Na hnojišti růže nevykvete: rozdělování společnosti

“Divide et impera”

Tohle staré římské přísloví platí dodnes. Kdo rozdělí, zvítězí, nebo když se dva hádají, profituje třetí.

Jak krásně se to dá pozorovat na současném dění na politické scéně naší, stále ještě ne šťastné země.

Aktuálně otřásá děním sjezd Landmannschaftu v Brně. Společnost je rozdělená na ty, kteří souhlasí, ty, kteří nesouhlasí, a ty, kterým je to jedno. Těch je nejvíc.

Zabývejme se tou první skupinou. Není jich moc, ale jsou u moci a nejkřiklavější. Vůdce je, jak jinak, než Fudžijama. Ten vybudoval svou pozici na nenávisti, je jeho motorem a krví. Se svou partou a necelými osmi procenty voličů by byl jen první dírkou na opasku hubeňoura. Ani těch by ale nedosáhl, kdyby nezalovil v kalných vodách mikrostran, které se rády do tohodle spolku přidaly s vidinou dostat se k lizu. Jak známo, bakterie jsou velice adaptabilní, bezpáteřní a agresivní. Přesně to, co Fudžijama potřebuje. Rozdělí a bude panovat. Chytře obešel zákon, dle kterého by měl utvořit z těhle zbytků koalici, ale vzal je do party jako součást svých samurajů a… BINGO!!! Prošlo to.

Nebýt potřeby Bureše zachránit svou existenci v politice a odmítnutí všech demokratických stran s ním do vlády jít, mu moc jiného nezbylo, vlastně vůbec nic. On potřeboval je a oni to vědí. Uvalil tak na sebe riziko vydíratelnosti. Prvního úspěchu dosáhl, když mu potvrdili imunitu, a tak uhrál aspoň 4 roky, pokud ovšem nebude dříve odvolán. Pak se zase nějak prokličkuje. A tak se stalo, že parlamentu navrhl Fudžijama protestní prohlášení proti konání tohodle sjezdu. Právnička jeho party Justice V sice upozornila na fakt, že poslanecká sněmovna vůbec není kompetentní k podobnému kroku, to však náčelník samurajů klidně ignoroval a 70 hlasy z 200 tuhle šarádu zlegalizoval. Zajímavé je, že za Burešovu stranu s 80 hlasy včetně samotného Vůdce řada nehlasovala, a tak tvář zachovala jen opozice, která od začátku těchto snah byla jednoznačně proti.

A tak se podívejme, jak to opravdu je.

Emigroval jsem do Německa a žil tam 42 let. Dost dlouho na to, abych tuhle zemi a její národ mohl poznat. Nejsou to andílkové ani belzebubové, jsou různí i uvnitř státu, do doby před sjednocením opravdu demokratickým státem. V době, kdy u nás řádila normalizace. Žil jsem v Bavorsku, dříve baště NSDAP, kde se v Norimberku, a jen tam, konaly všechny její sjezdy. Pro zvednuté pravice nebylo s ptačí perspektivy vidět hlavy. Dnes se na té gigantické ploše, stvořené jen pro tenhle účel, jezdí závod Nürnbergring. Obrovské — norimberčané mu říkají koloseum — je polorozpadlé. V největších kasárnách Gestapa je dnes celnice a několik jiných institucí. Nikde ani náznak nacistické piety.

Uvedu několik vlastních zkušeností.

Přijel jsem do Německa tzv. s nahou… Dostal jsem podporu, na zařízení bytu všechno možné od obyčejných lidí, a vůbec se ke mně chovali velice hezky.

