*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Ten, co se vrátil z márnice

Za dlouhých zimních večerů, kdy vítr hvízdal kolem oken a mráz maloval květy na skla, se u nás doma v Hanušovicích scházely staré babky z okolí. V jizbě se rozložily truhly s peřím a celé hodiny škubaly husí brka, z nichž se pak vyráběly peřiny obvykle do výbavy pro některou vnučku. Byla to práce jednotvárná, ale ruce běžely samy, a tak se u ní vyprávělo.

A jak to tak bývá, vyprávělo se o starých časech, o divných událostech a báchorkách, z nichž některé naháněly husí kůži víc než mráz venku. Jako dítě jsem tehdy sedával pod stolem, přikrčený a potichu, jen abych mohl naslouchat.

Po některých těch historkách jsem pak nemohl spát celé noci.

Jedna z nich mi utkvěla v paměti na celý život. Říkali jí jen „ten, co se vrátil z márnice“.

Bylo to někdy před válkou, v době, kdy lékařská péče nebyla zdaleka taková jako dnes. Když člověk umřel doma, zavolal se lékař.

Ten provedl jen zběžnou prohlídku, sáhl na tep, přiložil ucho k hrudi, a pokud neshledal známky života, bylo rozhodnuto. Tělo se uložilo do márnice a co nejdříve pohřbilo, dřív než se začalo rozkládat.

Tak tomu bylo i tehdy.

Starý pán, říkalo se mu děda Vojtěch, žil sám na konci vesnice. Byl už hodně starý a celý život bručel, že na něho Bůh zapomněl. Jednoho mrazivého rána ho našli ležet v posteli, bez hnutí, s voskovou pletí a ledovým dechem, tedy spíš bez dechu. Doktor, co přijel z města, jen smutně pokýval hlavou a podepsal úmrtní list.

Provedl jen zběžnou prohlídku, sáhl na tep, přiložil ucho k hrudi, a pokud neshledal známky života, bylo rozhodnuto. Tělo se uložilo do márnice a co nejdříve pohřbilo, dřív než se začalo rozkládat.

Tak tomu bylo i tehdy.

Starý pán, říkalo se mu děda Vojtěch, žil sám na konci vesnice. Byl už hodně starý a celý život bručel, že na něho Bůh zapomněl. Jednoho mrazivého rána ho našli ležet v posteli, bez hnutí, s voskovou pletí a ledovým dechem, tedy spíš bez dechu. Doktor, co přijel z města, jen smutně pokýval hlavou a podepsal úmrtní list. Děda prý zemřel ve spánku.

Tělo uložili do rakve a ta putovala do márnice za kostelem.

Druhého dne se konal pohřeb.

Mareček, pohřebák, který jezdil vozem taženým dvěma vraníky, naložil rakev a vyrazil k hřbitovu. Za vozem šel tichý smuteční průvod: černé šátky, skloněné hlavy, tiché vzlyky a pára od úst. Silnice byla namrzlá a z koní šla pára jako z výfuků.

A pak se to stalo.

Když projížděli starým mostkem nad potokem, koně se náhle splašili. Dodnes nikdo neví proč, prý zavanul vítr a nese s sebou jakýsi pach hniloby, nebo to bylo tím, že jeden kůň klopýtl. Vozem to trhlo a rakev vylétla do vzduchu. Dopadla do příkopu vedle cesty.

Lidé zůstali zkoprnělí.

A pak, mezi ržáním koní, se ozvalo něco, co všem zastavilo krev v žilách.

Dunivé rány zevnitř rakve.

Tři údery. A pak chrčivý, slabý hlas.

„Pusťte mě ven…“

Nikdo se ani nepohnul. Některé ženy omdlely, děti začaly křičet. Několik mužů se však vzpamatovalo, rozběhli se k příkopu a začali odklápět víko.

Uvnitř ležel děda Vojtěch v rubáši, bledý jako smrt, ale živý.

Třásl se, jeho oči těkaly ze strany na stranu, dech měl mělký, ale pravidelný. Lékař, který dorazil později, jen nevěřícně kroutil hlavou. Prý upadl do stavu hlubokého bezvědomí, snad katalepsie, možná srdeční kolaps. A kdyby rakev nespadla, byl by děda pohřben zaživa.

Děda Vojtěch už nikdy nepromluvil o tom, co v té tmě slyšel nebo viděl. Jen sedával u kamen, zíral do plamenů a občas se zachvěl, jako by mu mráz z márnice ještě stále vězel v kostech. Někteří říkali, že se vrátil jiný. Že v noci šeptal jména lidí, kteří už dávno zemřeli. Ale nikdy to nikdo nechtěl slyšet víckrát.

Děda pak ještě dlouhá léta žil, dožil se skoro stovky. Ale jeho oči už nikdy nebyly úplně živé.

A Mareček? Ten mockrát chtěl přestat jezdit s pohřebním vozem. Říkal, že často ve snu viděl, jak se obrací dozadu a vidí rakev, jak se sama otevírá, i když byla prázdná.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.