Moc peněz: peníze jako iluze

Všichni potřebujeme peníze, tedy alespoň všichni, a také občas. Avšak ne všichni stejně, záleží na tom, kolik jich vlastně potřebujeme. A také na tom, kde žijeme. Jsou země levné, jsou země drahé. Těch levných zemí je na světě dost, třeba Kambodža, Argentina, Indie, dost se jich najde i v Africe. A jsou i země bohaté, těch se najde méně, třeba Švýcarsko, Kuvajt i Švédsko (doufám, že ještě). Třeba i Amerika, kde je hodně milionářů, ale také velký dav bezdomovců. V těchto zemích je nesnadné určit, kolik vlastně člověk peněz potřebuje.

Když nám jako studentům došly peníze, chodili jsme na žižkovské překladové nádraží přivydělávat si vykládáním vagónů, neplatili moc, ale platili okamžitě. Jednou o přestávce na svačinu se chlapi bavili o tom, co by kdo dělal, kdyby vyhrál milion korun. Bylo to někdy v šedesátých letech a to byl tenkráte velký peníz. Každý by koupil pěkný dům, někdo auto, jiný člun a tak podobně. Nikomu ten milion nestačil. Byl tam jeden mládenec, který se s nikým nebavil, jen seděl stranou a hrál na foukací harmoniku. I zavolal na něho kdosi: „Lojzo, co bys dělal ty s milionem?“ Chlapec přestal hrát, zamyslel se a potom řekl: „Koupil bych si košili a nové boty. To právě potřebuju.“ A hrál dál. Chlapi se usmáli a poklepali si rukou na čelo, jen já jsem si pomyslel, že to je šťastný člověk, který ví, co potřebuje a nic víc nechce.

Napadlo mne, že svět by byl mnohem příjemnější, kdyby lidé toužili jen po penězích, které potřebují. Víme všichni moc dobře, že něco takového je pouhá fantasie. Marxisté zkoušeli systém, kde budou mít všichni stejně, a víme, jak to dopadlo. I kdyby se podařilo takový systém nastolit, tak by to znamenalo konec fungování společnosti. Lidé jsou různí, to nelze popřít. Někdo je spokojen být zaměstnancem, vzít si svůj plat a potom usednout do hospody. Jiný chce zase podnikat, potřebuje tedy kapitál, a ten si buď našetří, nebo vypůjčí. Potom se musí ohánět, aby dluh splácel, svět obchodníků je jiný než svět spotřebitelů. Proto i soudruzi, když zemi hrozil hladomor, povolovali alespoň omezené soukromé podnikání. Nu a k podnikání patří zcela zákonitě kapitál a ten dal název ekonomickému systému zvanému kapitalistický. Ten systém pracoval zdárně, dokud existovali soukromníci a větší či menší firmy. V takovém zřízení vždy záleželo na osobní zodpovědnosti, to byla záruka většího či menšího úspěchu.

Postupem času se kapitál kumuloval a šéfové se postupně vzdalovali od reálné práce. Vznikaly obrovské společnosti, které už byly schopny trh vytvářet, nikoliv ho pouze uspokojovat. K tomu jim vydatně napomáhá všudypřítomná reklama, do jejíchž služeb se zapojují hloupí novináři. Tady nejde o nic jiného než o peníze. Ty velké firmy navíc pohlcují podniky malé, byť byly úspěšné, v konkurenci s kolosy nemají šanci obstát. A také přibývá zaměstnanců, on totiž i ten hlavní šéf je pouze najatým manažérem a nikoliv majitelem. Když se znelíbí správní radě, je propuštěn a na jeho místo nasazen někdo jiný. Takovému systému říká se stále ještě „kapitalistický“, ale to už je pouhá metafora. Výsledky můžeme pozorovat dnes ve většině tzv. vyspělých zemí. Mnohé procesy stále ještě fungují, zpravidla jsou to ty, které byly zavedeny v dřívějším systému. S nástupem nových technologií se situace nikterak nelepší, i když je zamaskována moderním žargonem. Kdo se pokusil zapnout televizor v hotelovém pokoji pomocí tří ovladačů, ví, o čem mluvím. Jistě, existují i úspěšné civilizační vymoženosti, ty jsou však v porovnání se zbytkem celkem nepatrné. Hlavní problém vidím v tom, že celý tento proces je hnán lidskou hrabivostí, tedy touhou po penězích.