Když už jsem se trochu naučil německy, vzal mě můj švagr na výpomoc, pinglovat, do Schwabachu, kde se konal jakýsi ples okresního Landmannschaftu. Měl jsem dost obavy ze slabé němčiny, ale ještě jsem chodil na kurs němčiny, který platil pracák, a tak se pár marek mohlo hodit. Dostal jsem dva dlouhé stoly, asi 50 lidí, na obsluhu. Odvážně jsem se na plac pustil, konečně nic nového, za studií jsem pingloval o prázdninách taky. Když jsem viděl převážně starší publikum, dostal jsem trochu strach hned u prvního hosta, který poznal, že jsem cizinec, a já se hrdě ke svému češství hlásil. Potom, co jsem dříve žádného „sudeťáka“ neviděl a věděl jen to, co nám svobodně sdělovalo Rudé právo, nebylo divu.

Paní, tak kolem 60, se dala se mnou do řeči a za chvilku se přidalo několik dalších kolem. Vzpomínali na svá rodiště, jmenovali vesnice a města, jména německá mně nic neříkala, lovili v paměti a vzpomněli si někteří i na ta česká. Vzpomínali rádi, jak bylo veselo, v hospodách se zpívalo a žili s Čechy v pohodě. Nejvíc jim schází právě ta veselá společnost v ČR. Až když přišel Hitler, na kterého nevzpomněli rádi. Dostal jsem vyšší zpropitné a přání, aby se mně v Německu dařilo. Překvapení bylo veliké a nečekané.

Jiný příběh.

Když jsem po okupaci odjížděl do Anglie, dal jsem si v uličce cigaretu, zapomněl oheň a ten mně nabídl Němec, který stál vedle. Dal se se mnou do řeči, jak nám fandí, a nakonec řekl něco zásadního.

„Víte, bylo to po válce trpké, když jsme museli opustit své domovy, ale vlastně to bylo lepší. Kdybysme zůstali, bylo by nám hůř. My tady cizí tanky v ulicích nemáme.“

Trpká pravda.

A do třetice.

Když jsem absolvoval kurs němčiny a tři dny práce s krumpáčem a lopatou, překopl jsem jakýsi kabel, šéf mně zaplatil tři dny a popřál všechno dobré, dostal jsem příležitost stoupat na žebříčku kariérním. Stal jsem se pojišťovacím agentem. Vždy v pondělí jsme na baráku odevzdali splněné úkoly, dostali nové, pohovořili a hajdy do terénu. S mojí tehdejší němčinou to byl od šéfa značný risk, ale pro mě ten nejlepší způsob, jak se německy naučit. Pojišťovák prodává iluze, jeho jediný přítel je strach a pracovní nástroj řeč.

Dostal jsem za úkol navštívit zákazníka, který něco potřeboval. Zazvonil jsem u vrátek, barák byl až někde daleko v zahradě a tak jediný způsob komunikace hovoru přes domácí telefon. Říkal jsem tomu jedovatý drát. V přímé komunikaci se člověk přece jen snadněji domluví. Nedomluvil jsem se, neotevřel.

V pondělí, po poradě, si mě vzal šéf stranou a ptal se, co jsem měl s tím zákazníkem. Po vyjasnění, o koho šlo, jsem mu situaci vysvětlil a zeptal se proč.

„No, on si stěžoval, co mu tam posíláme za Ausländery. Ale nic si z toho nedělejte, on je hloupý.“

Nebylo ale všechno jen růžové, sedlina zarytých příznivců Třetí říše ještě nevymřela.

Jeden místní podnikatel mě pozval na zahradní slavnost. Jeden z hostů, když zjistil, že jsem Čech, se do mě vehementně pustil, Češi jsou zločinci, vyhnali Němce, vraždili je a i jinak persekvovali. On to zažít mohl nanejvýše jako kojenec. Nálada zhoustla a hosté se odporoučeli. Party skončila neslavně. Pan podnikatel se mně stokrát omlouval, ještě i po letech, on nevěděl, co je to za doslova fašistu a ten už mu na oči nesmí přijít.

