Maminka je víc než mobil

Proč je živá komunikace vzácnější než display?

Dnes jsem měl hezký zážitek.
(3. března 2026)

Vracel jsem se ranní tramvají z centra Vídně domů. Sedm zastávek, necelých 15 minut jízdy. Poblíž mého bydliště je mateřská školka a vedle ní budovy, ve kterých pracuje řada zahraničních vědeckých pracovníků pro různé, nejen rakouské, ale i mezinárodní instituce. Jsem zvyklý potkávat na této trase mladé lidi, mluvící různými evropskými jazyky, nejčastěji anglicky.

Kousek ode mě, na místě vyhrazeném pro osoby s postižením, či pro rodiče s malými dětmi, seděla mladá maminka s kočárkem. Upoutala mě hned při nástupu: velmi pohledná, dle mého odhadu mluvící portugalsky, ale hlavně svou vřelou komunikací s dítkem. Když jsem se usadil, nenápadně jsem je pozoroval. Stálo to totiž za to!

Maminka měla v ruce mobil, během jízdy se chtěla asi dvakrát na něj podívat. Ale jen chtěla. Komunikace s jejím dítkem byla tak živá, tak bohatá na veškeré možné gestikulace až teatrální výkony, že ani nešlo si jich nevšímat. Přitom ale nikoho nerušili. Jejich komunikace byla docela tichá, ani dítko, ani maminka nekřičeli. Když něco spadlo s kočárku na zem a maminka se proto sehnula, dítě ji hladilo po vlasech, koukalo, co dělá a pak si znovu spolu povídali. Když na jedné zastávce čekala paní se psem, maminka ukázala na ně rukou a z úst se jí vyloudilo „haf-haf-haf“. Dítko ji okamžitě napodobovalo, akorát mnohem tenčím hláskem. Maminka nelenila, změnila tón hlasu, a hláskem napodobujícím dítko znovu několikrát vyslovila „haf-haf-haf.“ Dítko ale zaregistrovalo její hlubší hlas, snažilo se ho napodobit a znovu zvolalo „haf-haf-haf“. Maminka se usmála, dítko objala a políbila. Jednou nebo dvakrát se to opakovalo, a když se tramvaj znovu rozjela a pejsek na zastávce zmizel z očí, napodobování hlasů skončilo. Když tramvaj za chvíli projížděla kolem výkladní skříně jednoho obchodu a dítko rukou na ten obchod ukázalo, maminka mu začala vysvětlovat, jaký je to obchod, co v něm prodávají a dialog mezi nimi pokračoval a pokračoval, jako by to byli dva herci na scéně a každý hrál svou roli. Neustále bylo o čem mluvit. A když se, jak jsem se již zmínil, chtěla maminka podruhé podívat na mobil a do toho se jí dítko na něco zeptalo, okamžitě ho odložila a znovu s ním mluvila. Ani náznak nervozity či neochoty. Pořád se na sebe mile usmívali a mluvili jako dvě sobě rovné bytosti. A tak to šlo celou cestu. Téměř s jistotou jsem tušil, že vystoupí na mé zastávce, a bude tlačit kočárek směrem, kde se nachází školka a úřady. A tak se i stalo. Potěšen pohledem na ně, jsem začal uvažovat nad tím, že pokud vystoupí tam kde já, vyslovím jí svůj obdiv. Tak, jak mě tato myšlenka napadla, tak rychle se ve mně zároveň ozvala i nejistota a otázka: Proč máš potřebu jí něco říkat? Možná jí to nebude příjemné a bude to vnímat jako dotěrnost …

A tak jsem znejistěl a neřekl nic. Přesto ale ve mně zůstalo něco, co mě přimělo k zamyšlení a k napsání tohoto textu.

Nevím, jak ve velkých městech v Čechách či na Slovensku, ale když nastoupíte ve Vídni do tramvaje, metra či autobusu, první, co vám padne do oka, je moře mobilů v rukou cestujících. Čest výjimkám. Ale nejméně 90 procent všech cestujících, zejména mladšího věku, je zaneprázdněno pohledem do těchto novodobých „hraček“. A pokud jsou v dopravních prostředcích rodiče s dětmi, často i ony hledí do mobilů, snad aby byl během jízdy klid. Hlavně nevyrušovat rodiče otázkami.

Takže scéna, jakou jsem měl možnost dnes ráno vidět v tramvaji, byla jakoby z jiného světa.

Vzpomněl jsem si na nedávný rozhovor s jedním knězem ve Vídni, který kromě teologie vystudoval i psychologii a pracuje v jedné instituci jako psychoterapeut. Řekl mi, že budoucí „dospěláky“ z dnešních dětí nečeká dobrá budoucnost.

