*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Tajemství úsovského hřbitova

Na konci úzké cesty, za starou zídkou porostlou břečťanem, leží židovský hřbitov v Úsově. Mezi stromy tam tiše stojí kamenné náhrobky němé svědky času, které nepřemůže déšť, vítr ani zapomnění. Lidé z města si zvykli chodit kolem potichu, bez smíchu, a děti tam samy nikdy nelezly. Ne ze strachu, ale z úcty. A možná trochu i z obavy z jedné staré pověsti.

Vypráví se totiž, že mezi hroby je jeden kámen, starší než ostatní. Vysoký, hrubě otesaný, pokrytý písmeny, která jsou dnes téměř nečitelná. Říká se, že patří učenci nebo rabínovi, jehož jméno už nikdo přesně nezná. Ale podle pověsti má tento náhrobek paměť.

Když se za nocí bez měsíce spustí mlha a hřbitov potemní, stává se něco zvláštního. Na kameni se rozsvítí písmo. Hebrejská slova, která nikdo neumí přeložit přesně se mění každou noc.

Někdy připomínají modlitbu, jindy výkřik, a někdy jsou to jen jednotlivá jména.

Staří obyvatelé města říkají, že to není zázrak, ale varování.

Jednou v padesátých letech prý skupina chlapců z města vlezla na hřbitov potmě a začala se smát u starých hrobů. Když začali kamenem shazovat mech z jednoho náhrobku, ozval se v dálce podivný zvuk jako kroky na štěrku, ačkoliv nikdo nebyl v dohledu.

Chlapci utekli. Ale jeden z nich nejstarší druhý den ztratil hlas. Nikdy už nepromluvil. Jiný se v noci budil křikem a tvrdil, že vidí kamenný obličej, jak se na něj dívá beze slov.

Od té doby místní říkali:

„Hřbitov si pamatuje. A připomíná těm, kdo zapomínají.“

Je zajímavé, že vždy když se ve městě stalo něco, co urazilo památku židovské komunity, jako když kdysi kdosi vytrhl staré dveře od mikve, nebo když se v hospodě posmívali starým modlitbám, začala na hřbitově světélkovat slova častěji. A z domů poblíž se prý ozývaly zvuky, jako kdyby po dlažbě kráčel někdo bosý.

Ale nikdo nikdy nikoho neviděl.

Jen jedno dítě, které bydlelo hned u hřbitova, řeklo matce, že „dědeček s vousy se mu díval do okna“.

Děda už dávno mrtvý. A ani ne jejich.

A tak kámen dál stojí.

A písmo dál svítí.

A ti, kteří vědí, nosí při cestě kolem malý kámen na náhrobek, na znamení paměti.

Protože legenda říká:

„Kdo zapomene, bude připomenut. A kdo se posmívá, bude umlčen.“