*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Konečně jaro

Po dlouhé a kruté zimě přišlo na Blanici konečně jaro.

Nejdřív nenápadně.

Jednoho rána začaly ze střech kapat první kapky vody. Led u břehů změkl a pod starým jezem se znovu ozvalo veselé šumění proudu. Sníh na loukách pomalu mizel a z mokré země začala stoupat vůně hlíny a trávy.

Starý kapr Matěj cítil změnu okamžitě.

Voda už nebyla tak těžká a studená. Proud nesl nové pachy – rozmoklé vrbové proutí, první květy podbělu i čerstvou trávu z luk kolem řeky.

„Jaro,“ zamručel spokojeně Bartoloměj ve své tůni pod vrbou.

A opravdu.

Blanice se probouzela.

Na olších se objevily jehnědy, v rákosí začaly hlučet divoké kachny a nad hladinou se znovu objevily první vážky. Večer už nebyla tma tak dlouhá a vlaštovky se vracely pod střechy stodol.

Lidé ve Vodňanech jako by po zimě znovu ožili. Děti vybíhaly ven bosé, i když byla zem ještě studená, a po návsi se zase rozléhal smích

Jednoho odpoledne se u Blanice začal scházet zvláštní průvod. Ženy nesly staré hadry, kluci řehtačky a děvčata zpívala jarní písně. Uprostřed nesly dlouhou tyč s figurínou ze slámy oblečenou do potrhaných šatů.

Moranu. Zimu.

Starý hastrman Velen seděl pod vrbou a pobaveně to pozoroval.

„Zase ji nesou,“ zamumlal.

Děti donesly Moranu až k řece.

Zpívaly:

„Smrt nesem ze vsi,
nové léto do vsi…“

Pak figurínu hodily do proudu Blanice. Morana se chvíli točila na hladině, voda jí zmáčela slámové vlasy a proud ji pomalu odnášel pryč mezi vrby.

„Tak,“ bručel hastrman. „Zimu zase vyhnali.“

Matěj sledoval slámovou postavu mizící po proudu.

„A funguje to?“

Velen se pousmál pod zelenými vousy.

„Nevím. Ale lidé potřebují věřit, že jaro umí přivolat.“

A jaro opravdu přicházelo. Každý den bylo tepleji. Kluci začali chodit k vrbám podél Blanice a řezali mladé pruty. Seděli pak na zápražích nebo u řeky a pletli z nich pomlázky.

Některým se rozpadaly. Jiné byly tak dlouhé, že s nimi málem honili slepice ze dvora.

„Ta moje bude nejhezčí!“ chlubil se zrzavý Franta.

„Ale křivá,“ smála se děvčata.

Na dvorcích mezitím ženy a dívky barvily velikonoční vajíčka. Ve vzduchu voněly cibulové slupky, vosk a čerstvě upečené mazance. Děvčata seděla na lavičkách a malovala na kraslice květiny, sluníčka a podivné staré vzory, které se v kraji dědily po generace.

Jedna malá holčička se pokusila namalovat na vajíčko hastrmana. Měl jedno oko větší než druhé a vypadal spíš jako zmoklá žába. Ale starý Velen, který to z vody tajně pozoroval, byl kupodivu docela pyšný.

Na loukách kolem Blanice mezitím rozkvétaly pampelišky a sedmikrásky. Děvčata tam běhala s rozpuštěnými vlasy a pletla věnečky z květin. Pak si je dávala na hlavy a hrála si na lesní královny nebo vodní víly. Vítr jim cuchal vlasy a Blanice vedle nich tiše tekla mezi zelenajícími se břehy.

Kluci měli jiné starosti.

Na suchých cestičkách začala znovu sezóna kuliček. Každý správný kluk si nejprve patou udělal v zemi malý důlek. Pak se všichni skláněli nad hlínu a soustředěně cvrnkali barevné hliněné a skleněné kuličky.

