Rybářem proti své vůli aneb jak jsem propadl rybaření

Stáří nás s milovanou ženou zaválo na půvabné pobřeží severního Nového Jižního Walesu, kde jsme za mrzký peníz koupili skrovnou chatičku přímo u překrásné pláže Pacifiku.

„Rybářský ráj“, zahuhlal vesele místo pozdravu jeden z místních bezzubých staříků, jehož kožená tvář zbrázděná slunečními skvrnami prozradila, že se jedná o člověka, který to s rybačkou myslí smrtelně vážně, a který zarputile dnes a denně sedí na žhnoucím slunci lovíc ryby!

„Máš prut?“ zeptal se stařík. „Nemám,“ odpověděl jsem zarytě. „Jen ten v gatích,“ chabě jsem se pokusil o chlapskej humor.

Darek se chabě pousmál, ale nezklamal: „Nevadí, prut ti půjčím a červy ti zatím taky dám, protože červi, kamaráde, červi jsou to jediný, na co ty bestie tady berou,“ prohlásil jakoby nic, tetelíc se vidinou, že do své sítě lapil kámoše na rybačky.

Já jsem krapátko zvadnul, protože rybaření bylo to poslední, co jsem měl na mysli na chatě provádět. Jo, takhle ježdění na milovaném kolečku, majznutí do golfového míčku, procházky po pláži, pivečko, to prosím ano. Ale RYBAŘENÍ? Ani nápad, protože věřte, že jsem rybáři vždycky hluboce opovrhoval. Nikdy jsem nemohl pochopit, co tito lidé, smutně stojící na březích řek, rybníků a oceánů, nacházejí za vzrušení, když pozorují dlouhé hodiny splávek či prut, jestli čirou náhodou o něj něco nezavadí, nebo, nedej Bože, nezabere ryba.

A navíc děsně lžou, protože vždycky, když se jich zdvořile zeptáte zda-li ryby berou, odpoví zachmuřeně, že to stojí za prdlačku, nebo vám naopak horečnatě vykládají jak děsně velikou rybu měli na háčku a jak se jim svině z háčku vysmekla už když ji měli téměř na břehu.

A ještě navíc jsou to většinou náruživí kuřáci, kteří v nervovém vypětí spojeným s rybařením hulí jednu cigaretu za druhou a nonšalantně vyhazují vajgly kolem sebe jako by se nechumelilo.

Jak dobře víme, takovej vajgl se jen tak ve vodě nerozpustí. To trvá léta než ztrouchniví a za tu dobu je veliká šance, že jej sežere nějaká mořská potvora, kterou by ti šílení rybáři moc rádi ulovili, ale taková rybka, když vajgl spolkne, tak už nadosmrti nemá chuť na červíka, protože jí je furt šoufl od žaludku. A komu by nebylo!

A další, prosím. Rybáři jsou všeobecně známí tím, že kromě nedopalků házejí do vody i plastikové pytlíky a sáčky a ty už se vlastně nikdy ve vodě nerozpustí. Staly se prosím případy, že takový pytlík lehce zahubil krásného delfína. A že jsou rybáři většinou vášniví pijáci piva, kteří hyzdí pláže odhozenými láhvemi, které neztrouchniví nikdy, to ví přece každý.

Proto si myslím, že s rybařením si slušný člověk nemá nic začínat. A s pomatenými rybáři, kteří riskují životy lezením na útesy jen aby ulovili nějakou prašivou mřenku, už tuplem ne.

Lehce řečeno. Jelikož o podivný sport kriket nemám zájem, australskému fotbalu neholduji, na koníčky nesázím a rugbam nerozumím, co dělat, abych byl bez řečí přijat do okruhu místních starců, aniž bych byl označen za fouňu, který se nechce asimilovat? Proto jsem se nakonec přece jenom stal rybářem proti své vůli.

Upozorňuji, že stát se rybářem proti své vůli není bez nástrah. Příprava vyžaduje neobvyklé úsilí, notnou dávku trpělivosti a pevnou vůli. Proto jsem také časem dokonce získal určitý respekt pro mnou dříve opovrhované rybáře.

