*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Zazděná dívka

Na vysokém ostrohu nad řekou Bystřicí, tam, kde se kopce zvedají do mrazivých mlh a staré duby šeptají o dávných časech, stávala kdysi hradní pevnost jménem Dračí Kámen. Vznikla v bouřlivých časech, kdy se země zmítala ve válkách a lupiči táhli krajem jako stíny. Hrad měl chránit průsmyk a dávnou obchodní stezku, která spojovala Olomouc s horními zeměmi.

Hradní pán, Vilém z Moravičanského rodu, byl muž přísný, zocelený boji, a věřil v železo, kámen a krev. Když se stavěla hlavní věž, povolal zedníky až z Uher. Ale přesto se stavba nedařila, zdi se bortily, základy praskaly, věž se nakláněla jako opilá.

Staří řemeslníci mluvili tiše, ale někteří mezi nimi šeptali: „Bez živé oběti věž stát nebude.“ Tak to prý bylo odpradávna, v základech velikých staveb měla být skryta krev, aby kamení drželo.

Vilém nejprve odmítl. Ale když přišla silná bouře a věž se znovu sesunula do sebe, přijal prastarý návrh dělnického mistra zvaného Baran. Ten navrhl obětovat pannu čistou a mladičkou, aby duše její mohla bdít nad hradbami.

Obětí se měla stát dívka jménem Róza. Byla sirotkem a vyrůstala v hradní kuchyni. Její matka kdysi zemřela při požáru a otce jí vzal mor. Nikdo by se za ni nepřimluvil, nikdo by ji nehledal. A přece byla Róza v očích všech jemná, laskavá a její zpěv byl prý slyšet až do údolí.

Baran vybral právě ji.

Večer, když se stmívalo a hrad utichal, ji vábili do sklepení pod záminkou, že má roznášet jídlo dělníkům. Tam ji bez hlesu spoutali. Než se nadála, byla uzavřena do výklenku v základovém zdivu, ve kterém měla být druhého dne zpevněna hlavní věž.

„Budeš základ věčnosti,“ řekl jí Baran.

Dívka se nebránila. Neplakala. Jen tiše zašeptala: „Až se kámen otevře, přijdou slzy všech, kdo zapomněli.“

Zazdili ji ještě té noci. A s věží se od té doby nestalo nic zlého. Stála hrdě celá staletí, odolala husitům, zlodějům, ohni i blesku.

Ale v hradě už nikdy nikdo nezpíval.

V roce 1897, když už z Dračího Kamene zbývaly jen rozvaliny a kamení porůstal mech, přišli z Olomouce památkáři a dělníci, kteří chtěli zachránit torzo věže před sesutím. Začali opatrně rozebírat zdivo starého schodiště. A tam, pod hladkým obloukem, narazili na zazděný výklenek.

Když jej rozbili, našli kostru mladé dívky, drobnou, zachovalou. V dlaních svírala uschlé růžové květy, které tam nemohly být. Nikdo tomu nerozuměl.

Jakmile byla kostra vyňata, v noci se zvedla mlha a celá věž se zřítila bez varování, bez příčiny. Zasypala nástroje i dokumenty. Jeden z dělníků zmizel a jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

Od té doby se říká, že Róza nedostala klid.

Místní pastevci, kteří občas pásli ovce na svahu pod hradní strání, tvrdili, že za letního soumraku slyšeli dívčí zpěv, i když vítr utichl. Někdy se mezi zřícenými kameny objevila mlžná postava s květy v rukou, hledící do údolí.

A staré ženy říkaly: „Dokud jí někdo nezazpívá píseň lásky, bude bloudit mezi kamením. Ne prokletá, ale zapomenutá.“

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.