Karikatura Ivana Kolaříka na vzpomínkovém setkání v Melbourne mezi lidmi české komunity v Sokole. Ilustrace k fejetonu Neobyčejná setkání.

Neobyčejná setkání

 

V životě jsem se setkal s řadou zajímavých, ba slavných osobností. Byli to hlavně lidé z uměleckého, veřejného a politického života.

O nezapomenutelném setkání s královnou Alžbětou II. napíšu později. Teď bych se chtěl se čtenáři podělit o postřehy ze setkání se třemi důležitými osobnostmi českého politického života, zejména s panem Alexandrem Dubčekem, Václavem Klausem a Václavem Havlem. Setkání byla pro mě nezapomenutelnou záležitostí.

Alexander Dubček

Významný představitel pražského jara, byl jako předseda Federálního shromáždění krátce po sametové revoluci pozván zdejší židovskou obcí, která mu chtěla předat vysoké vyznamenání za podporu Izraele. Byl jsem na slavnostní akci také pozván a měl jsem tudíž příležitost si s panem Dubčekem promluvit. Stále měl na tváři ten jeho typický, téměř dětský úsměv. Nemusím říkat, že byl přijat se všemi poctami. Jeho skromné chování mi bylo sympatické. Přijel bez ochranky. Tu mu jistě zařídili Židé, kteří v tom uměli chodit. Pan Dubček uvolněně chodil mezi hosty a živě s nimi diskutoval.

Přistoupil jsem k němu, byl jsem mu představen, podali jsme si ruce a já mu řekl: „Tak vidíte, pane Dubčeku, jak se věci na světě mění. Když jsem ještě žil v Československu, tak jsem, jako většina lidí, neměl rád policii. Bál jsem se jí a nespolupracoval bych s ní. A teď už jsem tolik let u policie tady!“ Pan Dubček se mile usmál a prohodil něco jako jiná země, jiný mrav a že je rád, že jsem se v Austrálii dobře usadil a že se mi práce u policie líbí. Konstatoval, že policie v Československu již teď prodělává změny.

Náš krátký rozhovor se stočil na to, jak úspěšní jsou Češi a Slováci v Austrálii. Zdálo se, že z toho měl pan Dubček upřímnou radost.

Nemusím říkat, že setkání s panem Dubčekem na mě pozitivně zapůsobilo. Sympatický člověk, který se zapsal do historie našeho národa.

Václav Klaus

Jako politik a předseda ODS navštívil Melbourne, kde pro něj zdejší Sokol připravil besedu s českou a slovenskou komunitou. S jeho typickou kantorskou dikcí nám sdělil informace o tom, co se v rodné zemi děje. Po proslovu následovala čilá diskuse, při které se podávaly párky s hořčicí. I zeptal se můj vzdělaný přítel, jehož rodině komunisté zkonfiskovali, jinými slovy ukradli, činžák na Vinohradech a znárodnili známou firmu Chirana, zdali dojde k restituci ukradených majetků. Pan Klaus se zakabonil a posléze se rozhořčeně otázal, proč vůbec někoho zajímá navrácení majetku, když má v Austrálii každý tři domy, zatímco hospodářsky zdevastovaná republika strádá. V tu chvíli sál zmlknul, přítomní se na sebe podívali, jako by nevěřili svému sluchu. Pak se s vervou pustili do párků a vzácnému hostu přestali věnovat pozornost. Musím říct, že svým výrokem, který se naprosto neslučoval se skutečností, nás pan Klaus velice zklamal.

Nicméně jsem využil příležitosti a zeptal jsem se politika, jak je možné, že moje služební cesta do Československa, kam jsem byl pozván poradit při zakládání Cizinecké policie, byla náhle odvolána. Vysvětlil jsem mu, že jsem z Ministerstva zahraničních věcí dostal na stroji napsaný strohý dopis, ve kterém mi bylo sděleno, že z finančních důvodů byla moje cesta zrušena. Dopis jsem obdržel krátce před plánovanou cestou, kdy ve sdělovacích prostředcích již proběhla zpráva, že moje pomoc je pomocí obrozenému Československu. Ani slovo na omluvu. Pan Klaus zdvořile poslouchal. Řekl jsem mu taky, že v dopise stálo, že mi více informací podá ambasáda v Canbeře. Také jsem mu vysvětlil, že MUDr. Jaroslava Moserová, v té době velvyslankyně v Austrálii, nebyla schopná další informace poskytnout, protože, jak mi vysvětlila, Praha jí je prostě neposkytla. Vyjádřil jsem se v tom smyslu, že jsme byli neprofesionálním postojem Československa zklamáni a co si jako o celé záležitosti myslí.

Pan Klaus se nezdržel delší odpovědí. Zmohl se jenom na to, že se na mě shovívavě podíval a svým pro mě nepříjemným hlasem řekl: „Nechápu, čemu se divíte. Když vám řekli, že nejsou peníze, tak asi nejsou peníze.“ Konec konverzace.

Nemusím říkat, že na mě setkání s panem Klausem pozitivně nezapůsobilo.

Václav Havel

Byl jako prezident na oficiální návštěvě Austrálie. Přijel s paní Olgou a několikačlennou ochrankou. Československý národní dům Sokol byl poctěn návštěvou pana prezidenta. Při této slavnostní příležitosti jsem mu byl také představen. Pan prezident mi potřásl pravicí a pogratuloval mi k úspěchům v Austrálii. Byl uvolněný, usměvavý a s každým, kdo byl pozván na shledání s ním, si potřásl přátelsky rukou a položil pár zdvořilých otázek. To, že kouřil jednu za druhou, neprozrazovalo nervozitu, ale dlouhodobý návyk.

Po shledání v Sokole jsem měl ještě možnost dalšího shledání a krátké konverzace v parlamentu státu Victoria, kde byla na jeho počest uspořádaná slavnostní večeře. Pan prezident si mě od odpoledne ještě pamatoval, a tak jsme prohodili pár zdvořilých frází. To, že v místnostech parlamentu přes zákaz kouření pan prezident opět kouřil jednu za druhou, mě udivilo. Nikdo ho samozřejmě na zákaz neupozornil, čemuž jsem byl rád.

Návštěva mi také dala příležitost si vyměnit pár zkušeností s kluky jeho ochranky. Příjemní mladí policisté, kteří měli pro pana prezidenta jenom dobré slovo.

Musím se přiznat, že jsem byl pyšný, že Austrálii navštívil tento, hlavně na západě obdivovaný humanista a politik proti své vůli. Jak on, tak paní Olga byli fantastičtí reprezentanti naší vlasti.

Nemusím říkat, že na mě setkání s prezidentem Havlem zapůsobilo naprosto kladně a obohatilo můj život.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.

Ivan Kolařík, OAM

Ivan Kolařík, OAM

Austrálie