Samozřejmě, že nejdříve jsem si musel obstarat správný prut. Samozřejmě čím větší tím lepší, protože tím se mrskne háček s návnadou dále do mořských vln. Mluvíce o tomto nástroji na chytání ryb, musím se zmínit, že jsem jako bystrý důchodce zpozoroval, že téměř vždycky rybáři ženského pohlaví mají pruty daleko menší než vyčůraní chlapi-rybáři. Logicky jsem došel k názoru, že tito schválně vyzbrojují manželky proutečky dobrými tak na lovení kaprů v místním rybníku, protože se chvějí strachy, aby náhodou nebyly úspěšnější než oni! To by tak bylo!

Potom musí mít nastávající rybář děsně dobrý naviják, protože když čirou náhodou rybu lapnete, musíte ji lehce přivést na břeh. Ale jak vybrat ten správný, když se trh přímo hemží navijáky a cena takových hejbátek je od $10 do $2000?

Jelikož jsem ale náruživý kolečkář a znám značku Shimano, tak jsem si také naviják této značky zakoupil. Když Shimano přehazovačka pracuje na kole jako hodinky, tak naviják musí chytat ryby sám od sebe, uvažoval jsem.

Pořízení háčku je tak stresová záležitost, že z toho mám dodnes zlé sny. Jak má rybář proti své vůli vědět jak velikej a jak zahnutej háček pořídit? Nový přítel Darek mě ovšem poučil jaký háček je dobrý na jakou rybu. Po dlouhé přednášce jsem usoudil, že háček číslo tři zaručí úlovek větší ryby, která vykouzlí široký úsměv na tváři ženy Máni.

Pak samozřejmě musíte zakoupit olůvka, a to je věda sama o sobě. A co teprve ta silonová šňůra neboli vlasec! Jakoupak tloušťku zakoupit? Nikdo vám správně v tomto případě neporadí, protože sami rybáři to vlastně ani sami přesně neví. To se všechno kupuje tak baj vočko. O třpytkách ani nemluvě! Ale na ty se prý tady v moři nechytá.

Jo, panečku, a co za návnadu? Rybáři, kteří vás neznají, tak vám samozřejmě poradí špatně, abyste nic neulovili. Jeden závistivý rybář mně například poradil jako nejlepší návnadu malou zmrzlou rybku, pilchard. Jistě se potutelně smál, když jsem se snažil rozmrzlou rybku nasadit na háček, protože ta, jakmile roztaje, tak se z ní stane bláto a z háčku upadne ještě před vhozením do vody!

Nakonec jsem si nechal poradit od Dareka a koupil několik pytlíků ohavných, slizkých a, byť v lihu naložených, smrdutých červů. Ti prý zaručují úlovek. Přiznám se, že pouhá příprava na rybačky mně stála moře peněz a nových vrásek na čele. Avšak jinak nejde. Rybář musí být na zápolení s rybami náležitě připraven.

Poslední povinnost byla navázat háčky. Tak to, přátelé, neradím ani tomu největšímu nepříteli! Jelikož jsem vetchý penzista se skomírajícím zrakem a atritidou v prstech, tak navázat háček je, bohužel, nad moje schopnosti. Dobrý Darek naštěstí několikrát ochotně pomohl. Já se pak po dlouhých večerech místo vykonávání manželských povinností věnoval zaučováním Máni praktikám navazování háčků.

Poslední částí přípravy zbývalo naplánování, kdy na ryby vyrazit, a hurá na to. Jenže! Aniž bych si to byl býval uvědomil, zarputilí rybáři vstávají za nekřesťansky brzkého rána, kdy slušný člověk přemožen velkým citem, se buďto něžně sápe na manželku, nebo dokonce ještě blaženě pochrupuje! Ale co se dá dělat. Dal ses na vojnu, musíš bojovat, řekl jsem si a vzdal jsem se osudu.

