Krátká úvaha o životě a smrti
Doby, kdy jsme byli nerozbitní, nesmrtelní, do každé nepravosti se s chutí pouštějící mladice a mladíci, už velmi dávno minuly. Bylo nám osudem dovoleno vydržet na tomto světě do věku, kdy na tyto chrabré chvíle, s úsměvem těch, co vědí lépe, už jenom vzpomínáme. Většina kamarádek a kamarádů sice ještě žije, ale ta menšina, co se odebrala za duhový most, či do věčných lovišť, se podezřele rychle rozrůstá.
Za poslední dva měsíce jsme ztratili 8 kamarádek a kamarádů. 4 tady v Klokánii a další v zámoří. Místo na mejdanech, vandrech a slezinách se setkáváme na funusech. O několika dalších kandidátech na ten věčný vandr dobře víme, ubírají se tam krokem jarým. Jak se říká, jsme v jatečním věku. Zubatá kosí vpravo, vlevo, jen to sviští. Prostě, jak se říká v Brně, „kácijó v našem“.
Takové okolnosti moc optimismu nepřidají a jeden začne uvažovat o věcech neveselých. Jako co a jak, když se čas navrší a budeme se ubírat tou cestou i my. Funus či nefunus, spálit či zakopat a podobně. Mladším jedincům se takové myšlenky mohou zdát poněkud morbidní, ale smrt je součástí života, a tak není třeba ji nějak zatajovat a nebo o ní otevřeně nemluvit.
Ano, je to velký rozdíl, když jeden odchází za duhový most ve věku jarém, než ten, co už v životě mnohé vykonal, zestárl a tělo ho neposlouchá, ba přímo zlobí. Tím myslím, když se kvalita života postiženého jedince zhorší natolik, že ho přejde chuť žít. Máme jednoho takového. Je mu přes 85 let a bez opory nikam nedojde, kyslík musí mít furt po ruce a srdíčko mu fachčí jen na 40 %. Pro aktivního člověka to není povzbudivá situace.
Velice však také záleží na tom, co jsme v životě dokázali vykonat a jsme-li vyrovnaní sami se sebou a svým osudem. Pak začneme uvažovat, co potom. Indiáni věří, že je Manitou povolává do věčných lovišť. Hinduisti a buddhisti věří, že se převtělí dle toho, jak vedli svůj život, či jakou měli karmu. Židé, mohamedáni, křesťané a možná i jiní zase věří, že nesmrtelná duše odejde ke stvořiteli podle toho, kterak vedli svůj život. Buď do muk pekelných pro ty, co zlobili, a nebo do nebe pro ty hodné a přívětivé. Já osobně si nejsem jist, jestli bych po smrti chtěl potkat řadu duší lidí, se kterými jsem se kdy setkal. Ať už bych se s nimi měl setkat tam, a nebo onde.
Po funusu netoužím, snad by to těm, co zůstanou, nevadilo, kdyby mě jen spálili a pak krabičku s popelem hodili do hlubokého kaňonu jménem Kanangra Deep, jinak zdejší divočině za Modrými horami. Tam bych splynul se skalami a bylo by mě dobře. A nebo a ještě lépe, kdyby si moji unikátní a četnými náhradními díly opatřenou tělesnou schránku převzala lékařská fakulta místní univerzity za účelem vzdělávání dalších lékařů. Jaksi mě je jedno, co se s mojí tělesnou schránkou stane, až odejdu do věčných lovišť. Tak aspoň ať poslouží k něčemu užitečnému, že ano. Buď pohnojení krajiny, a nebo výuce další generace lékařů.
Když se tak podívám kolem po celičkém světě, tak po posmrtné lidské společnosti moc netoužím. To, co si lidé dokáží provádět navzájem, se v království zvířat neděje. A tak pokud bych měl někam zavítat, tak bych byl docela spokojen, kdybych se odebral tam, kam po smrti chodí pejsci, kočičky a povšechně zvířata. Mezi dobytkem bych se cítil jako doma, sem tam by mě nějaká kravka olízla, akorát bych si musel dávat pozor na velké hladové šelmy. Být jako nesmrtelný roztrhán a sežrán několikrát po sobě taky moc pěkná vyhlídka není. Takže nakonec je asi nejlepší převtělit se v balvan, či kamenný patník. Pejsci by mě chodili navštěvovat furt jako teď, akorát že bych byl furt mokrej. No ale jeden zase nemůže chtít fšecko, že ano. Takže asi jo, byl bych rád buď balvan v horské řece, a nebo ten patník. To mě připadá nejpřijatelnější.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz
Děkujeme.
Jiří Švehla
Austrálie
Již delší dobu si lámu hlavu proč kolega Švehla sveřepě používá pro Austrálii termínu “Klokánie.” Nejsem sám, kdo pokládá tento termín za nevhodný.
