Rodri

Rodrigo Hernández Cascante

„Tohoto hráče si všimněte,“ upozornil rakouský komentátor při ceremoniálu předávání trofeje za vítězství Španělska nad týmem Argentiny ve finálovém zápase mistrovství světa ve fotbale. „Nejenže je kapitánem, byl vyhlášen i nejlepším hráčem celého turnaje, a kromě toho je to velice skromný člověk. Výjimečný je i v tom, že jako jeden z mála hráčů nemá na těle žádné tetování, nejezdí v drahých autech a není ani na Instagramu, ani na Facebooku…“

Člověk nemusí být ani fotbalistou, ani fanouškem či příležitostným divákem sportovních klání (sledovat přímý přenos finále mistrovství světa je dnes téměř povinností), aby se nepozastavil nad takovým konstatováním.

Dnes, kdy na ulicích do sebe lidé málem narážejí, neboť místo na cestu hledí do mobilů…

Dnes, kdy je módou nechat si propíchnout nos, jazyk, rty, pupík a nevím co ještě, neboť všude „letí“ piercing…

Dnes, kdy tetování má na sobě kdekdo, nejen sportovci…

Dnes, kdy už snad ani není možné žít bez internetu, má tolik lidí potřebu sdělovat celému světu své pocity, kde a jak tráví dovolenou či co měli k obědu – to vše prostřednictvím Facebooku, Instagramu a dalších sociálních sítí – a zároveň (paradoxně!) se domáhat ochrany osobních údajů.

A tedy se ptám: Kam až sahá svoboda jednotlivce? Co všechno si člověk může dovolit, aniž by omezoval svobodu jiných? Nejedná se spíše o určitý druh otroctví, respektive nesvobody, když nezřízená touha po zviditelnění ho nutí konat věci, které by spíše dělat neměl? Je opravdu svobodný?

Je nepopíratelný fakt, že jedním z mnoha výdobytků demokracie je svoboda jedince. Lidé se mohou nejen konstruktivně vyjadřovat k jakékoliv společensko-politické situaci, ale mohou také říkat své názory, jezdit, kam chtějí, oblékat se, jak se jim zlíbí, a tak dále. Prostřednictvím nových komunikačních sítí se v rámci svobody otevřela i možnost, pro mnohé i potřeba, sdělit celému světu cokoliv, co je jen napadne. Najednou se na scéně objevují influenceři, komentující jakoukoliv banální událost, a followers, jejich obdivovatelé. A čím více sledovatelů (followers) mají – a mluví se ne o desítkách, ale o statisících, dokonce milionech –, tím důležitější v očích světa takový člověk je. Není divu, že mnoho osob (nejen sportovců) se dnes takto prezentuje. A ve většině případů nesdělují přes tyto komunikační sítě žádné zajímavé zprávy, ale prezentují na nich fotky svého ušlechtile vyformovaného těla na pozadí exotických dovolenkových scén. Jako by jim ani nešlo o to něco originálního sdělit, ale hlavně sklidit like za to, jak skvěle vypadají.

Jméno žádného sportovce ani sportovkyně netřeba uvádět, neboť je to všeobecně známý fenomén. K mému překvapení to ale dělají i někteří politici a političky, zejména ti, kteří jinak nemají co říct. A tedy nabízejí k obdivu své tělo v plavkách.

A tak na pozadí informace o tom, že Rodri žije zcela tiše a soukromě svůj život slavného sportovce-fotbalisty, na mě zapůsobila jako blesk z čistého nebe. Samozřejmě, že to nevypovídá nic o tom, jak jinak žije, kde bydlí a do čeho své vydělané miliony investuje. Ale už jen ta zpráva, že nepatří mezi ty, kteří musejí dělat vše, co dělá mainstream, že nezapadl do trendu toho, co je dnes v očích světa cool, co je in, co je moderní atd., vypovídá o něčem zcela výjimečném. Pro mě především o charakteru silného člověka. Silného svou vůlí, silného svým rozhodnutím dokázat oddělit to, co patří „ven“ – jeho fotbalové umění –, od toho, co je jeho privátní, osobní život.

Trochu teď odbočím, ale dle mého soudu to spolu souvisí.

