Vzhůru do normalizace: když se dějiny opakují a voliči se nechají vést emocemi

Jak známo, dějiny se opakují, nejčastěji nepozorností voličů. Kdo věří na splnění předvolebních slibů, jedno koho, bývá po volbách zklamán a tak je běžné, že se vlády mění. Tedy v systémech demokratických. Diktátorské režimy jsou stabilnější, ať zvolení svobodně, nebo manipulací. Tyto systémy umožňují vládcům téměř neomezenou moc nad svěřenou společností, ať zarytých příznivců, přesvědčených, nebo prospěchářských. Ti jsou nástrojem vlády diktátora, bez nich by vládnout nemohl. Za to jsou odměňováni různými prebendami, ale jisto nemají ani tak. Stačí málo, znelíbí se vládci a… koule na nohy a šup s ním do ťurmy, kde často zmizí navždy. Zbytek národa, tedy ti zklamaní, drží zobák a tak udržují systém v chodu, ti odvážnější končí většinou navždy. Typické jevy tohodle systému jsou strach a kolaborace. Rigorózně, kdo nejde s nimi… vždyť to známe z vlastní zkušenosti.

Sociologové zjistili, že moc korumpuje víc, jak peníze, nebo sex. Kdo jednou síle moci propadne, těžko se smiřuje s její ztrátou a jak se objeví možnost se k ní zase dostat, nelitují námahy a některým se to opravdu podaří. Většinou tehdy, když už je knůta vlády tak těžká, že nemá ovládaná většina co ztratit, než své okovy, jak moudře poznal tatíček Marx, zvedne hlavy a diktát svrhne.

A jsme zpět na začátku, tedy u voleb.

Zase je to na voličích, zda posuzují kandidáty dle činů a ne dle slibů. Bohužel je vábnička slibů laděná v mol, tedy emocí, a tak se historie opakuje. O to hůř, že se staronová garnitůra z chyb poučila, technika taky nezahálela, takže je cesta do duší emocí snažší. Navíc, na to špatné se rádo zapomíná, jen moudrý se z chyb poučí. Konečně jsou chyby pro poučení to úplně nejlepší.

Zvolili jsme správnou vládu, zlevnila nám čalamádu!

To se říkalo v době tvrdé normalisace, jsme národ Švejků a tak to má poněkud jinou konotaci. Nicméně obrázek zůstává a ti moudří se z něj poučili. Jen jich není, bohužel, většina. No, a v demokracii přeci většina rozhoduje. A tak máme, co jsme chtěli, tedy, co rozhodla většina…

Běda národu, kterému vládne ulice! Tolik TGM.

Když se vrátíme do doby po vítězství tanků s bílým pruhem, vítězství nad kontrarevolucí, můžeme srovnávat se současností. Návrat do útulné náruče Rudého bratra nebyl spontánní, nemohl být, za těch 10 měsíců si národ zvykl na něco, po čem toužil, ale nevěřil, že by toho dosáhl. A hle, zadařilo se! Takže návrat nemohl být rychlý, když použiju tehdejší terminologii, byl plíživý. Zvolna se odbourávalo, po malých i větších kouscích, až se odbouralo. Nastala normalisace.

Vraťme se tedy do současnosti a pozorujme, co se změnilo.

Volby vyhrál člověk, který nebyl nepopsaný list, už měl na hrbu dost problémů, dokonce i trestních. Umí však přesvědčivě slibovat přesně to, co dav žádá. Tedy většina. Tak davu snadno uniká, že volí člověka trestně stíhaného a hodně svázaného s dřívějším režimem. Normálně myslící slušný člověk by takového člověka ze společnosti slušných lidí vyloučil, leč dav je snadno manipulovatelný, bez rozdílu IQ národa. Potřeboval se před ramenem spravedlnosti ukrýt, a tak potřeboval spojence, protože zase tak moc nevyhrál. Slušná část kandidátů volebních volby nevyhrála, ale touha po moci byla menší, než zachování tváře, a tak našemu provinilci nezbylo, než sáhnout po zbytku, který se snadno získal nabídkou moci. Že ten zbytek zaváněl, někdy dokonce smrděl kanálem, nevadilo, účel přeci světí prostředky a člověk bez zásad se nerozpakuje. Kůži si zachránil už taky proto, že vzal do party stejně postiženého, zákonem vyžadovaného parťáka, takže se vzájemně kryli. Jen to nebylo dostatečné, a tak sáhnul až do podsvětí, aby stav na potřebnou míru doplnil. Podařilo se mu uhrát další 4 roky, byv hájen. Nemohl se však vyhnout kompromisům, požadavkům svých kumpánů. Pro ty je moc daleko silnější tahák, ale nemají s ní tolik zkušeností, jako náš vítěz. A tak se dějou věci.