Česko už hodně let má s Německem přátelské vztahy, což i na papíře, Německo je náš největší obchodní partner, Škoda, dík Volkswagenu, největší tahák naší ekonomiky, a tak byl Landmannschaft pozván do Brna, jako projev usmíření, piety a mše za oběti na obou stranách. Jeho předseda Posselt se vyjádřil v tomto smyslu veřejně v TV a byl potěšen, že vzájemné animozity jsou minulostí. Benešovy dekrety nejsou žádné téma. Kdyby měli Češi podobnou instituci, spolek, co by jim bránilo sjezdovat v Německu? Jenže nemají, kdyby měli, jistě by Fudžijama zvedal varovný prst, že lezeme Němcům kamsi a ztrácíme svou samostatnost, protože potvrzujeme jejich nároky na zrušení Benešových dekretů. Cudně pomlčí, že už to dlouho nehrozí.

Běda, přeběda, tohle Fudžijamovi vůbec do krámu nepasuje. Halasí a ohání se právě tím, že Landmannschaft chce tyhle dekrety znova otevírat, což pro nás největší nebezpečí, a proto dát od Němců ruce pryč. Jsou to stále nepřátelé a nepřátelé nebezpeční. Chtějí svůj majetek zpátky, což samozřejmě zvedne emoce, se kterými se mu nejlépe pracuje. Není sám, příkladně docent Verpánek z jeho party v TV nádherně žvatlal o tom, jak nám Němci zaberou pohraničí a my jim budeme muset zaplatit za jejich majetek po odsunu, ale na konkrétní fakta jeho protějšku se zmohl jen na „Nevzpomínám si“ nebo „O tom nic nevím“, přestože to bylo v parlamentu projednáváno. Zřejmě do práce nechodí. Ještě silnější tabák je Jirach ze stejné party, ale jiného vrhu, mikrostrany, který svolává na barikády. O slovo se přihlásil i ministr Červinka v nedělním poledním pořadu TV s logickým vysvětlením. Dostal stížnosti a žádosti občanů, aby sjezd Landmannschaftu zakázal. A tak musel jednat. Protože si to občané přejí. Možné číslo už jsou dvě i sto. Pořád ale méně než 250 000 lidí na Letenské pláni. Podle této logiky už by musel dávno podniknout kroky k uspokojení jejich požadavků. Pozadu nezůstali ani oba dřívější, neslavní, prezidenti.

Uvedu ještě jeden příběh.

Koupil jsem po převratu chalupu ve Pstruží u Varů Karlových, kvůli lyžování, a opravoval ji. Jednoho dne zastavilo auto s poznávací značkou D a jeho řidič se opatrně blížil. Bylo vidět, že si barák se zájmem prohlíží. Přišel a oslovil mě, zda by se mohl porozhlédnout. Dali jsme řeč a on vypověděl svůj příběh. V domě se narodil a jako dítě byl odsunut.

„Směl bych se podívat dovnitř?“ otázal se nesměle. Jasně, proč ne.

„Tohle byl náš pokoj s bráchou.“

Ještě si zavzpomínal a na závěr potěšil.

„Je to velice od vás hezké, že se o domek staráte a udržujete ho. Směl bych se ještě někdy přijet podívat…?“

To už řekl skoro jako prosebník.

Faktem je, páni Fudžijamo a další, že odsunutí Němci dostávali za ztracený majetek od státu náhradu, takže nějaké nároky, i kdyby opravdu měli, nemohou uplatňovat, ledaže by tu náhradu dali i s úroky za navrácení majetku německé kase, nebo současným držitelům. Co by pak ale s tím dělali? Jistě by se nevrátili.

Kdyby se v Evropě vždy všichni chovali jako banda Fudžijamových samurajů, byli bysme dodnes ve válce každý s každým.

V jednotě je síla a tu potřebujeme, aby nám nevládli ti třetí. Budeme mít tuhle sílu, aby jsme jim příležitost nedali?

Na hnojišti rostou kopřivy, čím větší kupa hnoje, tím víc kopřiv a… SMRADU

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.