Smíchov 11:07: Cesta do neznáma

Do Schirdingu se vlak zvolna vleče a nálada neopadá. Vymění se lokomotiva a posádka. Celník v nažehlené uniformě, jiná třída než naši ajznboňáci, pozdraví, willkommen in Deutschland, cvakne razítko do pasu, nezajímá se o vízum, jen tak „cvak“, popřeje ještě šťastnou cestu a jde o dům dál. Divení bylo všeobecné. Jsme zvyklí na vycestování do zemí tábora míru a blahobytu, kde na hranicích pěkně osazenstvo profilcují, co se jim líbí, to zabaví, co se nelíbí, proclí. Ještě trvá, když už se vlak zase pohne.

A mně začne cesta dobrodružná. Nemám vízum, dobrá, to by mohlo projít, stejně jako v Schirdingu, ale já nemám ani jízdenku aspoň do Norimberka, odtamtud už jízdenku do Kronachu k máti mám. Jízdenku na hranice jsem si na studentskou slevu ještě koupit v Praze mohl. To se docela rychle rozkřiklo a já se stal benjamínkem, kterému všichni chtěli pomoct.

„Hele, my ti dáme echo, když půjde průvodčí, a ty se zdekuješ.“

Opravdu to zafungovalo, dvakrát jsem prchnul na záchod a nezamknul se, abych nevzbudil podezření, že se tam může někdo skrývat. Postupně jsem pochopil, že průvodčí nejsou tak úzkostliví jako u nás a netrpí bludy, že všichni podvádějí. Stačilo kolem průvodčího projít a za chvíli se zase kolem něho vrátit. Nevšímal si toho. Zřejmě tam nepodvádějí tak jako u nás.

Euforie se zvolna ztrácela a realita se stávala hlavním tématem. Nejlép na tom byli ti, co už jasně věděli, kam jdou a kdo na ně čeká, měli i peníze, no, vexláků bylo v Praze dost, byli i tací, kteří už dlouho předem emigraci plánovali, a tak byli nejpřipravenější. Většina emigrovala divoce, první příležitost po obsazení tanky s bílým pruhem. Zoufalci, jako já, byli v drtivé menšině. Zvolna se tvořily skupinky podobně postižených a úspěšných, i podle cílů. Málokdo věděl, co na něj čeká, představy byly mlhavé, většinou přehnané. A tak se v našem kupé sešli 4 s cílem Anglie a já bez víza, bez pracovního povolení a s jízdenkou jen z Norimberku do Kronachu. Majk měl všechno, stejně jako ti zbylí tři. Přemlouvali mě, abych jel s nimi, což mně připadalo absurdní, až do Anglie beze všeho, jen chtít přeci nestačí.

Šel jsem si do chodbičky zakouřit. U otevřeného okna stál muž, něco přes třicet, a kouřil. Vyndal jsem spartu, ale neměl oheň. Zeptal se německy, zda umím, tolik jsem pochopil.

„Nein.“ A zavrtěl jsem hlavou. Nabídl oheň a zeptal se na angličtinu. To už jsem kývl. Dal se se mnou do řeči a bylo zřejmé, že to není jen povrchní konverzace, o co má zájem. V očích nebyla obyčejná zvědavost, ani v jeho řeči. Bylo vidět, že má zájem. Vyptával se na podrobnosti a hodnotil je. Opravdu nedělal dojem jenom zvědavce na mimořádnou událost, která se dostala do celého světa. Rozhovor mě zaujal, a tak jsme stáli v uličce, uhýbali procházejícím a vedli řeč. Už dlouho, co jsme dokouřili. Sáhl do kapsy a nabídl mně cigaretu značky, kterou jsem neznal. Jasně jsem byl zvědavý na „ameriku“, které u nás byly nad moje poměry drahé. Nabídl jsem mu spartu z měkké krabičky, tvrdé sparty byly jen pod pultem a jen pro vybrané zákazníky, lékaře, automechaniky, řezníky a pod. Vzal si ji a zapálili jsme si. Dozvěděl jsem se, že je Němec, kterého vysídlili jako dítě, ale dost živě si na to pamatoval. Pro mě to bylo hodně zajímavé vyprávění.

„Víte, vlastně jsme na tom vydělali. Nebylo to vůbec na začátku lehké, Německo bylo v troskách a jídla málo. My jsme byli vystěhováni a o to málo se oni s námi museli dělit. Byly to těžké časy, ale teď jsme na tom lépe než vy, i když jste válku vyhráli a my prohráli. Je mi to líto.“

Smutné, velmi smutné, o to víc, že má pravdu. Před válkou odcházeli Němci do Československa za prací a lepším životem. Jak málo stačí, jen zvolení špatného kamaráda, a obrátí se život naruby.

Dokouřil, rozloučil se velice srdečně a bylo zřejmé, že svá slova míní opravdově.

„Víte, kus ze mě zůstalo ve vaší zkroušené zemi, to se mnou půjde celý život. Proto je mi taky smutno. Proto přeju vaší zemi a vám, aby ten život, který máte před sebou, byl lepší. Aby se vám osobně splnila vaše očekávání. Vše dobré a snad se ještě někdy setkáme a v lepších časech. Vše dobré. Nashledanou.“

Vystupoval na příští stanici.

Vracím se ke svým novým známým poněkud zasmušilý. Ale musím řešit aktuální potíž a život jde dál. Tohodle pána ale nezapomenu.

Stále jsem rozhodnut v Norimberku vystoupit a odbočit k máti. Slibuji, že do Anglie dorazím později. Venku už je tma, a tak se ukládáme ke spánku, jak to jde, tolik potřebného po všech těch silných zážitcích.

Venku už je světlo, když prochází průvodčí vagony a oznamuje, že za pět minut jsme v Norimberku. Balím svých pár švestek, botasku, kufřík a magič. Všichni mě přesvědčují, abych neblbnul a jel dál s nimi. Jo, ono se to snadno řekne, když oni mají všecko v cajku a já mám jen to štěstí, že jsem dojel bez úhony do Norimberku.

Vlak staví, otevřu okénko a uhodí mě ranní vzduch. Úplně jiný, než jaký znám. Jaksi svěží a příjemný. Ne svobodou, jen vzduchem, obyčejným vzduchem. Trochu mě to rozhodí, tohle je něco úplně jiného a příjemného, snad dobré znamení. Ozve se hlášení nádražního tlampače a… v ryzí češtině.

„Vítáme české cestující ve Francké metropoli. Kdo chce požádat o azyl, ať zůstane na nástupišti po odjezdu vlaku, náš zaměstnanec se vás ujme a zařídí s vámi vše potřebné. Přejeme vám hezký pobyt.“

Hlášení se ještě párkrát opakovalo. Skoro násilím mě udrželi ve vlaku, který se zvolna rozjížděl, a já tak už nezvratně vyjel vstříc své nejasné budoucnosti. Hoši se radovali, že se jim podařilo mě podržet, a já brzy myslel na něco, o čem jsem neměl ánung. No, nezbylo mi, než se s novou situací smířit a věřit, věřit a zase věřit.

Vlak uhání dál říší německou.

Pokračování

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.