Cesta k dlouhodobě udržitelnému manželství s nadhledem a humorem

Netvrdím, že po více než padesát let trvajícím manželství se ze mě stal bůhvíjaký odborník na spokojený rodinný život. Domnívám se ale, že některé mé poznatky v tomto ohledu určitě stojí za povšimnutí. V mých tezích vycházím z jednoduchého předpokladu, že v průběhu evoluce se z mužů a žen staly naprosto odlišné bytosti, lišící se v morfologických detailech sice jen nepatrně, zato ve způsobu myšlení zcela zásadně. Zásluhu na tom má i nebezpečně se šířící vlna ženské emancipace. Její nezdravé projevy dnes můžeme pozorovat takřka ve všech koutech světa. Tak například ještě před nedávnem v arabských zemích ženy s dětmi a zavazadly musely následovat svého muslimského manžela o několik desítek kroků nazpět. V současné době chodí naopak před ním. Odborníci na islámské právo šaría naštěstí ujišťují, že důvodem jsou nášlapné miny.

Podoba budoucího manželského svazku je ovlivněna už chybami při výběru partnera. Muži se například mylně domnívají, že neatraktivnost jejich nastávající je uchrání před případnou nevěrou. Ukázalo se však, že na světě neexistuje tak ošklivá žena, aby se nenašel nějaký zoufalec, který je ochoten vám s ní nasadit parohy. Ženy by zase nejraději přenesly svou volbu na někoho jiného, třeba na rodiče. Děsí je totiž představa, že takového idiota, jakého si vzaly, si našly samy. Přestože se muž může zdát některým jiným ženám atraktivní, je-li dostatečně chudý, tak se manželka nemusí jeho nevěry obávat. Muži by si měli uvědomit, že tolik očekávaný manželský sex se časem změní v povinnost a nakonec v právo nemuset. Mít milenku se někomu může zdát nemorální, ale z určitého hlediska je to požadavek oprávněný. Nejpřesvědčivěji to zdůvodnil jeden sicilský kmotr: „Na některé věci musíte mít milenku. Nedovedu si představit manželku, jak pak tou pusou líbá naše děti.“ Svého času velice populární herec Vojta zase tvrdil: „Copak jsem prase, abych to dělal doma.“

Podle mých zkušeností je zcela zásadním předpokladem pro úspěšné řešení rodinných problémů opustit idealistické představy o rovnoprávném postavení mužů a žen v manželství. Aby manželství fungovalo harmonicky a navíc dlouhodobě, je nezbytně nutné, aby jeden z partnerů dělal tomu druhému takzvaně vola. Zjistíte-li, že vaše manželka jím není, logicky vyvodíte, že tato role připadla vám. Nesnažte se na tom nic, až na několik maličkostí, měnit. Občasným úmyslným porušováním zdánlivě již utvrzených reflexů udržujte manželku v domnění, že ve vašem výcviku je stále ještě co zlepšovat. Ženy mají totiž od přírody vrozený instinkt, který je nutí předělat svého manžela na cvičenou opici. V okamžiku, kdy tohoto kýženého stavu dosáhnou, zatouží po někom jiném, ještě nezkroceném. Výsledkem je, že po několika letech mají doma další cvičenou opici, většinou však daleko blbější, než byla ta předešlá.

Důležitým faktorem pro bezproblémové fungování rodiny je zvolený rodinný systém. Mně se nejlépe osvědčila diktatura, ve které je hlavou rodiny osvícený despota, který jediný nejlépe ví, co manželce a dětem prospívá. Jejich vztah k němu by ovšem neměl být pouhou směsicí božské úcty a nekritického obdivu. Aby nedocházelo k drobným kolapsům vlivem neúměrného přetížení panovníka, je nutné, aby delegoval některé své pravomoci na manželku. V oblasti hospodářské je to zejména výkon domácích prací, v ekonomické například péče o rodinný rozpočet, nejlépe pouze v části příjmové. On sám by tak měl daleko více času věnovat se řešení důležitých mezinárodních problémů, jako například: úskalí zvyšování populace sněžného muže metodou umělého oplodnění, či specifika povinného lyžařského výcviku na nigerijských školách. Musím bohužel přiznat, že se v praxi podaří dosáhnout tohoto ideálu jen málokomu.