„Vyrůstá generace emočně a duchovně nezralých lidí. Většina rodičů, ale žel i společnost jako taková, nemá čas na své děti a svou neschopnost umět s dětmi komunikovat, hrát si a debatovat kamufluje tím, že jim dává od útlého věku do rukou mobily, coby náhradu za absenci živé komunikace a dobré výchovy. Rodiče tak zcela vědomě předávají velkou část vlastní zodpovědnosti virtuálnímu světu mobilů s různými hrami a zábavami, které nahrazují okamžiky edukace a důležité prvky osvojování si principů morálního kodexu chování. Dítě potřebuje vidět reakce maminky i tatínka. I když ještě mnoho věcí nechápe, právě proto je nonverbální výraz tváře, přímá komunikace očí, obličeje a těla pro vývoj dítěte nesmírně důležitá. A pokud děti i rodiče neustále hledí jen do mobilů, tak cosi podstatného a nenahraditelného zde chybí…“.

V mnoha zemích světa, počínaje Austrálií, se dnes zavádějí radikální omezení v přístupu dětí k tzv. sociálním sítím. Jako hranice dostupnosti se uvádí dovršení minimálně 12 roku dítěte. Psychologům, lékařům, mnoha rodičům, ale i širší veřejnosti konečně došlo, jak nebezpečný a rizikový je virtuální svět mobilů, počítačů a všudypřítomného internetu. Namísto toho, aby se ve fungující harmonické rodině děti učily poznávat svět citů, svět rozlišování mezi dobrem a zlem, svět postupného dozrávání v osobnost, systematického vzdělávaní, navazujícího na dosavadní poznání, jsou mnohé děti, žel, vhozeny do nereálného světa, který má schopnost nezkušenou bytost okamžitě zabavit, uspokojit a zahltit nesčetným množstvím informací, aniž by znal anamnézu dítěte, jeho zázemí, stupeň inteligence a zralosti, atd. Příliš dlouho trvalo, než se k tomuto fenoménu začali vyjadřovat odborníci, a škody, které tento virtuální svět napáchal, jsou už dnes obrovské.

Když tyto řádky píšu, dovídám se z rakouského rádia a později i z tisku o třídách, které dnes, 5. března, zahajují třítýdenní abstinenci od mobilů. Žáci a studenti některých středních škol v Graz a Lienz se rozhodli dokázat sami sobě, zda jsou již na mobilech závislí, a jestli namísto neustálého brouzdání ve virtuálním světě, dokáží ještě mezi sebou komunikovat, hrát si, či organizovat různé, třeba i charitativní činnosti.

V dnešních novinách například čtu:

„Pryč s mobilem! Experiment začíná. 35 žáků školy MedienHAK Graz (Střední škola ekonomická) se naposledy podívalo na své smartphony. Na tři týdny.
Jak to dříve zvládali bez mobilu? Přibližně 130 mladých lidí ze střední školy v Liezenu se v rámci akce ORF Tři týdny bez smartphonu dobrovolně vzdalo svého digitálního společníka, mobilního telefonu. Kleine Zeitung, 5. března 2026 (titulní strana a strany 14 a 15)

 

Handy weg! Das Experiment beginnt. 35 Schülerinnen und Schüler der MedienHAK Graz haben für drei Wochen das letzte Mal auf ihre Smartphones geschaut.
„Wie sind die früher ohne Handy ausgekommen?“ Rund 130 Jugendliche der Mittelschule Liezen verzichten im Rahmen der ORF-Aktion „Drei Wochen ohne Smartphone“ freiwillig auf ihren digitalen Begleiter, das Handy. Kleine Zeitung, 5. März 2026 (titulní strana a strany 14 a 15)“

Rád bych se na závěr vrátil k té mamince s dítkem v tramvaji.
Den po našem setkání jsem byl ráno znovu ve městě. Návrat domů vyšel zhruba na stejnou dobu, kdy jsem je předešlý den potkal. Napadlo mě, že když je znovu potkám, zkusím překonat svoji ostýchavost a pozdravím je. A ejhle, stalo se! Znovu jsem byl svědkem komunikace dvou milujících se bytostí: maminky s jejím dítětem. Vystoupil jsem z tramvaje před nimi, počkal až vyjdou ven, pak jsem oba pozdravil a mamince vyslovil poklonu za to, jak se svým dítětem hezky komunikuje. Byla zaskočena, ale velice mile zareagovala a poděkovala. Na můj dotaz, zda spolu mluví portugalsky, odpověděla ano. Oběma jsem pak zamával a rozloučil se.
S úsměvem jsem pak zamířil domů.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.