Peníze jsou zvláštní věcí. Umožňují sice zdárně obchodovat, ale jsou pouhou iluzí. Kolik jen lidí si myslí, když budu mít hodně peněz, budu hodně šťastný. Peníze nedávají smysl, jsou pouze prostředníkem. Nedají se jíst ani pít, na záchodě také nemají použití. Když je směníme za cokoli použitelného, tak dávají smysl, samy o sobě jsou nesmyslné. Proč tedy tolik lidí o ně urputně usiluje? Jen jedna z dalších iluzí. K čemu tedy peníze slouží? Aby nám poskytly pocit bezpečí, tedy máme-li hlad, abychom si mohli koupit něco k jídlu, máme-li žízeň, něco k pití atd. Kolik peněz vskutku potřebujeme, si můžeme snadno spočítat sami. Není to obrovská suma.

Nejlepší bezpečí nám dává dobrá rodina, bez ohledu na to, kolik peněz máme. Je více hodnot, které nám poskytují štěstí, peníze však to nejsou. Zdraví, uspokojivá práce, slunné počasí, dobrá nálada a podobně, nic z toho si zakoupit nemůžeme, podívejme se, jak je na tom třeba údajně nejbohatší muž světa. Elon Musk má 14 dětí, kdy má, při svém pracovním vytížení, čas si jich vskutku užít? Třeba s dcerou Vivienne neudržuje kontakt vůbec, a to nejen proto, že se narodila jako chlapeček. Těch trans-dětí má více, se čtyřmi manželkami. Proč vlastně takoví lidé plodí tolik dětí, když evidentně nemají čas se jim věnovat? Možná si myslí, že jim k tomu jejich bohatství dává právo. Mne bohatství nijak nezajímá, jen si položím dvě otázky: Jak k tomu bohatství přišli a jak s ním nakládají. Třeba ten Musk! Že má dobrou hubu, o tom netřeba mít pochyby. Že to jeho elektrické auto mělo už dost nehod, není důvod k oslavě. Jeho plány jsou ztřeštěné a jejich následky pochybné, on si to však může dovolit. Jeden čas vypouštěl spousty satelitů, že tak zaneřádil prostor nad našimi hlavami, nikoho nezajímalo. Pochybuju, že to jednou uklidí. Tito lidé svým bohatstvím lidstvu neprospívají, právě naopak.

Jiným velmi bohatým mužem planety je americký prezident Trump. Je soustředěný pouze na sebe, otázkou zůstává, k čemu mu to bohatství bude. V jeho věku a s jeho nemocí už vlastně k ničemu, leda pro jeho vdovu. Jeho neuvážená rozhodnutí však zamíchala světovou ekonomikou, jeho kumpánům prospěla, avšak ožebračila mnoho lidí. A tento penězi posedlý megaloman touží po Nobelové ceně.

Na jiném konci světa stojí velmi bohatý Putin. Ten se nemůže volně projít ani po Rudém náměstí bez ochranky, tak k čemu mu ty peníze vlastně jsou?

Takových zbohatlíků je po světě spousta, v Čechách třeba Babiš. Ten je již léta tahán po soudech, třeba jednou skončí ve vězení. A co šílený severokorejský Kim? Obklopen ochrankou stále se musí skrývat. Jeho rozežranost ho nakonec připraví o život, když ovšem dříve zemřou davy občanů jeho země. Jeho peníze ničemu dobrému neposlouží.

K penězům tedy velkou úctu nechovám. Samy o sobě nepředstavují nic, jen iluzi. Když jich někteří lidé nabydou moc, tak se z nich pominou v mysli. To je dobré mít na paměti. Proto je moudré dbát na to, abychom vždy měli peněz přesně tolik, kolik potřebujeme, ani o dolar víc. Hlavně dbát o hodnoty, které vskutku přinášejí štěstí.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.