Ministr zahraničí trpí silnou animositou k presidentovi. protože ten nejmenoval jeho profláknutého guru, pro něhož je, krom jiného, známá neziskovka Duha spolek teroristů, ministrem, a tak mu neomaleně vyhrožuje, ba přímo vydírá, jenže president názor nezměnil, a tak nastala rošáda, náš ministr, původně nominovaný na zeleň, vzal zahraničí, které bylo pro jeho guru, svého guru nechal jmenovat poradcem, přenechal mu svou světničku, uchýlil se do přístřešku a změnil taktiku. Presidenta označil za vůdce oposice, jasně, netancuje podle jeho píšťalky a tak je v oposici, odmítá ho do delegace na samit NATO a jiných vrcholných jednání, v čemž ho premier, možná ne zrovna dobrovolně a z přesvědčení, podpořil, problematického premiéra Orbána nazval novodobým Leonardem da Vinci a tiše podporuje zrušení sankcí proti východnímu diktátorovi v Kremlu.

Pozadu nezůstává ani druhý parťák vítěze. Náčelník týhle party se vehementně dožaduje zrušení zmíněných sankcí a znovuzavedení ruské ropy a plynu. Zakazuje nepohodlným novinářům klást otázky, které se mu nelíbí, a když neposlechnou, zakáže jim přístup. Vehementně odmítá výdaje na obranu, vzdor tomu, že v Evropě válku máme. Jeho ministr umění, estébák a práskač za Jidášův zlaťák, nezůstává pozadu, on se kvalifikuje do rozhodčího o příspěvcích na kulturu a jen on chce rozhodovat, co je správné a jen to povolí. Byť tuhle pravomoc ze zákona nemá, ale co není dnes, zítra bude. Změnu zákona navrhne, už ohlásil, a jistě i prosadí. Bývalého ministra téhož resortu, který není konformní, „vyřešil“, zbavil ho poradní funkce v orgasnisaci Pražskáho jara… Dostat TV a Rozhlas pod kontrolu už se částečně daří, když jim zkrátil podporu státních financí a chce ještě víc. Zruší poplatky a oba prameny svobodných a nezávislých médií budou přímo placeny ze státního rozpočtu, rozuměj státem kontrolované. Na veřejnosti se neukazuje a s médii nekomunikuje, protože maká a maká.

V tom se výrazně podobá náčelníkovi vlády, který maká a nechce být rušen dotěrnými dotazy, jak říká, maká pro národ a nechce být rušen. Hlavně ne tou bandou zkorumpovaných novinářů. To je konečně hlavní moto týhle vítězný party, i jeho stín maká a maká, rád by chtěl být Havlem, ale je jen Havlíčkem a pro samé makání se nic nezmění, není čas, národ je přeci důležitější.

Typické pro celou tuhle partu zachránců národa je chronické vyhýbání se nepříjemným otázkám, odbočováním do protisměru, hlavně vysoko zvednutý ukazováček jako varování před tou hrůzou, co jim předešlá vláda zanechala, jak byla neschopná a jak jsou oni výborní. Nezdvořilé skákání do řeči, dlouhé proslovy o něčem zcela jiném, než nepříjemné téma, které se nedaří zastavit, afinitou k výrokům, které jsou normálně z kategorie nactiutrhačných, jakákoliv kritika je projev nepřátelský až třídně nepřátelský.

A tak se zamysli, voliči, je-li to cesta, kterou jsi v říjnu volil?

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.