Naše cesta do žumpy: devastace hodnot a morální úpadek

Motto: Kdo lže, ten krade a kdo krade, je schopen i zabít.

Prožíváme další dějství devastace. Ano, devastace hodnot. Byli jsme národem civilisovaným, národem slušných a šikovných lidí, dali jsme světu několik velikánů, vynálezců, literátů, myslitelů, hrdinů i…politiků. Byli jsme velcí i malí, ale vždy zůstávali slušní. Nemuseli jsme se schovávat ani stydět. Byli jsme i národem kulturním.

Už nejsme.

Přežili jsme protektorát, který nás pokřivil, ale stále zůstávala většina věrná tradičním hodnotám. Naštěstí trval jen 6 let. Smrtící ránu nám zasadily rudé hodnoty z východu, ve kterých už vyrostly skoro tři generace. Když se tenhle systém dostal do klinické smrti, povstali jsme a chtěli se vrátit k našim hodnotám. Nastalo Druhé národní obrození.

Ale už to nebylo to samé. Pokřivení rudovládou, kdy byla lež státní pravdou, jsme v naději začali trosky odstraňovat a budovat, vracet se k tradičním hodnotám. Chtěli jsme a věřili.

Jenže!

Ti, co ještě mohli pamatovat a tak navázat na to dobré, už nežili, aby mohli naši snahu korigovat, být vzorem, který jsme chtěli zase mít. Hodnoty už nebyly čiré, ale růžové, zatížené po generace východním morem. Co horšího, staří mocní jen přehodili kabáty a těm slušným vzali i možnost návratu. Nejsme jako oni, hezky zní, ale pšenka nevykvete. Oni nejsou jako my a tak se naše hodnoty, ty, ke kterým jsme se chtěli vrátit, jim byly cizí. Z čerta anděla neuděláš! Z estébáka čestného lidumila taky ne.

Představme si situaci. Mám v kapse dvěpadesát a v ruce Listinu lidských práv. Mám zvučný hlas a skvělý přednes. Proti mně stojí zarostlý barbar s pistolí v ruce a chce ty dvěpadesát. Kdo myslíte, že bude mít navrch?

A tak jsme jinde, než jsme chtěli, když jsme na Letenské pláni cinkali klíčema. Zvolna, nenápadně a jistě.

Bohužel jsme sami vinni, i když ne všichni. Tisíckrát opakovaná lež se pravdou stává. Silná slova, silný hlas, silná gesta platí víc, než věcně předkládané argumenty.

Vláda estébáka, kterého svobodně zvolilo 34 % voličů, nebude, ani nemůže, navázat na odkaz TGM, na který jsme v listopadu 1989 navázat chtěli. A věřili, že se to podaří. Věřili, že omyjeme čerta svěcenou vodou a bude z něj anděl.

Nebude a zase nebude, prostě to možné není. Rohy za křídla nezměníš. Můžeš vyměnit, ale křídla nepřirostou a tak létat nebudeš.

S Burešem, přesto, že získal ve volbách většinu, žádná ze slušných partají do vlády jít nechtěla a tak musel šáhnout až do dna politické, ale i morální žumpy. Na světlo boží vytáhl poslední z posledních a…dal jim možnost vládnout. Ano, možnost, ne příležitost.

Musel, protože zachraňoval svou existenci. Existenci obžalovaného z podvodů, trestních činů. Zachránit ho mohla jen poslanecká imunita a možnost manipulace se zákony v jeho prospěch, aby mu nic nehrozilo po pádu vlády, nebo její výměny ve volbách příštích. Zatím se mu to daří už 10 let, ale ještě to není definitivní, aby se nemusel bát. A tak vládne tahle sedlina, smrduté bahno žumpy.

Ta společenská spodina, kterou se obklopil, má však jiná pravidla, než ve která doufal. On je potřebuje a oni to vědí. A tak je snadno vydíratelný. On potřebuje, aby mu jeho obranná opatření odsouhlasili a on za to zaplatí tolerancí jejich způsobů a hodnot. Na pilu tlačí, a s úspěchem, tahle lidská sedlina a Burešovi nezbyde, než couvat.

Jenže jen tak mlčet taky nemůže a proto hledá, jak ty nehoráznosti oslabit. Když se Fudžijama v novoročním projevu dopustil nehorázností, omlouval to tím, že mluvil jen ke svým voličům. Je to absurdní omluva, bagatelizování, protože mluvil v TV, kterou poslouchá a vidí celý národ. Ke svým voličům klidně může říkat co chce na schůzích partajních sešlostí, ale když mluví do celostátní TV, promlouvá k národu. Dokonce ještě dřív, než premiér, tedy Bureš.

Podobně ospravedlňoval nepřijatelné projevy Macoše a jeho guru Tuřína. Když už to došlo tak daleko, že ani pro něj nebyla bagatelizace dostatečná, napomenul Macoše a…ztrapnil se. Macoš se nedal a sdělil svému šéfovi, že je mu jedno, co si on, nebo voliči myslí, on se vyjadřuje jak umí a chce, takže národu i Burešovi nezbyde, než si zvyknout a přizpůsobit se. On má moc. Konečně i premiéra drží zkrátka. Nebude to zítra, ale když vydrží a jistě i přitlačí, i národ si zvykne. Už jsme si nedávno zvykli a nebylo to dobré.

Ještě lepší je Jirach z party Fudžijamovy. To už je otevřený kanál, pražská galerka je proti němu II. cenová skupina. Že má na cestě několik žalob ho z rytmu nevyvede. Aspoň má další objekt svých neomaleností, buranství a hulvátství.

Bureš, Fudžijama a jeho parta, ani volantoči se lžím nebrání.

Ano, přátelé, to je naše budoucnost, ke které se mílovými kroky, cvalem, přibližujeme. Křováci nám můžou závidět.

A tak se ptám, chceme to? Jak dlouho budeme trpěliví a možná i doufat, že se to samo zlepší? Nezlepší, dokud budeme jen přihlížet a v hospodách u piva jen mrmlat. Máme zbraně, volby a pokud i odvahu i vůli něco zlepšit, neseďme jen za pecí. Změny nastávají jen činy!

Nejpozději můžou rozhodnout příští volby, ale nic se nezmění, když budeme volit podle síly hlasu a vhodné kravaty, místo konfrontace slibů a schopností kandidáta své sliby splnit. O tom nejlépe vypoví jeho dosavadní činy. Činy, které tvoří dějiny.

Když lže a krade, může i zabít. Zabít spravedlivou potřebu žít ve slušné společnosti lidí slušných.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.