A pak to přišlo! V pět ráno jsem přerušil ženino spokojené oddychování a urputně jsem prohlásil:
„Matko, vstávám, nic nejím, jdu ti ulovit ryby.” Má dobrá žena mi starostlivě udělala třesoucí se rukou na čele křížeček a se slzami v očích řekla: „Táto, ať se ti něco zlého nepřihodí, nechoď příliš daleko do vln, nežertuj se žraloky a koukej něco lapit nebo večer nejíš! A když se ti bude chtít čurat, tak do dun, protože v moři by si rybka mohla tvoje kladélko splésti s červíkem,“ starostlivě dodala. Chuděrka se domnívala, že tam na pláži budu snad lovit ryby do noci!

„Neboj, matko, něco chytím a když ne, tak mi uvaříš můj oblíbenej chleba s máslem, medem a marmeládou a bude to,“ odpověděl jsem a chystal jsem se vyrazit do nočního rána.

„Ivánku, a rybářský lístek máš?“ otázala se ještě nesměle žena. „Sakra, na ten jsem dočista zapomněl, ale jsem stařec, a důchodci prý tady licenci nepotřebujou,“ odpověděl jsem nejistě. A vydal jsem se za světlem baterčičky přímo na burácející pláž.

Tam už mně jenom rozechvělý Darek navlíkl na háček červa a teď už bylo jenom na mně, jak se s rybařinou vypořádat. Jelikož mně však přítel neukázal jak to do moře mrsknout, můj první pokus skončil tím, že se mně podařilo do zrádných vod hodit nejenom návnadu, ale dokonce i prut! Naštěstí byla ještě tma, takže to Darek neviděl. To by měli dědci u piva na moje konto o historku víc.

Druhý pokus jsem zvládnul téměř jako profesionál. Červík odletěl do temnot dunícího příboje. Ale co teď? Jak má rybář proti své vůli vědět, že zabírá ryba, nebo že se jenom olůvko dře o dno? Proto jsem pořád v rozčílení zahákával jednu rybu za druhou, ale marná sláva, povyk pro nic za nic, planej poplach, nanejvíc jsem téměř vítězoslavně vytáhl kus mořských rostlin!

Ale že jsem s nimi panečku bojoval! Darek přestal lovit a s úžasem pozoroval moje zápolení s domnělou obrovskou rybou, protože vězte, prut se ohýbal do nebezpečných oblouků. Byť ostřílený rybář, myslel si, že jsem skutečně zahákl něco velikého. Moje zklamání, když jsem rostlinu zdárně dopravil na břeh, bylo nemalé.

Nicméně, štěstí se na mě usmálo za malou chvíli po tom. Vlasec škubnul, mně se rozbušilo srdce, tlak se zvýšil do nebezpečných mezí a já skutečně zasekl rybu! Mojí první rybu!

„Hey mate, look at this bastard!” /Podívej, kámo, na toho bastarda!/ volal jsem pyšně Dareka, který to smutné ráno ulovil starou belu. A já vylovil jedinou rybu, jejíž jméno jsem si pamatoval. Ano, byl to okoun. A byl to macek. Celá vesnička se obdivovala mému úlovku. Žena rybu usmažila na večeři a oba jsme si báječně pochutnali. Jen to vraždění té krásné rybky se mi krajně příčilo. Ale to už je nedílnou součástí rybolovu.

A tak jsem rybačkám propadl. Nutím nic netušící návštěvy vstávat brzičko ráno, aby mohli se mnou jít na ryby, vášnivě jim radím jak navazovat háčky, napichovat červíky a vybírám místa, která zaručují dobrý úlovek. Znalecky mluvím o různých druzích ryb, kdy a za jakých okolností berou, co žerou a jak se smaží.

Jsem nyní mistr na vyprávění rybářských historek a o tom jak velká ryba mi zase, k sakru, unikla. Jenom kouřit a odhazovat plastikové sáčky a pivní láhve nikdy nebudu. Teď už ale dost vyprávění, jelikož musím jít spát, protože ráno brzičko vstávám, protože dnes budou určitě brát…

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.