Problém člena ÚV KSČ: osobní vzpomínka z doby normalizace

 

V neděli jsem viděl v TV film Ucho, dávaný u příležitosti 95. narozenin Jiřiny Bohdalové. Vzpomněl jsem si na svůj příběh.

Po promoci jsem začal pracovat na Českém svazu bytových družstev. Přiznávám, že tak trochu nečestně, na nástěnce Katedry psychologie, kde jsem pomvědil – pomvěd je pomocná vědecká síla, byl přišpendlenej inzerát týhle instituce, hledali absolventa na pozici vzdělávání dospělých, což nebylo nic jiného, než organizování všech možných školení pro zaměstnance i funkcionáře. Neférově jsem inzerát ztopil a tak odboural konkurenci.

Když jsem se trochu seznámil s problematikou a prokázal své vědomosti a organisační schopnosti, byl ve výhledu MDŽ. Nebyl jsem to já, kdo přišel s nápadem udělat něco jako program a tak každý vedoucí pracovník, já byl vedoucí nového oddělení o jednom pracovníkovi, tedy mně, a sdílené sekretářky na oddělení právním, musel přispět svou troškou do mlýnice.

Dostal jsem od šéfa úkol a já se do něj ponořil až po krk. Vymyslel jsem si příběh, který byl kritický ke stávající byrokracii na svazu. Zvolil jsem jednoaktovku a rozdal role. Abych se nedostal do nesnází, situoval jsem příběh do starého Říma. Inu, jak učil soudruh Láďa, zvaný Lenin, kritika musí splňovat 3 K, konstruktivní, konkrétní a…kladná. Právě v tom posledním bodě jsem byl nejistý a tak zvolil jinou éru.

Nacvičili jsme role a nastala sláva ženám. Za vítězný příspěvek k potěšení oslavenkyň byla vypsána cena, celá tlačenka, asi kilo.

Byli jsme bez konkurence a tak byla tlačenka naše. Schovali jsme ji do předsedovy ledničky, aby se nezkazila, neb nebylo jasné, kdy sláva skončí.

Po zenitu už to bylo jen o tekutinách a tak jsme v pěti usoudili, že zbytek pracovní doby strávíme v příjemnějším prostředí. Samozřejmě naplněni jásotem.

Svaz měl hnízdo na Těšnově a tak jsme vyrazili pár kroků do Karlína. Tam byla útulná vinárna Červený mlýn. Sedli jsme si až dozadu, kde ve výklenku byl jen jeden stůl, u kterého sedělo asi 6 mužů v tmavých oblecích. Ti nás nerušili, my zábavu měli.

Po nějakém čase se zvolna pokoušeli s námi navázat kontakt, no, proč ne? Nebyli blbí, věnovali flašku a tak jsme je do party vzali. Bylo jasné, že jeden z nich je náčelník, měl hlavní slovo a ostatní mu zjevně sekundovali. S ním jsem se potkal na záchodě. Byl rychlejší a tak mně na odchodu dal vizitku s doprovodem.

„Kdybyste něco potřeboval, zavolejte.“

Pod logem ÚV KSČ bylo jeho jméno a funkce. Nějaký šéf. Ztuhly mně rysy, vizitku jsem strčil do kapsy a vrátil se do rozjařené společnosti. Zvolna jsem nás pakoval a teprve na ulici jsem jim prozradil záchodové tajemství. Dělali si ze mně srandu, dokud jsem jim vizitku neukázal. A bylo po vtipkování. Sklidil jsem uznání, že jsem nás nenápadně vypakovval. In vino veritas, a tak by snadno mohlo dojít k tragedii.

Samozřejmě jsem to dal do placu při kávovém sedánku v právním oddělení. Na mou hlavu se sneslo spousta vtipů, že bych snad mohl být i tajemníkem týhle tajemný party. Což jsem odmítal. Dobře jsme se pobavili.

Asi za měsíc za mnou přišla doktorka Vilma s prosbou. Její dcera chce jít na gympl, ale nikde ji nechtějí vzít. Rodiče neměli rudou knížku. Požádala mě, zda bych toho člověka mohl kontaktovat, když mně to nabídl, a dceři by to mohlo pomoct. Rasantně jsem odmítl. Asi za týden přišla znova se špatnou zprávou, zase holku nevzali.

