*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Mokrá láska

V den svátku Milé Paní Rehberské, kdy se ranní chlad jen zvolna zvedal z hlubokých údolí pod Hrádky, bral se mladý Hanes Gruber k řece. Slunce se zrcadlilo na lesklých listech buků a modř borovic byla sytá a klidná jako voda sama. U Čeňkovy pily, kde se divoká Vydra setkává s tichou Křemelnou, se rozkládala rovinka, kterou měl Hanes od dětství rád.

Byl to den zvláštního ticha. Kolem pily procházela procesí poutníků nesoucích květiny a vonící tymián. Hanes však necítil potřebu stoupat ke kapli na vrcholu kopce. Místo toho si přál ticho, proud, lesk vody a vlastní myšlenky. Ve vesnici měl nevěstu Hedu a dítě, sotva dvouleté. A přesto v něm ten den cosi klovalo, cosi neklidného, nerozpoznatelného.

Když v dálce zazněly zvony z kostela a kněz v tu chvíli pozvedal hostii, hladina Vydry se zčeřila. Ne větrem, ne rybou, ale jakoby z nitra vody vzešla sametová síla. Proud se najednou rozdělil, jako by ruce z průzračné vody odhrnuly závoj. Hanes vytřeštil oči.

Stála tam.
Královna z Vydry.

Byla divoká, s očima tmavýma jako mech za deště, vlasy spletené s říčními travinami a šat plný stříbrných kapek. Vůně vody a kapradí z ní sálala jako z mlhy v rozbřesku. Usmála se. Nic neřekla. Jen mu podala ruku.

A Hanes zapomněl. Na Hedu. Na dítě. Na domov, čas i sebe.

Byl veden do hlubiny, která nebyla studená, ale jasná, světelná, jako by ve vodě zářilo samo jádro života. Ocitl se v síni z křišťálu, kde paprsky procházející stěnami hrály na stěnách zelenozlaté tance. Víly z družiny Královny jej vítaly písněmi, které nikdy předtím neslyšel, a přece mu připadaly známé jako ukolébavka z dětství.

Žil tam. Nevzpomínal. Nepotřeboval nic víc než lehkost doteků, hudbu vodních harf a královniny oči. Neexistoval hlad, bolest, ani stáří. Čas se rozpustil jako pára nad hladinou.

Mezitím doma čekala Heda, až se vrátí z bohoslužby. Uběhly dvě hodiny. Pak tři. Pak celá bohoslužba. A Hanes nikde.

Na břehu u pily našla jen jeho udici. A ryby čerstvé, ještě se třepotající.

Zprvu myslela, že se zatoulal. Snad do lesa? Nebo se vydal na chvilku do města?

Dny ubíhaly. Noci byly nekonečné. A naděje ta umírala pomalu, jako čajová růže ve stínu.

Lidé šuškali.
„Prý prchl.“
„Třeba ho voda vzala…“
„Co když… měl jinou?“

Ale ona věděla, že ne.

Jeho oči nemluvily lží. Jeho ruce hřály jako dubové dřevo, které sám štípal. On ji miloval. I toho kloučka miloval, i když se mu zprvu zdál křehký jako ptáče. A přesto… byl pryč.

Jen stařešina vesnice, slepý Janek, jí řekl jednou u studny:
„Dívko… pověz, kdy naposled byl spatřen?“
„U Vydry. U Čeňkovy pily.“
Starý muž ztichl. Pak si odkašlal.
„To místo… to není jen tak. Voda tam občas zavolá. A ne každého pustí zpět.“

Od té chvíle chodila Heda každý večer dolů k řece. V létě, v zimě, v dešti i ve sněhu. Někdy s dítětem na zádech, jindy sama. Stála na břehu a šeptala do tmy:
„Hanesi… vrať se.“

Ale proud šuměl jen svými písněmi. A čas běžel.

Malý Anton vyrostl. Byl tichý, vážný a měl ve tváři cosi starého, co nesedělo k jeho věku. Říkával, že se mu zdají sny o skleněných síních pod vodou, kde lidé nepláčou. Heda ho jen hladila po vlasech a šeptala, že jsou sny, které si musí nechat jen pro sebe.

Roky přešly v desetiletí. Její krása vybledla, ale síla srdce se nezmenšila. Zůstala vdovou po muži, který nikdy nebyl prohlášen mrtvým. Nikdy se nevdala. Nosila stále ten samý prstýnek ze stříbra, který jí Hanes dal pod jabloní.

Mezitím ve vodním království jednou, když víly zpívaly píseň o ztraceném milenci, jej cosi bodlo do srdce. Obraz dítěte — modré oči po něm, zlaté vlásky po matce — mu prokmitl duší. Hedu si najednou vybavil nejasně, jak se usmívá pod lípou, jak mu dává chléb na cestu.

Začal se vyptávat. Královna ho vždy pohladila a políbila, ale odpovědí se vyhýbala. Až jednoho dne řekl, že chce odejít.

„Nejsi už pro tamten svět,“ šeptla, náhle vážná. „Zapomeneš tam i sebe sama. Ale chceš-li… jdi.“

A tak se stalo, že jej proud vynesl na břeh, právě tam, kde ležela jeho udice, kde ve vodě v saku plavaly dvě chycené pstruhové ryby. Slunce stálo vysoko, jakoby se vůbec nic nestalo.

Rozběhl se k vesnici. Ale něco bylo špatně.

Stavení byla jiná. Cesty jinde. Lidé cizí. Mluva, oblečení, výrazy… Všechno bylo jako v jiném světě. Zavolal jménem matku, otce, Hedu… Nikdo nereagoval. Nakonec nalezl starce s hlubokými rýhami ve tváři.

„Gruber, říkáš? Tací tu kdysi bývali, pradávno, za císaře Karla. Mluvilo se o něm… mladý rybář, co zmizel u Čeňkovy pily. Ale to je báje, synku. Pohádka pro děti.“

Hanes se vrátil k řece. K vodě, která už mlčela. Hleděl do proudu a volal:
„Královno! Víly! Vraťte mě zpět!“

Ale nikdo nepřišel.

Čekal dny. Noci. Snil a plakal. Les šuměl, voda tekla, ale brána do říše blaženosti byla zavřená. A tak jednoho večera, když padal déšť a řeka stoupala, ponořil se do proudu. Chtěl splynout, rozpustit se, vrátit.

Tělo vyplavilo až u Čeňkovy pily. Lidé z Protivína, kteří tam zrovna čistili břehy, si mysleli, že jde o nešťastného tuláka. Nikdo jej nepoznal.

Jen stařičká žena z Hrádků, když se dozvěděla, že na břehu našli muže s očima hlubokýma jako prameny Vydry, tiše zašeptala:
„Tak se vrátil… Hanes.“