Český jazyk jako vizitka společnosti: proč forma není jen detail

Nízká úroveň českého jazyka ve veřejném prostoru mě v poslední době čím dál více znepokojuje. Nejvíce je to do očí bijící v tištěných médiích. Proto si dovoluji předložit svůj názor na tuto problematiku i čtenářům Obzoru.

Užívání spisovné češtiny ve veřejném prostoru považuji za samozřejmost. Je pro mě znakem kulturní vyspělosti společnosti a v jistém smyslu také projevem vlastenectví a národní hrdosti. Jazyk není pouze prostředkem dorozumění; je součástí našeho kulturního dědictví a jedním z nejvýznamnějších prvků národní identity. Způsob, jakým s ním zacházíme, vypovídá nejen o jednotlivcích, ale i o úrovni institucí, médií a veřejného života jako celku.

Autorům, kteří ve veřejném prostoru publikují, lze jistě odpustit drobné stylistické neobratnosti nebo občasná věcná pochybení. Méně pochopitelné jsou však gramatické, pravopisné a interpunkční chyby. Ty nepůsobí pouze rušivě, ale snižují i důvěryhodnost textu a mohou v čtenáři vyvolat dojem nedbalosti. Pokud redakce věnuje pozornost obsahu, měla by stejnou péči věnovat i jeho jazykové podobě.

Často slýcháme argument, že důležitý je především obsah sdělení a že forma hraje druhořadou roli. S tím lze souhlasit pouze částečně. Obsah a forma totiž tvoří nerozlučný celek. Sebelepší myšlenka ztrácí na síle, je-li prezentována jazykem plným chyb. Stejně jako pečujeme o vzhled veřejných budov nebo kulturních památek, měli bychom pečovat i o kulturu veřejného vyjadřování.

Takovéto fauly páchané na češtině by proto měly být nekompromisně odpískány a po zásluze potrestány bez ohledu na to, kdo je jejich autorem. Nejde o hledání viníků ani o malicherné puntičkářství, ale o respekt k jazyku a ke čtenářům. Každý publikovaný text totiž spoluvytváří jazykové prostředí, v němž žijeme.

Nepovažuji se za nějakého zdatného češtináře. Právě proto, abych i já češtinu fauloval co nejméně, obracím se o pomoc ke korektorům, odborné literatuře a v neposlední řadě k Internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky. Všem, kteří si stejně jako já v tomto směru tak docela nevěří, mohu tuto pomoc jen doporučit. Přiznat si vlastní nedostatky a snažit se je napravovat není známkou slabosti, ale odpovědného přístupu k jazyku, který máme společný. Spolehání se na to, že si gramatických chyb všimne pouze nějaký ten pedantský učitel češtiny, není od autora zrovna ta nejmoudřejší strategie. 

Poznámka redakce.
Autor má pravdu, že jazyk je součást našeho národního bohatství, dodávám, že i kultury a krom společné historie a společného území základem každého národa, jeho nároku na existenci. Právě proto se prznit nemá, jeho čistota musí být zachována. Tomu ale neodpovídá tzv. moderní jazyk, plný cizích slov tam, kde máme svá vlastní, už nemáme výjezd, ale exit, kysličník nahradil oxyd a místo vteřiny máme sekundu, co více, zkratky už se nehláskují, ale spelují. Největší barbarství je pak počešťování, příkladně hendikep, o to víc, že v angličtině se vyslovuje s y, tedy hendykep, a jejich skloňování a časování, příkladně abdejtovat, zabůkovat, nebo nadizajnovaný, taktéž s ‑y- v originále, přesně podle nových pravidel, piš, jak slyšíš, převzato z ruštiny, protože bylo Rusko dříve náš vzor. Vzor mít je skvělé, ale jen ten lepší, což v tomto případě není. Jsou nářečí, žargony a podobné místní, nebo profesní i odborné jazyky, brněnský hantec a pod., ale jazyk pražské galérky není spisovný.

Ztrátou vlastního jazyka ztrácíme svou identitu.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.