Výchovu dětí komplikuje skutečnost, že kromě manželky s vašimi pedagogickými postupy již od útlého věku zásadně nesouhlasí i vaše děti. Ty se navíc většinou jen těžko vyrovnávají s odvěkou nespravedlností, že tak krásné a inteligentní bytosti jsou nuceny žít pod jednou střechou s těmi dvěma idioty. Objektivně musím přiznat, že i já jsem, ponejvíce v období puberty, uznával platnost axiomu “fotr je vůl”, za což se dodatečně omlouvám. Ženy mají utkvělou představu, že veškeré negativní povahové a fyziognomické vlastnosti jejich potomků způsobují výhradně manželovy patologické geny, které před ní až do doby početí zákeřně utajoval. Děti jsou naštěstí poněkud objektivnější a ze svých nedostatků spravedlivě obviňují oba své rodiče. Proto doporučuji návrat ke starým osvědčeným pedagogickým metodám z doby rakouské monarchie. Jedna příručka pro tehdejší vychovatele například upozorňuje, jak se děti kazí falešným útlocitem. Dovolím si zde citovat: „Soucit na prvém místě jest arciť jedním z nejušlechtilejších hnutí lidských srdcí, leč cit ten musí míti také své meze a nesmí se změniti v slabost. Tím ovšem není řečeno, že se má dítě zmlátit tak, až omdlí. Pozorujeme-li, že nám dítě omdlévá, ihned je musíme přestat bít a snažit se je vzkřísit. To platí zejména o dětech neduživých. Zdravé, statné děti snesou již pořádný výprask.“

Kamenem úrazu bývá rozdílný názor žen a mužů na rodinné štěstí. Ženy jsou přesvědčeny, že jejich životním posláním je štěstí rozdávat, zatímco údělem mužů je ho od nich pasivně přijímat. Stojí tak před těžkou volbou, zda učinit šťastnými co nejvíce mužů, byť jen na krátký okamžik, anebo pouze jednoho, zato nadlouho. Většina naneštěstí volí druhou možnost. Po čase řada z nich nabyde přesvědčení, že jeden šťastný muž je pro ni jako životní cíl poněkud málo. Navíc si tolik toho jí poskytovaného štěstí ani ten její ňouma nezaslouží. Začne se proto ohlížet po někom jiném, kdo by ho byl více hoden.

Dalším z mnoha vrozených ženských instinktů je vyžadovat souhlas manžela za každých okolností. Používají k tomu nejčastěji slovesa vidět v jeho rozkazovacím způsobu: „Viď, že mě máš rád! Viď, že to uděláš! Viď, že ano!” A tak dále. Jedním z možných řešení je pasivně přitakávat, ačkoliv si o věci myslíte pravý opak. Na větu: „Viď, že jsi blbej!“ se však některým z nás přitakává jen velice neochotně. Uchovat si vlastní názor je pro muže asi vůbec tím nejtěžším. Úplně nejlepší je proto nemít v manželství vůbec žádný vlastní názor, alespoň ne před manželkou.

Ženy se zdají být učiněnými mistry ve vyhledávání konfliktních situací. Například objeví-li se ve vaší blízkosti atraktivní žena, což se většinou stává na ulici, v restauraci, na pláži a dalších podobně nevhodných místech. Přirozeně si krásku se zájmem prohlédnete pouze proto, abyste se ujistili, že pozice vaší ženy nemůže být ani v nejmenším ohrožena. Okamžitě jste však manželkou napaden: „Co na ní tak čumíš?“ Předstírat, že ji nevidíte, vás nezachrání, protože manželka vyčítavě zaútočí: „Nedělej, že ji nevidíš. Dobře jsem viděla, jak jsi na ni čuměl.“ Snaha předejít konfliktu tím, že na ni manželku sami rychle upozorníte, také nemívá naději na úspěch. Manželka totiž dotyčnou dámu zahrne tak zdrcující kritikou, že si připadáte jako úplný blbec bez sebemenšího talentu k rozpoznání ženské krásy.

