*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Přízrak z tunelu u Malé Moravy

Vlak do Ústí nad Orlicí funěl údolím pomalu, skoro neochotně. Byla půlnoc, venku se válela hustá mlha a tunel pod zámečkem se zdál nekonečný. Marek, mladý traťový technik, seděl v zadní služební plošině a čekal, až konečně dorazí na svou noční kontrolu.

Hanušovický tunel neměl rád.
Nikdo ho neměl rád.
Bylo tam příliš ticho.
Příliš chladno.
A hlavně ozvěna tam žila vlastním životem.

Když vlak konečně zastavil na malé služební koleji u tunelu, Marek vyskočil do zimy. Vzal baterku, reflexní vestu a pomalu se vydal k temné díře tunelu, která otevírala tlamu mezi skalami.

„To zvládneš,“ řekl si nahlas.

Ozvěna mu vrátila:
„Nezvládneš…“

Marek ztuhl.
První chyba: nemluvit nahlas.
Tady ne.

Tunel byl vlhký a úzký, stěny černé od sazí. Vzduch byl těžký. Každý jeho krok se vracel zkreslený, jako by někdo chodil kousek za ním.

„Jen kontrola, jen rutina,“ řekl.

A tunel mu odpověděl:
„…není rutina.“

Marek polkl naprázdno.

O téhle legendě slyšel mockrát – o výhybkáři, kterého kdysi zavalily kameny během oprav, a o jeho hlasu, který se vracel v ozvěně. Jenže to byly jen historky, ne?

Udělal další krok.

A ozvěna tentokrát nepřišla ze stěn tunelu.
Přišla ze tmy před ním.

„Pozor… vlak…“ šeptal hlas.

Marek zamrzl.

To nebyla ozvěna jeho slov.
To byl někdo jiný.

„Kdo je tam?“ zavolal nervózně.

Vrátilo se:
„…Marek… Marek… rychle…“

„Jak… jak znáš moje jméno?“ zašeptal vyděšeně.

Tunel se rozechvěl. Vzduch zesmutněl. A hlas, který slyšel, už byl jasný, rozechvělý a unavený.

„Výhybka… přehodit… osobák… nebrzdí… nebrzdí…“

Marek cítil, jak mu krev tuhne v žilách. To byla věta, kterou údajně výhybkář křičel do vysílačky těsně před smrtí.

Už se to stalo.
Dávno.
A on to slyšel znovu. Živě.

V dálce se ozvalo hluboké, temné zadunění. Zvuk, který by v opuštěném tunelu po půlnoci neměl existovat.

Vlak.

„Nesmysl,“ šeptl si, ale krokům pod nohama nevěřil.

Hlas znovu zašeptal:
„Marku… běž… ven… ven… ven…“

A pak se ozvalo něco, co už nebyla ozvěna, ale zoufalé volání muže, který kdysi umíral:
„UŽ NEBRZDÍ!“

To stačilo.

Marek se rozběhl směrem ven. Tunel se zdál nekonečný. Baterka poskakovala. Každý zvuk se sléval v ohlušující hukot.

A pak…

Z druhé strany tunelu, z černé tmy, se objevilo světlo.
Velké.
Rychlé.
A absolutně tiché.

To nebyl vlak.
Nebo ne takový, který by měl jezdit.

Marek sprintoval. Cítil, že pokud se zastaví, tma ho pohltí.

Za ním se ozval výkřik, který patřil muži mrtvému už padesát let:
„Výhybka… drž… drž… DRŽ!“

V tu chvíli světlo v tunelu zhaslo.
Náhle.
Úplně.

Za ním panovalo opět jen ticho.

Když se o hodinu později vrátil kontrolní vlak, strojvedoucí Marekovi řekl:
„Hele, bacha, zrovna hlásili výpadek brzd u nákladu z Letohradu. Stopli ho u Malé Moravy, sotva to ubrzdil.“

Marek jen seděl, neschopný slova.

Ten hlas…
Ta věta…
„Už nebrzdí“…

To byla událost, která se měla stát teď, ne před padesáti lety.

Marek vyletěl z tunelu a svalil se na štěrk. Klepal se, lapal po dechu. A v hlavě mu pořád znělo něco, co slyšel v tunelu jen jednou, ale jasně:
„Marku… až příště přijdeš… pomoz mi…“

Od té noci se Marek tunelu u Malé Moravy vyhýbá.

Ale někdy v noci, když fouká vítr od Zámečku, slyší, jak mu ozvěna volá z dálky jeho jméno.

A pokaždé se mu sevře hrdlo.

Protože ví, že ten hlas není jen legenda.

Ten hlas na něj čeká.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.