*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

O vodňanském vodníkovi

Vodňany mívaly svého vodníka.

Nebyl to žádný strašák z pohádek, co topí nezbedné děti nebo straší rybáře. Ne, tenhle vodník byl jiný. Klidný, tichý, jako by ani nebyl z tohohle světa. Byl zelený, to ano, jeho kabát měl barvu řas z hlubin a čepička se mu vlnila, když foukl vítr. Někdy se měnil na žabáka. Ale v očích měl smutek starší než řeka sama.

Nejčastěji sedával na kamenném zábradlí u starého mostku nedaleko Mosteckého mlýna. Bafal ze své dřevěné dýmky, která voněla po suchém rákosí a mátě, a jen tak hleděl do vody. Slunce ho hřálo na zádech a lidé si na něj zvykli jako na starý strom nebo kapličku u cesty. Někteří se i uklonili, jiní mu nechali krajíc chleba nebo několik rybích šupin na kameni. Byl to přece vodník a voda byla v těch časech posvátná.

Ten vodník nebyl jen tak obyčejný. Uměl se proměňovat.

Jednou ho děti viděly jako obrovského černého psa s lesklou srstí, který tiše kráčel po mostě a zmizel mezi stíny. Jindy jako kočku, co mňoukla do ticha a prošla davem jako přízrak. Nejčastěji se však měnil ve stříbrnou žábu sedící na kameni, hledící do vody stejně zasněně jako on sám.

A někdy… někdy se jen voda rozvlnila a vzduch byl zvláštně vlhký, jako by právě někdo odešel. A možná i byl někde nablízku, neviděn, neslyšen, ale přítomen.

Vodňanské Benátky tak se říkalo tiché části města, kde řeka proplétala domy, lávky a staré zahrady. Tam, mezi vrbami a šepotem vody, vodník nejraději trávil čas.

Ale Boucký byl také zvědavý. A jak čas plynul, začal v něm klíčit neklid.

Jednoho večera, když se mlhy válely nízko a měsíc byl zamlžený jako staré sklo, Boucký dostal nápad. Možná ho vedla nuda, možná touha poznat, co se stane. Možná ho poháněla domnělá moc nad tím, co člověk nechápe.

A tak nastražil na vodníkově místě železnou past stejnou, jakou lovci používají na kuny. „Chci jen zjistit, co je zač,“ říkal si tiše, když utahoval spoušť. Ráno se k pasti vrátil.

Ale místo vodníka tam našel jen zmatenou a vyděšenou vydru, která se marně snažila uniknout. Její oči byly mokré strachem. Boucký, zahanben, ji ihned vysvobodil. Ale bylo pozdě.

Od té chvíle už vodník nepřišel.

Dýmka zůstala opuštěná na kameni, chladná a nedokouřená. Na zábradlí už nikdo neseděl. Ani pes, ani žába, ani stín.

Boucký několik nocí chodil k mostku. Sedával tam s lucernou a těžkým srdcem. Ale vodník se nevrátil. A pak přišly deště.

Velké, těžké a neustávající. Řeka se vylila z břehů. Mnozí říkali, že voda je jen voda. Ale ti, kdo znali příběh, věděli své: řeka ztratila svého strážce a Benátky jejich staré, zapomenuté srdce osiřely.

Uběhla léta. Boucký dávno odešel. Ale jednou, za podzimního večera, našla malá holčička u starého mostku dřevěnou dýmku. Voněla zvláštně po rákosí, mátě a dešti.

Položila ji zpátky na kámen a do vody řekla:
„Odpusť nám.“

A říká se, že ještě té noci bylo slyšet tiché zabublání, jako když se někdo potápí… nebo vrací.