Dálková světla: orientace v dnešní době – pravda a demokracie v čase chaosu

Řidiči aut dobře vědí, jak důležité je, aby jim fungovala světla nejen na blízko, ale i ta dálková. Pro bezpečnou jízdu jsou naprosto nepostradatelná.

Toto přirovnání bych rád použil pro orientaci v dnešním světě, který se ocitl na hranici chaosu a nepředvídatelné katastrofy. Tak, jako je nutné použít dálková světla na mírně klikaté silnici v otevřené krajině, je v přeneseném slova smyslu potřeba upřít pohled do dálky, mít jakýsi přehled nad situací, neboť pohled pouze na to, co se děje právě teď, by nás mohl natolik dezorientovat, že bychom snadno mohli ztratit smysl pro správný směr.

Už déle než rok nás média průběžně informují o tom, co nařídil, co řekl, co zakázal, co udělal americký prezident. Jeden den něco prohlásil, druhý den odvolal. Jeden den, řečí přehnaných superlativů, jaké běžně používá mládež v pubertálním věku, někoho vychvaluje, druhý den stejného člověka posílá do pekel. Své vystupování obhajuje nepodloženými argumenty. Sám je namočený do řady podivných procesů, hodných trestu. Ale jelikož byl svobodně a většinou národa zvolen, tedy demokratickou cestou, odvolává se na svoji moc a právo konat tak, jak koná.

Už rok sleduji strnulost politiků ve všech demokratických zemích světa. Už rok se hledá cesta, jak vyjednávat s člověkem, který kromě lhaní, překrucování faktů, vydíraní, vyhrožování, nátlaku, osočování, zesměšňování jiných a vychvalováním sebe sama, svých zásluh, svých nároků či argumentů pro získání Nobelovy ceny za mír, staví každého slušného politika do pozice člověka, kterému vyrazí dech a ten v konfrontaci s ním zjistí, že rozumná řeč zde možná není.

Jako homo politicus zírám i já. Zároveň si ale říkám: OK, jestli má ten člověk v něčem pravdu, i když způsob jak to komunikuje, je otřesný, je třeba se nad tím zamyslet a udělat nápravu. Ale rozum a slušnost káže jednat na úrovni, argumentovat poctivě a zároveň nepodlézavě. Urážky, osočování a zesměšňování musí přece jednou skončit. Přemýšlím nad tím, jak bych měl reagovat já, přestože nemám politickou moc. Jelikož ale žiji v demokratické společnosti, neměl bych a ani nechci mlčet. Návod, neboli inspiraci, jsem zachytil v některých zprávách a rád se o jejich obsah podělím.

Kronen Zeitung:

Největší rakouské noviny Kronen Zeitung uveřejnily dne 8. února na titulní straně nedělní přílohy tento text:

„Donald Trump je už rok zpět v Bílém domě – a s ním i bouřlivá vichřice polopravd a podvodů. To, co by pro jiné znamenalo konec kariéry, je pro něj obchodní model. Tyto tisíce lží však představují nebezpečí pro celý svět.“

„Donald Trump ist seit einem Jahr zurück im Weißen Haus und mit ihm ein orkanartiger Wirbelsturm aus Halbwahrheiten und Betrug. Was für andere das Karriereende wäre, ist für ihn ein Geschäftsmodell. Doch diese Zigtausenden Lügen sind eine Gefahr für die ganze Welt.“

Radio Ö1

V úterý, 10 února v rakouských náboženských zprávách radia Ö1, byla zmíněna informace o kardinálovi Blase J. Cupichovi, arcibiskupovi z Chicaga a o Edward J. Weisenburgerovi, arcibiskupovi z Detroitu, kteří vyzvali amerického prezidenta k omluvě za to, že na své intenetové stránce zveřejnil tváře bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy a jeho choti Michelle na tělech lidoopů. I když nějaký Trumpův spolupracovník toto trapné video později stáhl, přece jen ho shlédlo obrovské množství lidí. V každé civilizované demokratické zemi by musel autor tohoto příspěvku okamžitě odstoupit. V současné Americe však nikoliv.

Kleine Zeitung

V novinách Kleine Zeitung ze dne 10. února jsem na straně 6 četl:

„Čtení novin je ranním požehnáním občanské společnosti, řekl kdysi filozof Hegel. Tento rituál se před rokem rozšířil o jednu větu: „Trumpa vezdejšího dej nám dnes“ (Humorné přirovnání k modlitbě Otčenáš: Chléb náš vezdejší dej nám dnes). Není pochyb o tom, že o Trumpovi bude ještě napsáno mnoho článků. Ale svět je přece jen o něco větší a širší, než by nám chtěla namluvit šílenost z Oválné pracovny. Příliš mnoho Trumpa by mohlo vést buď k nezdravému rozčilování, nebo k otupění. Obě reakce by nebyly dobré.“ (Autorem textu je redaktor těchto novin Martin Gasser. Noviny vycházejí v Grazu, rád je denně čtu, protože podtón informací, o kterých informují, jako i jejich samotný původ, byl kdysi inspirován křesťanským myšlením, seriózností a objektivitou. A tento charakter si drží uprostřed všech v Rakousku vycházejících deníků dodnes.)