„Hele. Vilmo, nerad, ale pomůžu ti, když už nebudeš mít jinou možnost.“

Byl květen a nejvyšší čas mít o osudu dcery jasno. I přes různé intervence, i s ředitelem gymnásia, se úspěch nedostavil. Kapituloval jsem a s přemáháním vytočil číslo. Nemusel jsem moc vysvětlovat, poznal mě a dali jsme si schůzku v hospodě hotelu Opera, na bodě trojúhelníku Ministerstvo zemědělství–ÚV KSČ a Opera. Už tam seděl a poznal mě.

A začal napínavý příběh. Já věděl co chci, ale nevěděl jak. Bylo mně jasné, že je to tenký led a musím si dávat velice bedlivý pozor, abych se neprobořil, ale holce musím pomoct, přesvědčit ho, aby se angažoval. Furt být ve střehu, ale držet s ním krok.

A to bylo to nejtěžší.

Dali jsme si pivo a on přidal frťana, jak jinak, než vodky. Druhé pivo a třetí vodka. Naštěstí jsem dobře poobědval a taky jsem vůči alkoholu dost odolný. Jeho tempo ale bylo hodno formule. Po třetím pivu a dalším frťanu, nemohl jsem odmítnout, snažil jsem se, ale odbyl mě s tím, že to platí on a já ho potřeboval. Dostat tam, kam potřebovala Vilma. Musím vydržet!

„Vydrž, Olafe!!!“

Když se druhá hodina blížila ke konci, nastala prudká změna. Už jsme si tykali. Ale soudruhu mně ještě neříkal.

Zastavil se uprostřed řeči, ztvrdly mu rysy a upřel pronikavý pohled do rohu, kde seděl muž a četl noviny.

„Vidíš támhle v tom rohu toho chlapa?“ zvolal hlasem, který nevyjadřoval jen zvědavost. Byl v něm tón nenávisti, který nebyl jen ozvěnou vypitých frťanů. Podíval jsem se tím směrem a skutečně tam seděl člověk za novinami.

„Vidím, toho, co čte noviny?“

„Jo, toho a noviny nečte, pozoruje mě, koukni, teď se kouk přes noviny.“ V jeho hlase už byla cítit útočnost, jako by spatřil svého nepřítele.

Podíval jsem se pozorně a nezdálo se mně nic podezřelého. Není nic podivného na tom, že si host v hospodě, ne zrovna ve IV. cenové skupiny, čte noviny. Sdělil jsem mu své zjištění a vypadalo to, že ho to ještě víc podráždilo.

„On mě sleduje a já mu rozbiju hubu!“ Udělal pokus se zvednout.

„Neblbni, Karle, to není nic divnýho, když si někdo čte noviny.“

„Nečte si noviny“, prohlásil rozhodně, „pozoruje mně a je na mě nasazenej!“ Začal se zvedat ze židle a bylo jasné, že svůj úmysl myslí vážně. To bylo to poslední, co bych potřeboval, nějaký poprask.

Chytil jsem ho za rukáv a strhnul zpátky na židli. To už jsem pochopil, že bych mohl svůj problém skutečně začít řešit. Ještě nevím přesně jak, ale situace se jevila příznivě. Musím ještě chvíli pozorovat svého partnera, abych zahájil ofenzívu v pravý okamžik. Šlo o vše.

Podařilo se mně ho vrátit do reality. Ještě chvíli jsme se bavili, ale už to nebylo bez napětí. Po chvíli se situace opakovala a já se začal obávat, že svůj záměr naplní činem a tak vydal ze sebe vše, abych ho zpacifikoval. Štěstí mně přálo, host odešel.

Nahodil jsem opatrně zájem, proč si myslí, že je sledovaný. Začal být sdílnější.

„Není to poprvé, stává se mně to často, už jsem si to ověřil. V naší branži se to dělá.“

Zřejmě mu došlo, že trochu ujel a tak od tématu rychle odbočil. Zeptal se, co mě trápí a to byl právě ten okamžik, kdy jsem se mohl konečně dostat k problému. Teď už mám zelenou. Vysvětlil jsem mu, oč jde a co bych potřeboval. A zase jsem měl štěstí.

Vyptával se na podrobnosti a nevypadalo to jen na povrchní zvědavost. Byl původním povoláním učitel a nejmladší ředitel školy na hradeckým kraji. Pochopil jsem, že jeho zájem je opravdický. Do partaje vstoupil ve druhém ročníku na pajďáku, Němci vysoké školy zavřeli a tak promoval až po válce. Nastoupil na základce v Náchodě a za čtyři roky byl ředitelem. Věřil straně, která už byla u moci a zřejmě byl i dobrý kantor. Strana ho vyslala na dva roky do Moskvy a když se vrátil už nešel za katedru, ale na ÚV KSČ. Za rok byl ředitelem oddělení propagace a vládnul asi 30 lidem.

