*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Vlak, který se vrací pro své cestující – Zábřeh na Moravě

Na zábřežském koridoru je ruch pořád. Vlaky sviští, zrychlují, brzdí, vše je tam moderní, hlasité, živé.

Jenže prý jednou za čas… se mezi rychlíky objeví jeden, který nesedí do dnešního světa.

Říká se mu Stříbrný expres.

Byla větrná noc. Dispečerka Simona seděla u monitorů a kontrolovala provoz. Obyčejná směna. Trochu nuda, trochu stres, nic zvláštního.

A pak se na obrazovce rozsvítilo oznámení:

„Příjezd neznámé soupravy. Kolej 4.“

Simona zamrkala.

Na kolej 4 nic jet nemělo. Navíc přicházelo hlášení starým formátem, takovým, který se nepoužívá už deset let.

„Zase výpadek systému…“ povzdechla si, ale napětí v žaludku nezmizelo.

Když vyšla na perón zkontrolovat situaci, ucítila chlad. Ne ten normální noční, ale jiný, jakoby hutnější, těžší.

Žárovky na perónu zablikaly.

A pak to uslyšela.

Tiché, táhlé cinknutí kovu o kolejnice. A světlo se objevilo v dálce.

Ne bílé, ne halogeny. Něco měkčího, teplejšího. Jako světlo staré lampy.

Souprava se blížila tišeji, než by měla. A jak přijížděla, Simona ztuhla.

Vagonky byly staré. Oprýskané. Nátěr, který měl kdysi být krémový a modrý, byl matný, téměř rozmazaný.

Na boku prvního vagonu bylo sotva čitelné:

Stříbrný expres – 1978

Vlak zastavil s tichým zasyčením. Dveře se otevřely. Samy od sebe.

Uvnitř byla tma. Jen jedna žárovka blikala u stropu.

Simona zavolala do vysílačky, ale ozvalo se jen zachrčení. Žádný signál.

Pak se ozval hlas.

„Nástup… prosím, nastupte…“

Byl tak slabý, že si nebyla jistá, jestli to opravdu slyšela. Než se vzpamatovala, někdo se pohnul ve dveřích.

Silueta člověka.

Stál ve tmě, ale bylo vidět, že má na sobě starou uniformu Československých drah. V ruce držel baterku. Takovou tu kulatou, kovovou, s velkým vypínačem na boku.

„Zpozdili jsme se,“ řekl tiše. „Nastupte… Ať můžeme jet.“

Simona couvla.

„T‑to není plánovaný spoj,“ vypravila ze sebe.

Muž se naklonil blíž.

Obličej měl bledý, nepřirozeně hladký. Oči… prázdné.

„On už nikdy není plánovaný,“ zašeptal.

V tu chvíli se z dálky ozval zvuk moderního rychlíku. Ostrý, silný, skutečný.

Výstražná světla se rozblikala. A Stříbrný expres… začal mizet.

Ne jako vlak, který prostě odjede. Ale jako obraz v mlze, který pomalu ztrácí tvar.

V okamžiku, kdy světla nového rychlíku ozářila koleje, byla kolej 4 prázdná.

Úplně.

Jen jedna věc zůstala na betonu perónu.

Starý papírový jízdní řád z roku 1978, rozmáčený, zažloutlý… a ještě teplý, jako by ho někdo držel.

Simona nikdy nezapomněla na řádky pod nadpisem:

Trasa: Přerov – Olomouc – Zábřeh – Praha
Zvláštní spoj – návratové jízdy

A úplně dole, malými písmenky:

Jede pouze tehdy, když je nutné někoho dovézt zpět, odkud odjel.

Od té noci Simona tvrdí, že když je na peróně úplně sama, občas slyší, jak se ve tmě ozve:

„Nástup… poslední nástup…“

A vždycky se ujistí, že stojí daleko od kolejí.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.