 

„Die Zeitungslektüre ist der Morgensegen der bürgerlichen Gesellschaft, sagte der Philosoph Hegel einmal sinngemäß. Das Ritual ist seit gut einem Jahr um eine Zeile erweitert: Unseren täglichen Trump gib uns heute. Es steht völlig außer Zweifel, dass es noch viele Artikel über Trump brauchen wird. Aber die Welt ist doch ein bisschen größer und weiter, als uns der Wahnsinn aus dem Oval Office weismachen möchte. Ein zu viel an Trump könnte dazu führen, dass man sich entweder zu sehr aufregt oder auch abstumpft. Beide Reaktionen wären nicht gut.“

Evropská unie, Nobelova cena a odpovědnost angažovat se

Několik let zpátky, v prosinci roku 2012, dostala EU Nobelovu cenu za mír. Výbor rady Nobelovy ceny ocenil EU za obnovu Evropy po 2. světové válce a taky za to, že po pádu Berlínské zdi a zhroucení komunistických režimů vnášela stabilitu do někdej-ších socialistických zemí.

Dnes by chtěl EU rozbít jak Trump, tak Putin. Jak to řekl rakouský prezident v novoročním projevu „je jednodušší vládnout nad malými státy, než nad jedním velkým uskupením států.“ Ale EU chtějí zevnitř rozbít i populisticko-nacionalistické strany.

Jestliže ale tato tak prestižní Nobelova cena — a nejedná se na prvním místě o vysokou finanční částku, ale o smysl její podstaty — byla udělena jako poděkování a ocenění toho, čeho EU dosáhla, neměli bychom být my všichni, kteří ještě (snad) máme srdce na správném místě, hrdí na to, že jsme jejími členy a mnohem víc se pro ni angažovat?

Na lhaní a překrucování faktů jsme byli zvyklí z někdejšího Sovětského svazu, nyní z Putinova Ruska. Rozumím tomu, když se v zemi diktátorů lidé bojí říct nahlas svou kritiku nebo názor. Sám jsem v takovém režimu vyrůstal a vím, co to obnáší.

Jestli ale žijeme v zemi označované za svobodnou a demokratickou, jestliže se říká, že pravda osvobozuje, jestliže věříme, že demokracii tvoří otevřené názory a hledání společného dobra pro všechny, jestliže jsme jako křesťané vyzýváni následovat příklad Ježíše Krista, který byl „bez jediné viny“, pravdomluvný a věrohodný, ptám se, kde je dnes možné slyšet hlasy, kromě hlasů českých kněží Tomáše Halíka, M. O. Váchy a možná pár dalších kněží, řeholníků, biskupů či věřících? Dlouho, předlouho nám vtloukali do hlavy, že církev se nemá míchat do politiky a neagitovat v předvolebních kampaních. Rozumím tomu, že církev by měla být „nad věcí“ – neutrální, aby mohla nabídnout všem — jedno zda nalevo, napravo či jinak politicky orientovaným lidem — Ježíšovo učení dle textů Evangelia. Ale jaké poselství chce nabízet, když zároveň opomene zmínit charakter Ježíšův, jenž nikdy neměl problém nazvat černé černým a bílé bílým? Jestli má být proklamace církve zredukována jen na sladké řeči o království nebeském po smrti, tak za takové křesťanství opravdu „děkuji“, avšak odmítám a slyšet nechci. To není pro mě Ježíšovo poselství, nýbrž jen z kontextu vytržená nepodstatná část, která nemluví o tom, jaký Ježíš byl, jak mluvil a jak žil.

27. listopadu 2025 uveřejnily jiné známé rakouské noviny Die Furche rozhovor s Tomášem Halíkem. Položeno mu bylo 10 otázek, na které na dvou stranách formátu A3 odpovídal. Na šestou otázku: Jak velké je nebezpečí možného propojení křesťanství s politickými ambicemi? — kromě jiného řekl:

„Bůh, na kterého se odvolávají Trump a jeho stoupenci a kterého vzývá patriarcha Kyrill, není otcem Ježíše Krista, ale rouhavá modla…“

„Der Gott, auf den sich Trump und seine Anhänger berufen und den Patriarch Kyrill anruft, ist nicht der Vater Jesu Christi, sondern ein blasphemischer Götze…“
(Die Furche, 27. listopadu 2025, str. 30)

Přál bych si, aby se křesťané všude na světě, i v Česku a na Slovensku, probudili. Je hezké chodit v neděli do kostela, modlit se a zpívat. Ale je mnohem věrohodnější a důležitější, křesťanství žít a následovat Ježíšův příklad v každodenním životě.

Dálková světla nechť nám k tomu svítí!

P.S. Pro úplnost, abych se vyhnul podezření špatného překladu z němčiny, přikládám originální německé texty.