Reprodukce a manželské povinnosti s nečekanými komplikacemi

Věnováno Ivanovi, rybařícímu někde na pobřeží Nového Jižního Walesu

Mnohý rodič mi jistě dá za pravdu, že děti a jejich výchova nás často přivádějí do choulostivých životních situací, což se ostatně dá očekávat. Sám jsem se o tom mnohokrát přesvědčil. Ale že se dostanu do problémů už při jejich samotném početí, mě nepříjemně zaskočilo.

Vzpomínám, jak jsme se ve škole učili, že hlavním posláním všech živočišných druhů je rozmnožování, člověka nevyjímaje. Týká se to samozřejmě i rostlin a ostatních živých organismů. Takto poučen jsem splnění svého životního poslání považoval za samozřejmost. Ve snu by mě proto nenapadlo, že jednou budu mít s tímto přírodním zákonem konflikt.

Jednoho dne mi manželka v intimní chvilce prozradila, že touží po druhém dítěti. Rezolutně jsem to odmítl a podpořil to pádným argumentem, že přece již jedno dítě máme. Po delší době přemlouvání a pod tlakem různých manželčiných vyhrůžek jsem byl nucen kapitulovat. Vědom si obtížnosti přede mě kladeného úkolu, jsem okamžitě přešel na zdravou výživu, přestal kouřit a výrazně omezil konzumaci alkoholu. To mi však plnění manželských povinností nijak neusnadňovalo, spíš naopak.

Když se ani po několika měsících mého intenzivního snažení kýžený výsledek nedostavoval, rozhodla manželka, že si musíme nechat lékařsky ověřit naše současné reprodukční schopnosti. V mém případě se jednalo o to, dopravit vzorek do Thomayerovy nemocnice na oddělení doktora Šuka. Už samotné jméno primáře vylučovalo veškeré pochybnosti o odborné způsobilosti tohoto zdravotnického pracoviště. V osudný den ráno přede mě manželka postavila pečlivě vymytou lahvičku a odešla do zaměstnání. Asi po dvou hodinách jsem jí telefonoval a naléhavě žádal, ať se okamžitě vrátí domů. Přiběhla celá vyděšená a uklidnila se teprve poté, co jsem jí vysvětlil, že bez její pomoci nejsem schopen celou tu ošemetnou věc realizovat.

Venku v tu dobu panovaly ukrutné mrazy. V obavě, že mi můj těžce získaný vzorek umrzne, jsem tu malou lahvičku pečlivě zabalil do péřových polštářů a vložil do velké sportovní tašky. V nemocniční čekárně příslušného oddělení kromě mě sedělo asi dvanáct potenciálních maminek. Jejich neskrývaný zájem o moji osobu enormně narostl ve chvíli, kdy vyšla sestřička a zavolala: „Ten pán s tím spermatem“. Přítomné dámy se podle velikosti mého zavazadla určitě domnívaly, že jsem vykradl nějakou spermobanku.

Asi týden po tomto otřesném zážitku mi manželka radostně sdělila, že je již ve třetím měsíci těhotenství. Navíc byla také potěšena výsledkem provedených testů. Moje spermie jsou prý dostatečně hemživé a jejich počet se pohybuje těsně nad celostátním průměrem. Radost z očekávaného otcovství mi umocňovala ještě úleva, že naše dosavadní frekvence pokusů o reprodukci snad alespoň na čas poleví.

Sám bych nevěřil, co všechno je člověk ochoten podstoupit pro své potomky. Naštěstí jsem si dobře vědom toho, že opravdový chlap kvůli manželkou požadované reprodukci musí v životě překonat i okamžiky naprostého ponížení.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.