„Bylo to pro mě zklamání, chtěl jsem učit a mít kontakt s dětmi. Jsem učitel, ale strana má se mnou jiné záměry a ty jsou důležitější, než moje přání.“

Byl zklamán, ale věřil a doufal, že se snad za katedru vrátí, třeba v jiné pozici.

Ještě věřil!

Změnili jsme hospodu, už zavírali a žízeň ještě uhašená nebyla, žízeň po jeho osudech, tedy moje, a jeho po té nepřijaté uchazečce. Chtěl vědět všechno a já musel dávat dobrý pozor, abych neřekl víc, než nutno, ale dost, aby byl motivován. A tak jsem se dozvěděl dost překvapivého.

Po pár letech zjistil, že jeho práce jaksi nemá „život“, tak to nazval, je to jakási rutina, nic víc. Na to nemusel studovat.

„Nejvíc mně vadí, že nevím vlastně proč to dělám, jaký to má smysl a hlavně nemám zpětnou vazbu, což jsem s těmi dětmi měl. Jsem v jakémsi prostoru bez oken. A co nejhorší, bojím se vycouvat, opravdu se moc bojím. Mám 4 děti a tak k nim mám povinost.“

Zjevně to myslel opravdu tak.

Otočil jsem list a připomněl ten můj problém. Rychle se vrátil a bylo vidno, že zájem pomoct opravdu má. Z pavučiny reality ale utéct nedovedl a tak se k tématu vrátil z jiného úhlu.

Jeho dcera měla nějakou potíž s matykou a tak šel do školy zjistit stav. Paní ředitelka mu situaci vylíčila, naštěstí nebyla nijak tragická. Zeptala se ho na zaměstnání. Řekl, že je úředník. To jí nestačilo a vyptávala se dál, až konečně přiznal, že pracuje na ÚV KSČ.

„To jste měl, soudruhu, říct rovnou. Nemusíte si dělat starosti, teď už bude všechno dobré“.

„Měl jsem vztek a chtěl jí dát přes hubu. Holka se má něco naučit a ne procházet školou jen proto, že jsem tam, kde jsem. Ta ženská měla zůstat u vařečky, o škole ví HOVNO!“

Byl opravdu rozčílen jen tou vzpomínkou. Bylo by mu milejší, kdyby holka zaslouženě propadla, než aby procházela z protekce. Věřím, že to myslel opravdu tak. Byl to přeci jen učitel, který svoje řemeslo miloval.

„Jestli ta tvoje známá, tedy její dcera na to pravdu má, tak ji pomůžu. Jinak ne. Musíš mně ale informovat, jak to dopadlo.“

To jsem rád slíbil.

Bylo už po půlnoci, rozhodl, že pojedeme k němu, má doma jistě ještě něco k pití. Zastavil taxíka a skončili jsme na Proseku. Po špičkách jsme došli až do kuchyně, otevřel ledničku, vyndal dvě piva a láhev, pro změnu francouzského koňaku. Ten bych si ještě rád dal, leč osud tomu tak nechtěl. Objevila se manželka v županu a já se rychle odporoučel.

Před barákem jsem zjistil, že, krom toho, že jsem na Proseku, vůbec nevím na které kótě sídliště právě jsem a jak se domů dostanu. Široko daleko světýlka nebyla, taxík byl jen velké přání, o MHD vůbec nemluvě. Došel jsem až do Kobylis na Střelničnou, kde byla konečná noční čtrnáctky, která jezdila přes celou Prahu až na Kačerov, dvě stanice před konečnou a ještě něco procházky jsem konečně zapadnul do kanafasu.

Akce se zadařila, děvče přijali a předběhnu, je z ní doktorka práv, jako její matka.

Sliby se plní a tak jsem zavolal Karlovi, abych mu sdělil dobrý výsledek, sekretářka mně po řadě dotěrných otázek prozradila, že soudruh ředitel je na Homolce po operaci.

Měl rád plzeňský a tak jsem koupil pět flašek. Pivo přijal, poděkoval a já ho informoval o stavu unie. Potěšilo ho to, aspoň se mně to tak jevilo, snad po té operaci, možná že i z jiného důvodu, bylo setkání jen velice, řekl bych, společensky únosné.

Pak už jsem ho nikdy neviděl.

Jmenoval se Karel S. Příjmení neprozradím, abych ho, eventuálně, nevystavoval následnému kádrování. Byl to slušný člověk, který uvěřil, naletěl a v důsledcích se bál.

Učitel národů by z něj měl jistě radost.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.