Tři události v Rakousku

… a ostudné chování některých českých politiků

Svěcení Josefa Grünwidla vídeňským arcibiskupem

V sobotu 24. ledna, byl ve Vídeňské katedrále vysvěcen novým arcibiskupem Josef Grünwidl. Na toto téma jsem již před časem psal. Bylo to u příležitosti jeho nominace na vídeňského biskupa:
👉 Proč mám z této volby tak velikou radost

Hlavním světitelem byl vídeňský kardinál Schönborn a jedním ze dvou dalších spolusvětitelů byl biskup z Litoměřic, Stanislav Přibyl. Slavnost probíhala nejen v duchovní, ale i v symboly nabité atmosféře, s obřadními vložkami. Jednou z nich bylo také čtení z Bible, které si sám novosvěcenec vybral — modlitba mladičkého krále Šalomouna o dar moudrosti: Šalomoun, vědomý si své nezkušenosti a odpovědnosti, prosí Boha o dar moudrosti a rozlišování, aby mohl spravedlivě vládnout. Bohu se jeho pokora zalíbila, a protože neprosil ani o dlouhý věk, ani o bohatství, udělil mu dar moudrosti. Dodnes se tento příběh v celém světě traduje (1 Královská, 3, 9–12).

Za přítomnosti rakouského prezidenta Van der Bellen — viz jeho novoroční projev:

👉 Novoroční projev rakouského prezidenta: Evropa v čase změn

jakož i kancléře Christiana Stockera a různých dalších proslovů, např. z úst kardinála Schönborna nebo hejtmanky Dolního Rakouska paní Johanny Mikl — Leitner, či starosty města Vídně Michaela Ludwiga, zazněly myšlenky o rozbouřené situaci ve světě i v Rakousku, o tom, jak se svět vymyká z řádu, jak se ústy některých vůdců lež prezentuje jako pravda, o světě, ve kterém vládne moc a bohatství nad právem a spravedlností, jak slovo pokora někteří politici vyškrtli ze svého slovníku a nahradili uspokojováním vlastního ega. Aniž by byl jakýkoliv politik jmenován, všem bylo jasné, o kterých je řeč.

Všichni řečníci se shodli v tom, jak velkou naději do nového arcibiskupa vkládají. Ten sice nebude mít žádnou politickou moc, ale bude umět lidi spojovat a inspirovat k dobrému, a pro zápal pro společnou věc udělá maximum. Jak slíbil, pokusí se získat všechny, věřící i nevěřící.

Charaf Kholoud

V novinách Kleine Zeitung čtu rozhovor se syrskou spisovatelkou a básnířkou, která v současné době pobývá v Rakousku. Kromě jiného říká:

„Psaní pro mě není politickým manifestem, ale především lidským a etickým prostorem. Moje texty nejsou ovlivněny mým politickým postojem, ale mými zkušenostmi: strachem, ztrátou, mlčením, násilím. Píšu z pohledu svědka, ne kazatele. Psaní je pro mě tichou formou odporu proti normalizaci násilí a proti zredukování člověka na pouhé číslo, či postoj. Literatura a umění nemá tu moc ukončit války, ale může zabránit jejich normalizaci.

Naděje pro mě není slibem spásy, ale formou existenciální tvrdohlavosti. Není to optimismus, ale odmítnutí stát se lhostejným. V době, kdy se katastrofy vrší jedna na druhou, se naděje stává malým každodenním činem: vstát a psát, naslouchat, odmítat přijímat nespravedlnost jako normu. Tento přítel — naděje — mi neříká, že brzy bude všechno lepší, ale tiše šeptá: Zůstaň tady. Dívej se. Říkej pravdu, i když se nic nezmění.“

(Kleine Zeitung, 23. Januar 2026, Seiten 66–67)

(Narodila se v roce 1981, studovala arabskou literaturu na univerzitě v Damašku. Je básnířkou, spisovatelkou a angažovanou sociální aktivistkou, která se zasazuje za práva dětí a žen v Sýrii. Je členkou německé organizace PEN. V roce 2019 získala cenu Ibn Battuta za svou knihu Reise zurück zum Berg: Tagebuch im Schatten des Krieges — Cesta zpět k hoře: Deník ve stínu války. Její román Tagebuch: Es betrifft mich nicht — Deník: Mě se to netýká byl nominován na arabskou cenu Booker 2024, cenu Katara a cenu za nejlepší arabskou knihu roku 2024. Získala mezinárodní stipendia jako hostující autorka ICORN, PEN Zentrum Deutschland a IIE American a v současné době je hostující autorkou ve Vídni se stipendiem IG. Její básně byly přeloženy do deseti jazyků, včetně němčiny, angličtiny a polštiny.
Publikace v Rakousku:
Mit all meinen Gesichtern — Se všemi svými tvářemi. Poezie a próza: Klever Verlag, Vídeň, 2024)