Země se mají nazývat uctivě, podle jejich oficiálního jmena a ne si vymýšlet názvy, které mohou lidem připadat hanlivé.
Jinak jsem si vychutnal tuto vtipnou úvahu na nevšední tema. Dala mně podnět k zamyšlení v co bych se třeba rád po odchodu do věčných lovišť převtělil. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Moje toužebné přání je stát se podprsenkou nebo dámskými kalhotkami. Ty totiž nejsou nejdůležitější věcí na světě, ale mají k ní sakramentsky blízko!
Převtělování
Jednoho dne napsal můj známý v komentáři k jednomu článku:
„Pokud existuje převtělování, chtěl bych být po smrti dámskými kalhotkami.“
Já jsem příspěvek přelétl očima, pousmál se a šel spát.
To byla chyba.
V noci jsem zemřel.
Ani to nebylo nijak dramatické. Prostě jsem se ocitl v nebi před jakousi komisí pro přidělování příštích životů. Za dlouhým stolem seděli andělé s deskami plnými formulářů a tvářili se jako úředníci na dopravním inspektorátu.
„Tak co s ním?“ zeptal se jeden.
„Celkem slušný člověk,“ odpověděl druhý.
„Má nějaké přání?“
Třetí zalistoval v papírech.
„Hm… nedávno se zajímal o možnost stát se dámskými kalhotkami.“
„Výborně!“ rozzářil se předseda komise. „Splněná přání máme rádi.“
Chtěl jsem protestovat.
„Počkejte! To nebylo moje přání! To psal kamarád!“
Ale už bylo pozdě. Razítko dopadlo na formulář.
SCHVÁLENO.
Na okamžik jsem pocítil úlevu. Když už kalhotky, tak snad nějaké elegantní krajkové. Něco luxusního. Možná italská značka. Pro mladou krásku. Jemný parfém. Romantika.
Pak se ozval další anděl.
„Moment. Tady vidím několik drobných prohřešků.“
Všichni se naklonili nad spis.
„Netrpělivost.“
„Občasná lenost.“
„A tady jednou zaparkoval trochu křivě.“
V místnosti zavládlo ticho.
„Tak to nebude krajka,“ rozhodl předseda.
„Bavlna?“
„Bavlna.“
„Teplá?“
„Velmi teplá.“
„Pro starší dámu?“
„Pro velmi starší dámu.“
A tak začalo moje utrpení.
První dny nebyly ještě tak zlé. Brzy jsem však zjistil, že život dámských kalhotek vyššího seniorského standardu není žádná procházka růžovou zahradou.
Především jsem přišel o veškeré iluze o lidské důstojnosti.
Zažil jsem věci, které by žádná duše neměla zažít.
Občasné úniky moči.
Nečekané úniky plynů.
A několikrát i události, které bych nejraději vymazal z paměti navždy.
Nejhorší však byla majitelčina posedlost čistotou.
Každý večer bez výjimky.
Svléknout.
Koš na prádlo.
Pračka.
A pak začalo peklo.
Hodinu jsem létal v rotujícím bubnu mezi ručníky, prostěradly a nějakým agresivně voňavým pracím prostředkem.
Voda.
Chemie.
Odstřeďování.
Voda.
Chemie.
Odstřeďování.
Měl jsem pocit, že zažívám výcvik kosmonautů kombinovaný s hurikánem páté kategorie.
Kdybych měl žaludek, dávno bych ho vyprázdnil.
Kdybych měl plíce, vykašlal bych je.
Kdybych měl nohy, utekl bych.
Po skončení programu jsem býval pověšen na šňůře vedle ponožek, které se mi neustále posmívaly.
„Tak co, kalhotky? Další den v ráji?“
A já jen bezmocně vlál ve větru.
Když jsem uschl a trochu se vzpamatoval, celý cyklus začal znovu.
Den za dnem.
Týden za týdnem.
Měsíc za měsícem.
Začínal jsem chápat, proč některé duše věří v definitivní konec existence.
Pak jsem se jednoho rána s výkřikem probudil.
Ležel jsem ve své posteli.
Živý.
Člověk.
S rukama, nohama a vlastními spodkami.
Nikdy v životě jsem necítil takovou radost.
Od té doby se o převtělování raději nezajímám.
A když někde vidím v obchodě balení teplých bavlněných kalhotek pro seniorky, vždycky se při pohledu na ně lehce otřesu.
Člověk totiž nikdy neví.
„Tak ti píši Ivane, až budeš příště veřejně rozjímat o tom, čím bys chtěl být v příštím životě, buď ke mně milosrdný. Tvoje nápady mají zřejmě mnohem větší dosah, než si myslíš. A pokud tě někdy napadne přát si být třeba toaletním papírem, prosím tě, nech si to pro sebe.“