JAK JSEM SE SETKAL SE SOUDRUHEM MINISTREM

 Už je tomu hodně let a story je pravdivá. Psal se rok 1955, já byl chlapec školou povinný a v mé rodné zemi ještě řádil stalinismus. Strana se cítila osamělou a toužila nalákat nové příznivce z řad venkovanů. Inu bylo to po násilné bolševizaci venkova a tak naděje byla mizivá.

Soudruzi se dokonce snažili udělat i z Babičky soudružku. Babiččino údolí stalo se jejich hlavním územím, odkud se snažili oslovit venkovský lid, avšak beznadějně. Na Starém bělidle bylo již vymalováno, ustláno, ba i ovoce narovnané způsobně do cínových nádob, zájem velký přesto nebyl.

Tak přišla na řadu renovace mlýna, dokončení bylo právě v ten čas. Aby nalákali davy slíbili soudruzi velkolepou oslavu, snad i pivo mělo být zdarmo, a dopravu autobusy. Opět zájem velký nebyl.

Jak to slyšela moje babička, hned zajásala:

„Inu, to je geniální nápad!“

Ihned usedla na své motokolo zn. Sachs a odjela do Rychnova na sekretariát Komunistické strany. Vyjednávání nebylo dlouhé, a přestože byla babička známa jako silná reakcionářka, byli soudruzi rádi, že se alespoň někdo chytil. Zeptali se kolik chce babička autobusů, odpověděla, že tři budou stačit.

A tak v sobotu za dva týdny přijely do Byzhradce tři autobusy. Svátečně oblečení venkované do nich usedli. Poněvadž v Byzhradci nebyl kostel, pouze kaplička, jelo se nejprve k farnímu kostelu v Černíkovicích. Zde se počaly nakládat korouhve.

Byl jsem slušně vychovaný, děda legionář a otec také nebyl příznivcem strany, tak mne hned napadlo, že to bude veliký průser!

A tady předběhnu. Nebyl. Ve Východních Čechách se v této době ještě neudávalo.

Vyrazili jsme na cestu, projeli jsme Ratibořicemi, ale odbočku do Babiččina údolí jsme minuli a hnali se dále na sever, až do Velkých Svatoňovic. To městečko bylo známo nejen jako rodné místo Karla Čapka, ale hlavně jako významné poutní místo ve Východních Čechách.

Tam jsme vyložili korouhve a způsobně pochodovali v kostele i kolem, také kolem studánky se zázračnou vodou, a zpívali Tisíckráte pozdravujem Tebe. Byla to pouť jak má být.

Později odpoledne jsme se vydali k domovu. Tentokráte jsme se v Babiččině údolí zastavili. Tam už bylo po oslavě, mlýn byl otevřen, v trávě se válely pivní pohárky z voskovaného papíru i několik oslavami zmožených soudruhů.

Moje babička dala rozchod s tím, že se sejdeme asi za hodinu. Zcela unaven odebral jsem se k Viktorčině splavu a ku mně se připojil chlapec z Byzhradce, asi tak mého věku. Objevili jsme lavičku a usedli, dopřávajíce zaslouženého odpočinku.

Jen jsme tak zírali do ničeho, vlastně do křoví před námi. Po chvilce se křoví otevřelo a z něho vystoupil takový pohádkový dědeček a hned se hrnul k nám. Já jsem ustrnul, já ho totiž poznal. Přisedl si k nám a hned spustil:

„Pěkná oslava, že hoši!“

Ten chlapec odpověděl:

„My jsme na žádné oslavě nebyli, my byli na svaté pouti ve Svatoňovicích.“

Dědeček na to:

„Taky dobře, hoši, taky dobře.“

To už jsem se polekal velice velmi, já jsem totiž poznal v tom dědečkovi soudruha ministra školství Zdeňka Nejedlého, jeho podobiznu jsme měli v každé učebnici.

Zatímco dědek rozmlouval s oním nepříliš bystrým chlapcem, já se držel projevu, dbaje dobře míněnou radu mého dědy S komunisty se nebavíme! Ostatně v našich učebnicích chyběla důležitá informace o tom, že dědek byl už tou dobou v pokročilém stádiu demence.

Křoví se otevřelo opět, z něho vystoupili dva muži v kožených kabátech, dědečka uchopili a odnesli. Malér z toho nebyl, neb Nejedlého ochránci vydatně nasávali a dědeček jim unikl. Bylo jasné, že o té události budeme raději mlčet všichni.

Když jsem se vrátil k autobusu, cítil jsem potřebu svěřit se o svém zážitku otci. Ten jen pokrčil rameny a řekl: „Nu nemáš se čím chlubit. Ten soudruh ministr je idiot.“ A koupil mi velkou zmrzlinu.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.