„Mám tě!“

„To neplatí!“

„Strčil jsi do mě!“

Ve vrbách poskakovaly sýkorky, kosové pískali z mokrých větví a rákosím se nesl křik divokých kachen, které si hledaly místo pro hnízdo. Nad loukami kroužili čápi. Jejich dlouhé nohy se při přistání komicky houpaly a starý hastrman Velen pokaždé bručel:

„Ti se vracejí pravidelněji než rybáři.“

Nejhlasitější však byly žáby. Jakmile slunce trochu ohřálo mělčiny a tůňky kolem Blanice, začal jejich jarní koncert. Skřehotání se neslo krajinou od rána do noci. Malé zelené rosničky se držely na stéblech rákosu a kuňkaly jemněji, zatímco velcí skokani troubili tak hlasitě, až se voda třásla.

Matěj jednou proplouval kolem zatopené louky a musel se smát. Na starém klacku tam seděly tři žáby vedle sebe a všechny řvaly tak usilovně, jako by chtěly překřičet celý svět.

„Co blázní?“ zeptal se pobaveně.

Starý rak František vylezl zpod kamene a zacvakal klepety.

„Láska.“

„Aha,“ zabublal Matěj. „Tak proto jsou tak hlučné.“

Raci byli po zimě také čilejší. Celé měsíce se schovávali hluboko pod kameny a v bahně, ale teď začali znovu vylézat ven. Opatrně se procházeli po dně, pátrali po potravě a mezi sebou vedli důležité račí spory.

„To je moje skrýš!“

„Byla moje první!“

„Tak si najdi jiný kámen!“

Staří raci bývali mrzutí a neustále se hádali, ale mladí byli zvědaví na celý svět. Jeden malý rak se jednou odvážil vylézt až téměř k hladině. Jenže v tu chvíli kolem prolétl ledňáček. Modrý blesk se mihnul nad vodou a malý rak zmizel zpátky pod kámen tak rychle, že po sobě zvedl obláček bahna.

Ledňáčci byli na jaře snad nejkrásnější. Sedávali na větvích nad řekou jako malé drahokamy a čekali. Pak se najednou střemhlav vrhli do vody a za okamžik už seděli zpátky s drobnou rybkou v zobáku.

„Namachrovaní lovci,“ bručel Bartoloměj.

Ale ve skutečnosti je měl rád. A nejen ledňáčky. Celé břehy ožily ptáky. Volavky pomalu kráčely mělčinami. Konipasové pobíhali po kamenech. Labutě připlouvaly na rybníky důstojně jako bílé lodě.

A večer…

Večer začínalo to nejkrásnější. Nad hladinou se objevily vážky. Nejdřív jen pár. Pak desítky.

Pod hladinou se mezitím probouzel celý rybí svět. Plotice pluly v hejnech mělčinami.

Okouni začali být drzejší a lovili drobný potěr. Štiky se tiše schovávaly v rákosí jako zelené stíny.

A kapři…

Ti si po dlouhé zimě užívali teplou vodu snad nejvíc. Matěj často vyplouval k hladině a nechával slunce hřát svůj široký hřbet.

„Tohle mi v zimě chybělo,“ říkal spokojeně.

Jednoho podvečera seděl hastrman Velen na starém pařezu u vody a pozoroval celé to jarní hemžení.

Žáby zpívaly. Ptáci létali nad řekou. Vážky tančily nad hladinou. Ryby vířily vodu pod vrbami.

Blanice byla plná života.

Vedle hastrmana se z vody vynořil Matěj.

„Každé jaro je to stejné,“ zabublal.

„A přesto jiné,“ pousmál se vodník.

Chvíli oba mlčky poslouchali řeku. Pak Velen tiše řekl:

„Víš, proč mám jaro nejraději?“

„Proč?“

Hastrman se zadíval na proud.

„Protože po každé dlouhé zimě voda znovu připomene světu, že život se nikdy nevzdává.“

A Blanice kolem nich dál tekla pod večerním nebem, plná šumění, zpěvu a nového jarního života, který se po zimním spánku znovu probudil v každé kapce vody i v každém stéblu trávy na březích.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.