Jsme bezmocní? Cornelia Richter a síla jednoho hlasu ve světě plném krizí

S tím já nemohu nic udělat…Jsem jen obyčejný člověk… Nemám žádný vliv, politiku dělají ti nahoře… K volbám nechodím, protože můj hlas nic nerozhoduje, jsem z politiků znechucený/znechucená…

Všichni známe tyto a podobné výroky. Slyšíme je denně kolem sebe a přiznejme si, že často smýšlíme podobně, jen se někdy ostýcháme je nahlas vyslovit. Také nás občas přepadne beznaděj, zklamání, znechucení, někdy skoro až zoufalství nad tím, co se právě děje ve světě, nebo i ve společnosti, ve které žijeme.

Tyto myšlenky se mi honily hlavou, když se v posledních dnech všechna rakouská média věnovala jmenování paní Cornelie Richter první rakouskou biskupkou evangelické církve. Přesto, že „hodiny v evangelické církvi jdou často jiným směrem než v církvi katolické“, a mnohé reformní či svobodě otevřené interpretace výkladu Evangelia jsou v obou křesťanských denominacích odlišné, přesto i tento fenomén — žena v roli biskupa – je pro obě církve zcela nový, jedinečný. Týden před nástupem do této funkce, měla Cornelia Richter každý den prostor k úvaze v ranním rozhlasovém vysílání. V posledním zamyšlení, v den převzetí funkce, řekla:

„Pokud jsem byla shromážděním mé církve vybrána, pak tento post přijímám. A to i proto, že už nemohu dál poslouchat větu: S tím nemůžeme nic udělat, politiku dělají jiní. Bytostně s tímto postojem nesouhlasím. Vždy můžeme něco udělat! Vždy se můžeme alespoň pokusit něco změnit!”

(Z relace Gedanken für den Tag — Ruhe vor dem Sturm“, Radio Ö1, 8. November 2025, 6:57 Uhr)

Cornelia Richter

Jak známo, každý biskup i papež si pro svůj pontifikát vybírá nějakou myšlenku z Bible, nebo citát z Evangelia. Naznačí tak své programové směřování. Podobně, jako je to u politiků, když jdou s nějakým sloganem do voleb. Když pak volby vyhrají, snaží se ten svůj předvolební program co nejlépe a nejrychleji realizovat. Cornelia Richter si za svůj program vybrala dvě pasáže z Evangelia: Modlitbu magnificat, ve které Maria děkuje Bohu za to, že Bůh nehledí na mocné, ale na malé (Lk 1, 47–55, Magnificat) a pak Ježíšovou řeč na hoře — osm blahoslavenství (Mt 5, 3–12), ve které blahořečí ty, kteří nevynikají ani mocí, ani bohatstvím, ale jsou upřímní, pokorní a hledají pravdu a mír:

„Mnoha lidem (v Rakousku) je zatěžko zpívat radostné písně v této nelehké době. V době vážných problémů a krizí. Jedná se hlavně o válečnou rétoriku či o klimatickou krizi. Každá krize se zvládá mnohem lépe, když lidé tvoří komunitu, společně se podporují, pomáhají si navzájem a sdílejí své názory. Aby byla naše komunita — společenství — silná, potřebujeme žít Ježíšovu vizi z horské řeči: Proti veškerému násilí a nenávisti kolem nás, proti teroru a válce, abychom společně důvěřovali, že Bůh sesadí mocné z trůnu, pozvedne pokorné a nasytí hladové…“ řekla.
(Zdroj: Kathpress, 8. November 2025)

Krize jako šance

V této souvislosti jsem si vzpomněl na jiné vysílání v rakouském rozhlasu. Na rozhovor se známou německou autorkou mnoha knih a publikací, socioložkou a kulturní vědkyní Joanou Breidenbach (*1965). Kromě jiného řekla:

„Krize nelze zvládnout tím, že je obejdeme, ale tím, že je přijímáme, integrujeme a překonáváme. Problémy nám nestojí v cestě, ale jsou tou cestou.“