27. leden — mezinárodní den Holokaustu

U příležitosti mezinárodního dne holokaustu promluvil v rakouském parlamentu Eli Rosen (*1971), právník, ekonom, zástupce rakouského a slovinského židovstva, viceprezident Federace izraelských náboženských obcí Rakouska a od roku 2021 viceprezident Izraelské náboženské společnosti Rakouska. Kromě jiného řekl:

„Holocaust nebyl náhlým zlomem civilizace, byl výsledkem postupného, zdlouhavého procesu. Nezačal deportacemi a plynovými komorami, začal slovy, vylučováním ze společnosti, normalizací nenávisti.“

Verbální útoky vůči českému prezidentovi

V kontextu těchto zdánlivě malých, ale zároveň silných událostí, sledují s obavou dění posledních dnů na české politické scéně, na mysli mám invektivy ze strany pánů Macinky, Turka a Okamury na adresu pana prezidenta Petra Pavla.

Pamatuji si, jak jsem koncem roku 1989 už zde ve Vídni, kam jsem za komunismu emigroval, byl přilepený k rádiu a hltal zprávy z Československa, tedy o tom, jak se začíná hroutit estébácko-komunistický režim.
A i když pak vývoj nešel vždy zcela tak, jak bych si třeba přál, přece jen šel správným směrem, a Česká Republika se stala trvalou součástí západní liberální demokracie, spolehlivým partnerem a později i členem EU a NATO.

A zároveň jsem si také myslel, že lidé jsou vděční za finanční pomoc EU, vždyť kde by dnes byla Česká republika, kdy nebyla podporováná různými ekonomickými a peněžními podporami EU?
Nechápal jsem sice, jak může být někomu sympatický Zeman či Klaus, ale to, co tito dva prováděli, nebylo nic proti tomu, co nyní provádí účelové spojenectví: Macinka-Turek-Okamura-Babiš.

Jako kdyby republika patřila jen jim a oni že mají zásluhu na tom, co dobrého se v Česku stalo či stane, za chyby můžou samozřejmě ti druzí.
Neboli veřejná propagace arogance mocných, zloby a šíření lží.
To, co se děje dnes, považuji za nejhorší období od konce roku 1989!

Velice těžko se mi píše tento text. Bráním se použít rétoriku agresivního hulvátství, kterou používají oni jmenovaní muži, ač bych nejraději na jejich hlavu vylil všechen ten hnus a odpor, který cítím. Říkám tedy pouze: FUJ a STYĎTE SE!

Paní Charat Kholoud říká, že si nedělá iluze o tom, že literatura může zamezit válkám. Literatura ale má schopnost pomoci v tom, aby se válka, teror, násilí, lži, osočování, atd., nestaly normou, tedy běžnou realitou. Umocněný tím, co říká, si i já uvědomuji, že nemohu změnit svět. Nevidím do hlavy Putina, nevidím do hlavy Trumpa, Babiše, Okamury, Turka ani Macinky. Slyším ale, co říkají a vidím, jak konají a předvídám, co jejich slova mohou způsobit.

Nechci žít ve světě, kde se jejich rétorika a narativy stanou běžnou všedností. Nechci žít ve světě lží, osočování, vulgarity, podpásových intrik, překrucování pravdy tak, jak se to hodí těm, co mají peníze a moc. Slova mají moc zabíjet, vraždit, manipulovat.

Chci žít uprostřed takových slov, která povznášejí ducha, inspirují k dobrému a ušlechtilému, která lidi povzbuzují k tomu, aby táhli za jeden provaz pro společnou, smysluplnou věc.

A tak křičím: Už bylo dost vašeho diletantismu! Už bylo dost vašich lží! Už bylo dost vašeho osočování! Změňte chování a rétoriku! A to radikálně! A jestli toho nejste schopni, pak raději z politiky odejděte, než napácháte ještě mnohem více zla. Přenechte politiku těm, kteří to umí.

Hitlerů, Stalinů, Putinů, Trumpů a těch, kteří by je rádi následovali, v současné době přibývá. Jejich cesta však vždy byla a bude cestou do pekel.