*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Věštec z Javoří

Když jsem onehdy v podzimních dnech procházel starým hřbitovem u Javoří, zavadil jsem botou o porostlý kámen beze jména. Když jsem se sehnul, našel jsem poblíž zašlý kousek pergamenu, který kdysi možná tvořil vazbu nějaké kroniky. Ale v místní hospodě mi stará výčepní Eržika řekla, že „ten papír je určitě z farní knihy pátera Wintera“.

A pak spustila vyprávění tak staré, že z něj bylo cítit dřevo ztrouchnivělého kostela i pach vyhořelých trámů. Příběh jsem si poznamenal do svého sešitu a teď vám jej vyprávím tak, jak jsem ho slyšel a jak ho snad kdysi sám páter Winter zaznamenal…

O páteru Ondřeji Winterovi se v zapadlých horských vískách šuškalo s bázní a úctou. Nepatřil k těm, kteří by rozdávali požehnání s úsměvem na rtech. Jeho oči byly hluboké a zachmuřené jako říjnové ráno, jeho hlas připomínal zvon z popraskané věže. Po smrti své matky, řeholnice z kláštera v Loučné, se uchýlil do staré fary v Javoří, vesnici zaváté časem i sněhem, kde vítr vanul z Hvozdu jako ze studnice dávných provinění.

Zde Winter sloužil mše téměř sám, v poloprázdném kostele svatého Vavřince. Věřících ubývalo.

Lidé začali místo do chrámu chodit do výčepu „U Zeleného jelena“, kde se scházeli u karet a kořalky. Mladí se vysmívali zpovědi, starci zapomněli na klekátka a ženy si místo růžence šuškaly o zázračné vodě z lesa, kterou prodávala potulná bylinkářka.

Jednoho zimního večera, když farnost zapadla pod břemeno sněhu, pronesl Winter z kazatelny k posledním třem věřícím slova, která se do Javoří zapsala krví a popelem:
„Varuji vás, Javořané. Duchovní tíseň, kterou si nesete, vás neobejde bez následků. První kostel jste odložili, druhý zapomenete. Ale třetí

přijde z nebe a bude z ohně.“

Pak se odmlčel a zavřel chrámové dveře.

Lidé se smáli. V hospodě na něj skládali posměšné verše a jeden z mladých tesařů dokonce na kostelní dveře nožem vyrýpal:

„Zde bydlí prorok beze stáda.“

Ale zima se protáhla. Sníh neodtával a jaro nepřicházelo.

Lesy potemněly, stavení popraskala, studna u hřbitova zamrzla až ke dnu. A pak, v noci na svatého Floriána, vyšlehl z komína výčepu plamen. Oheň se přenesl na šindelové střechy a silný vítr z Hvozdu jej popohnal přes celou spodní část Javoří.

Ráno se lidé brodili popelem a hřáli si ruce u trosek.

Kostel zůstal stát. Ale kolem něj bylo pusto.

Winter se celý den neukázal. Až v předvečer třetího dne vyšel z fary, oděn v černé štole, a potichu pohřbíval zvířata a spálené trámy, jako by konal poslední pomazání krajině.

Když jej sousedé prosili, aby se vrátil mezi ně, pravil:

„Nemějte mě za nepřítele. Nepřivedl jsem oheň, jen jsem slyšel jeho příchod.“

A odešel pěšky do hor, beze svědků, beze stopy. Někteří tvrdí, že ho vídali u starého kříže nad pasekami, jak se modlí. Jiní, že se zjevil třem dětem u lesní studánky a požehnal jim křížem z popela. A podle nejstarší babky z Pasek se z jeho tváře ztratil hněv zůstal jen smutek a ticho.

Od té doby se v Javoří říká: „Zazní-li Winterův hlas v mlze, je třeba obrátit se k Bohu dřív, než se obrátí dům v prach.“

Mám takové podezření a kdo mne zná, ví, že podezření neberu na lehkou váhu že se Winterův duch nevytratil, jen ztišil. Když se večer mlha snese nad Javoří a zvony nezvoní, občas někdo slyší kroky na faře, kde už dávno nikdo nebydlí. V sakristii prý svíčky zhasínají samy od sebe.

A kdo ví… možná jednou Winter opět sestoupí z Hvozdu, až znovu přijde čas pohnutí svědomí.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.