Podle ní se svět kolem nás nezmění sám od sebe, dokud se nezměníme my. Je důležité se vědomě zabývat vlastními myšlenkami, pocity, přesvědčením, vzorci vlastního chování. Jedině tak se totiž můžeme vydat na cestu změny „starého“ nefunkčního myšlení a vykročit na cestu objevování nových vzorců, struktur a procesů, které jsou více přizpůsobené dynamice současné reality.
Rozhovor s ní vedl zkušený rakouský moderátor, absolvent oboru filosofie a teologie, Johannes Kaup (*1965). V interaktivním dialogu zaznělo několik myšlenek, které jsem si zapsal: „Martin Luther King (1929–1968) jednou řekl: Nemusíš vidět celé schodiště, udělej hlavně první krok.“ A v debatě o bezmocnosti vůči rostoucímu fenoménu jménem pravicový populismus: „Když vládne hloupost, potřebujeme společenství moudrých.“

Tento rozhovor byl odvysílán v Radiu Ö1 poprvé 29. dubna 2025 v relaci Im Zeitraum a v době, kdy se v Rakousku stále ještě vedou debaty na téma první ženy, evangelické biskupky, byl reprízován dne 23.11.25 v 18:15 hod. v relaci s titulem „Mit ‚inner work‘ unsere Welt gestalten“ —
„Tvořit náš svět pomocí „vnitřní práce“

Celý rozhovor naleznete zde: 👉 “Mit ‘inner work’ unsere Welt gestalten”

Na inauguraci nové evangelické biskupky bylo přítomno asi tisíc lidí. Většina z řad jejího evangelického společentví z celého Rakouska, ale i ciziny. Bylo tam také mnoho katolíků v čele s nově jmenovaným vídeňským arcibiskupem Josefem Grünwidlem a samozřejmě řada zástupců všech v Rakousku zastoupených náboženských společenstev. Za politiky vedl delegaci rakouský prezident Alexander van der Bellen. V Rakousku žije kolem 237.000 evangelíků Augsburského vyznání, kolem 11.000 Helvétského a asi 1.500 metodistického vyznání.

Osobní postřeh

Nevím jaký dopad má toto jmenování na shromážděné publikum, neboli na rakouskou společnost, která je stále více ateistická, respektive v ní narůstá počet osob muslimského vyznání.

Mně osobně, kromě toho, že je Cornelia Richter první ženou biskupkou, zasáhla její důrazná slova: být neustále aktivní a bojovat proti deziluzi a beznaději. Sedět v hospodě, nadávat na politiky, nebo se dokonce bavit tím, že můj hlas k ničemu není, a rezignaci pak zapíjet pivem, namísto toho abych konkrétním činem přispěl ke společnému dílu, je nekřesťanské, nedemokratické a nezodpovědné.

Současná situace ve světě nedává žádný důvod k jásotu ani k radosti. Na mysli mám například změny klimatu (a je úplně jedno, jak si je kdo vysvětluje), s jejich už teď viditelnými drastickými následky. Nelze předstírat, že se nás to netýká. Nemluvě o válkách, terorismu a masivním ústupu demokracie. Je otřesné být svědkem toho, kdy moc na této planetě (jiný domov nemáme!) si mezi sebou rozděují na jedné straně autokraté, diktátoři, agresoři a chladnokrevní vrazi, a na druhé straně narcisté, dealerové a makléři, lidé bez morálky a charakteru, otroci peněz, posedlí mocí.

Nechci být pasivním pozorovatelem, ani zbožným fanatikem a vše přijímat jako samozřejmost či vůli někoho vzdáleného, kdesi daleko za nebesy. Rezolutně odmítám tvrzení, že jsem příliš „malý“ na to, abych mohl něco změnit, že můj hlas nikoho nezajímá. Chci věci vnímat, cítit, poznávat a rozeznávat, umět je pojmenovat. Chci, dokud jsem toho schopný, jít dopředu a nechat se inspirovat těmi, kteří mají rozhled, pokoru a vizi lepšího světa.

Děkuji Vám, vážená paní biskupko Cornelie Richter, za silné svědectví!