapy Bitovína s podivným křížkem a poznámkou:

„B. Bučí. Dub rozštípnutý bleskem. Střela švédská ve skále. Mluví v noci.“

Jakub, fascinovaný záhadou a posedlý příběhy o pokladu, začal po smrti dědy pátrat.

Vybavil se starým kompasem, baterkou a hlavně zvědavostí, která hraničila s posedlostí.

Jednoho říjnového dne, kdy mlha zakrývala celý kraj, se vydal do lesa. A opravdu uprostřed Bučí, tam, kde se stýkají staré cesty, našel dub, jehož kmen byl kdysi zasažen bleskem. Vedle něj, ve skále, skutečně trčel podivný kovový kus, jako když někdo napůl zaražený projektil opustil před staletími.

Jakub kopal. A kopal dál. Až narazil na staré prkno. V tu chvíli se však zem zachvěla, ne moc, jen tolik, aby mu zamrzla krev. Z mlhy se ozvalo:

„Zlato pro krev… krev pro zlato…“

Otočil se. V mlze stál muž v dlouhém kabátci, s tváří jako z vosku, v ruce meč a s rukou položenou na prsou. Oči měl prázdné.

„Hledáš-li truhlu, polož svůj život. Nebo odejdi.“

Jakub upadl do mdlob.

Probral se až ráno, promrzlý a zmatený. Truhla tam byla – skutečná, polorozpadlá, s mosazným zámkem. Ale už se jí nedotkl.

Odešel.

Následující noci ho však pronásledovaly sny o švédském veliteli, který se vrací po staletí na místo, kde padl, a o stínech švédských vojáků, kteří pochodují kolem kapličky u cesty – tam, kam už dávno nikdo nechodil.

Jakub začal psát vlastní kroniku. Zaznamenal vše: mapu, hlas, sny, stín s mečem. A došel k závěru, že poklad tam zůstává ne kvůli hmotnému bohatství, ale jako past, jako pouto.

Po letech, když se stal učitelem na místní škole, se rozhodl znovu navštívit Bitovín. Tentokrát ne s cílem kopat, ale porozumět. Vzal s sebou žáky, aby jim vyprávěl příběh.

U kapličky zapálil svíci. Vzduch byl klidný, mlčení lesa hluboké. Na okamžik se mu zdálo, že vedle něj stojí muž v kabátci tentýž jako tehdy, ale tentokrát se pouze uklonil a rozplynul.

Od té doby se mlhy na Bitovíně začaly rozplývat častěji. Lidé místo přestali obcházet a začali ho znovu vnímat jako součást své krajiny.

Ale truhla zůstala v zemi. A možná tam zůstane navždy.

Hlas Ulrika

Nevím, jak dlouho tu jsem.

Někdy se mi zdá, že jen pár dní, jindy, že to jsou celá tisíciletí. Nestárnu. Nemluvím. Nepotřebuji dýchat. Ale jsem. A vím to.

Padl jsem v dešti. Zasáhla mě kulka či kopí, už si nevzpomínám. Jen si pamatuji poslední pohled k nebi, které bylo nízké a šedé jako železo. Zem byla rozmoklá a studená. V uších mi hučela Vättern, naše jezero ze severu, ale byli jsme v Čechách. A pak už jen ticho.

A přesto jsem nezemřel docela.

Má krev vsákla do země Bitovína. Má čest byla zahrabána pod kapličku, kterou zbudovali čeští vesničané, netušíce, že právě tam leží tělo jejich nepřítele. A můj stín, ten zůstal.

Vidím svět. Ale nemohu se ho dotknout.

Les se mění. Staletí sem přicházejí jako větry. Buky rostou a umírají. Stezky zarůstají, aby znovu vznikly. Viděl jsem selské povstání. Viděl jsem, jak vesnici pustošily mrazy, jak do polí padaly bomby ve válkách, které jsem už neznal.

Viděl jsem děti, které si hrály mezi kořeny, netušíc, že pod nimi leží moje vzpomínky.

A mezi nimi přicházeli ti, kdo hledali poklad s krumpáči, mapami. Někdy v noci, potichu jako zloději. Mnozí odcházeli zlomení. Někteří už neodešli.

Nemám hněv. Jen smutek. To zlato, co jsme ukradli, není bohatství. Jsou to zrcadla hříchu: křížky poškrábané noži, monstrance zalité krví, šperky stržené z těl, která se už nikdy nemodlí.

Chtěl jsem to vrátit. Ale bylo pozdě.

Pak přišel on, mladík s očima jasnýma a srdcem ne zcela čistým, ale ještě neztraceným.

Viděl mě. Vzpomínám si, jak jsem stál mezi mlhou. Chtěl jsem jej varovat, ne hrozit. Říci mu: „Nehledej to, co není tvé. Jinak tu zůstaneš se mnou.“

Zalekl se. Omdlel. A já znovu osaměl.

Ale ne tak docela. Ten hoch psal, kreslil, vyprávěl. A tím dal mému hlasu tvar. Vložil mou bolest do příběhu a vyslovil ji nahlas, mezi lidi.

A tehdy jsem ucítil první vánek svobody.

Možná odejdu. Možná ne.

Možná tu zůstanu ještě další století, ale už ne jako poutník v bludišti, spíše jako strážce, který bdí nad tím, co nesmí být vykopáno.

Každý večer procházím mezi buky. Míjím rozpukanou skálu, kde trčí naše střely. Poslouchám les. A v dálce zní ptačí zpěv a hlasy lidí, kteří se už nebojí.

A když se rozsvítí svíce v kapličce malé, prosté – mé srdce, které už nemá tvar, se rozechvěje.

A snad jednou se i já vydám na pochod. Ne na jih, ne na sever, ale domů.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.