Nedávno, 8. července, uplynulo sto let od narození slavné švýcarské lékařky Elisabeth Kübler-Ross. Ve svém životě se věnovala tématu umírání, které bylo v té době považováno za nedůležité.

V té době byli umírající vyvedeni z pokoje a ponecháni o samotě. Lékaři se zajímali o živé a o jejich klinický obraz. O pocitech, obavách a strachu pacientů se však nediskutovalo, bylo to považováno za ztrátu času.

Elisabeth Kübler-Rossová nechtěla umírající nechat o samotě a chtěla pochopit, co prožívají a jak se cítí. Považovala za svůj úkol nahlédnout za fasádu lidí – zejména tváří v tvář smrti. Její činnost narazila na odpor kolegů, její metody byly označeny za laické. Ona však setrvala ve svém přesvědčení, že přístup k umírajícím lze utvářet jinak.

I já jsem pracoval mnoho let v nemocnici s těžce nemocnými lidmi. Mnozí z nich byli krátce před smrtí. Knihy paní doktorky Ross jsem četl, byly pro mě inspirací. Za její průlomovou práci jsem jí dodnes vděčný.

Rakouský rozhlas vysílal u příležitosti výročí jejího narození několik relací. V jedné citovali větu, kterou slyšela na začátku své práce, v dobách nejistoty, jestli je to, co dělá, správné, od umírajících lidí. Poháněna svou vědeckou zvědavostí a empatií usedala k lůžkům umírajících a naslouchala jim: „Názor, který o tobě mají ostatní, je jejich problém, ne tvůj.“

(Radio Ö1, 7. 7. 2026, 6:56 hod.)

Kolik jen lidí jsem ve svém životě potkal, pro které to, co si o nich myslí jiní, se stalo téměř prioritou. Kolikrát jsem i já sám více hleděl na to, co si o mně myslí jiní, než na to, co uzrálo v mém nitru, tak jako v důsledku dobré půdy, slunce, deště a povětrnostních podmínek dozrává na stromě ovoce. Dnes i já musím sebekriticky přiznat, že jsem se mnohokrát zachoval jako slaboch.

Ale dnes i já vím, že pokud chodím světem s otevřeným zrakem i sluchem, otevřenou myslí a otevřeným srdcem a jsem schopný věci v momentech ticha reflektovat a vyvodit sám pro sebe důsledky, tak krok vpřed, ke kterému se poté odhodlám, je vždy správný. A to i přesto, že to možná bude krok těžký, cesta nelehká, cíl daleký.

Až takhle daleko jsem zabloudil v zamyšlení se nad zprávou o tom, jak nevšedně „obyčejným“ je slavný španělský fotbalista Rodri. Zdánlivě banální věc. Jedno německé přísloví říká, že fotbal je ta nejdůležitější vedlejší věc na světě. Fußball ist die wichtigste Nebensache der Welt. Španělé vyhráli mistrovství světa ve fotbale. Ale ani chleba tím nebude levnější, ani energie nebudou levnější a klimatické změny to také neovlivní…

Ale jednu zdánlivě malichernou věc to přece jen ovlivnilo. Alespoň u mě: Média jsou dennodenně plná jmen „slavných“ lidí, kteří mají moc a peníze. Jsou to obvykle sportovci, muzikanti, zpěváci, herci a další umělci, ale také politici (i se svými kauzami). Často je ta sláva jen pozlátkem čehosi, co je spíše povrchní, zavádějící a pomíjivé. Je mnoho měřítek, dle kterých se člověk pasuje do role významné osobnosti. Které z nich je však to určující a zároveň trvalé?

A proto volám: Bravo, Rodri!

Jak příjemné je moci obdivovat tvé skvělé, téměř na milimetr přesné přihrávky, i když jsou na velkou vzdálenost! Je obdivuhodné sledovat harmonii tvého mužstva, které řídíš coby kapitán, dirigent orchestru. S pokorou se skláním před tvou skromností. Kéž jsi příkladem nejen pro mnohé mladé kluky, budoucí fotbalisty, ale také pro nás, kteří půjdeme v demokratických státech k volbám. Abychom si všichni uvědomili, že nikoliv ten, který se okázale bije v prsa a chlubí se, jak je mocný, bohatý a dokonalý, je ten nejlepší.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.