Zatímco u mužů počet ani kvalita kamarádů rodinný život nijak neohrožuje, pro ženy platí pravý opak. Muži se v debatách pouštějí do všech možných témat, vyjma rodinných. Přítelkyně manželek jsou naopak největšími odbornicemi na rodinnou problematiku. Je až neuvěřitelné, jak zarputile se, hlavně ty rozvedené, snaží přesvědčit svoji nejlepší kamarádku, že rozvod je pro ni jediným možným řešením. Počet přítelkyň roste úměrně s ochotou manžela je tolerovat a závislost manželky na nich se postupně vyvine v závislost narkomana na heroinu. Je proto v zájmu obou manželů jejich množství všemi možnými prostředky redukovat. V ideálním případě má mít žena přítelkyni pouze jedinou, a tou by měl být její manžel.

Verbální komunikace mezi vámi a ostatními členy rodiny v zásadě probíhá dvěma způsoby, odborně nazývanými monolog a dialog. Obvyklou formou monologu je v rodinném prostředí přednáška, z dialogů se můžeme nejčastěji setkat s debatou, velice zřídka s besedou. Beseda totiž předpokládá účast osob zabývajících se tématikou, o které se má besedovat. Že by se v rodině našel někdo, kdo má stejné zájmy jako vy, se dá jen těžko předpokládat. Proto dojde-li mezi rodinnými příslušníky k dialogu, jedná se většinou o debatu. Debata se od besedy navíc liší i tím, že jste do ní často vtaženi proti své vůli s vědomím její zbytečnosti. Naštěstí mají ženy vrozený instinkt, který je nutí změnit jakýkoliv dialog v monolog. Tím pádem se každá, hlavně ta pro vás zdánlivě zdárně se rozvíjející rodinná debata, skoro okamžitě mění manželkou v přednášku o vašich chybách a nedostatcích, a někdy navíc i o zvláštních schopnostech vašich rodičů zplodit takového blba. Ženy také instinktivně vycítí, že monotématičnost přednášek postupně vede ke ztrátě pozornosti posluchače. Mají proto v zásobě přehršel dalších témat, jejichž společným obsahem je škodlivost čehokoli na mužský organismus a psychiku. Nejoblíbenějším námětem bývá nevhodnost konzumace alkoholu, sledování televizních sportovních pořadů, trávení volného času s kamarády a podobné vám příjemné činnosti. Zajímavé také je, že se ženy, nejčastěji intelektuálky, daleko raději věnují činnosti přednáškové než publikační. Donutit svého posluchače pozornost při přednášce alespoň předstírat a neusínat, je totiž nesrovnatelně snazší než kontrolovat, zda její vám určené výchovné texty studujete s opravdovým zaujetím.

Rozdíly obou pohlaví se projevují i v případě, že navzdory všem těm skvělým radám a doporučením manželství ztroskotá. Rozhodne-li se muž, obvykle pod nátlakem jiné ženy, nechat se rozvést, své pohnutky na veřejnosti nijak zvlášť neventiluje. Ženy jsou naopak při hledání záminek k opuštění manželského svazku neobyčejně vynalézavé a jejich důvody často pro okolí překvapivé. Jedna naše teta se při rozvodovém řízení zřejmě z nedostatku jiných argumentů oháněla tvrzením, že jejímu manželovi smrdí nohy. V rodině byli všichni přesvědčeni, že strejdovi zapáchaly nohy již od narození. Jediná teta to z ničeho nic zjistila až po dvaceti letech manželství. Její nový partner sice trpěl stejným neduhem jako strejda, avšak pro tetu to bylo v jeho případě sexuálně přitažlivé chlapské pižmo. Dalším problémem se pro ženy stává vrozený optimismus. Vrhá je například do vztahu s předtím již čtyřikrát rozvedeným mužem, protože optimisticky věří, že právě ona je pro toho chudáčka ta pravá, na rozdíl od těch čtyř předchozích, které se ukázaly být pro něj naprosto nevhodné. Naopak muži se opakovaně žení a rozvádějí na základě rezignace. Jsou pesimisticky přesvědčeni, že recidivám věčných sňatků a rozvodů stejně nelze uniknout.

Chápu, že moje životní zkušenosti nemusí obzvláště ženám připadat nikterak poučné. Přesto vám doporučuji nebrat mnou uvedené rozdíly v pohlaví na lehkou váhu. Pomůže vám to, stejně jako mně, přežít v manželském svazku bez větší úhony nejméně padesát let.