Ještědské drama – humorná studentská historka z lyžování

Liberec je hezké město pod Ještědem, město vysokoškoláků a průmyslu, obklopené kopečky s krásnou přírodou, přímo skvělé pro vycházky, třeba na Českou chalupu, kde čepujou dobré pivo z libereckého pivovaru. V létě přehrada a v zimě lyžování na Ještědu.

Kolej na Husovce je nad přehradou a na Ještěd vede lanovka.

Je krásný, slunečný den, jaký bývá na začátku jara a sněhu stále dost. Přednášky, krom vojny, jsou nepovinné a podmínky přímo ideální, byl by hazard jít na přednášku. Dohodli jsme se, že si párkrát vypráskáme lyže a dáme vale vědě.

Zebyněk, ano, říkali jsme mu Zebyněk, měl lyže na chalupě, 10 kilometrů vzdálené, ale lyžovat chtěl, hlavně proto, že s námi šla i Efka, jeho tajná láska, zatím nevyslyšená, city neopakující.

Na koleji se dá vždy nedostatek odstranit, vždy je někdo, kdo pomůže a lyže půjčí. A Zebyněkovi se kousek podařil, Ještě boty, bundu má a hurá na kopec.

Jenže s botama se situace jevila o moc náročnější.

„Hele, Zebyněku, slunce svítí, sníh jiskří a my tady nebudeme hnít. Koukej si boty obstarat, za půl hodiny odcházíme.“

Jako fretka se Zebyněk proháněl po koleji, ale boty furt neměl.

„Nesehnal jsem, jen o dvě čísla větší, dejte mně ještě pár minut“ zaprosil. Věděli jsme, že ho žene touha po společnosti s Efkou a měli z toho skoro škodolibou zábavu.

„Hele, vem ty boty, dvoje ponožky a jedem!“

Nezbylo mu nic jiného, vzal boty, pro jistotu troje ponožky, a vyrazili jsme.

Ještěd nás přivítal modrohou, sluncem a jiskřivým sněhem, lepší to být nemohlo. Efka věděla o Zebyněkových trampotách, což však její náklonost nezvýšilo, ani nezmenšilo. Prostě se to děje a on našel řešení.

Nahoře jsme nejdříve zalehli a nechali se otloukat paprsky, Zebyněk se seznamoval se svou novou výstrojí. Lyžoval dobře a tak se spoléhal, že tak na Efku zapůsobí i s vypůjčenou výbavou. Takhle jsme vydrželi asi půl hodiny. Nasadili lyže, odpíchli se a hurá s kopce dolů.

Zebyněk se zdržel konečnou úpravou, přeci jen to muselo všechno parádně sednout, Efka bude zírat a…otevře mu náruč. Zatím to vypadalo dobře. Zastavili jsme kus pod vrcholem a pozorovali Zebyněka, jak buduje své excelentní číslo. Stál proti horizontu jako černá tečka proti modrému pozadí.

„Co je s tebou,“ ozvalo se zdola, „pojeď už a nenapínej nás!“

Konečně se Zebyněk odpíchl a blížil se elegantními obloučky, když se stalo něco naprosto nečekaného. Objevil se oblak sněhu a z něj vyběhl Zebyněk, ruce na prsou, pelášil a jedna lyže s botou ho předjela.

Vypadl z bot.

Jemu do smíchu nebylo, zápasil s gravitací, ale my se mohli smíchem umlátit. Lyži jsme chytli a když k nám dorazil, Efka se ještě smála.

Posmutněl a zaplakal by, kdyby se nestyděl. Taková šance a fuč je všechno, i ta má naděje, jak je to v té naší národní. Jen nezaplakal, jak to děcko.

Když jsme se uklidnili, našli druhou lyži a jali se ho konejšit. I Efka. Ta přispěla k tomu, že se rychle uklidnil a snažil se tomu smát s námi.

Dolu už sešel a s lyžováním byl konec.

Příběh se stal na čas stálicí na koleji a Zebyněk… inu, byl hrdinou všedního dne.

Na hrdiny slečny slyší a pro ně jejich srdéčka tepou rychleji. I Efka tomu podlehla a tak se naprosto nečekaně vrhla do Zebyněkovy nepřipravené náruče. Jestli něco nečekal, bylo to právě tohle, ale vyrovnal se s tím jako správnej chlap.

Příští Ještěd už jezdil s Efkou.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.