*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Chytrý krajánek

Poblíž jihočeské vesnice Svinětice se kdysi dávno nacházely dva rybníky. První, známý jako Rožboudovský, byl klidný a v kraji oblíbený. Druhý, rybník zvaný Na Troubě, měl však mezi lidmi zlou pověst. Nebylo divu pod jeho hladinou záhadně mizela hospodářská zvířata, zejména krávy a ovce, a dokonce i lidé, kteří se neopatrně přiblížili k jeho břehům. V noci se nad hladinou prý nesly podivné zvuky a za mlhavých rán někteří tvrdili, že zahlédli zelené postavy vynořující se z vody.

Místní obyvatelé se rybníku raději zdaleka vyhýbali a varovali i kolemjdoucí, aby k vodě nechodili. Nikdo se však neodvážil zasáhnout až do chvíle, kdy krajem procházel mladý krajánek Janoušek.

Janoušek byl veselý a čiperný mládenec, zvyklý na všelijaké podivnosti, které na svých cestách potkal. Jednoho podvečera dorazil do nedaleké vsi Selibov, kde se poptával po práci. Mlynář Rožboud, pán vážený, ale zoufalý, ho přivítal s neobvyklou nabídkou:„Pomoz nám, chlapče,“ pravil, „vyžeň z rybníka toho zlého vodníka, a nejen že tě dobře odměníme, ale můžeš tu zůstat a usadit se natrvalo.“

Janoušek, který se ničeho nezalekl, rád souhlasil. Hned druhého dne se spolu s mlynářem a vesničany pustili do příprav. Podél potoka naproti mlýnu naloupali vrbovou kůru a z pružných proutků upletli dlouhý a pevný provaz. Na jeho konec připevnili veliký železný hák, jako na lovení sumců, ale ještě větší a silnější.

Když se snesla noc a nad rybníkem stoupala mlha, vydali se všichni k rybníku Na Troubě. Měsíc svítil, ale voda v rybníku byla černá jako uhel. Janoušek rozkázal, aby vesničané hodili provaz s hákem do středu rybníka a napjali ho, ale tahat měli teprve, až uvidí na hladině bubliny. Sám Janoušek se bez bázně ponořil do vody. Jeho postava na chvíli zmizela pod hladinou a nad rybníkem zavládlo tísnivé ticho. Lidé čekali se zatajeným dechem.

Netrvalo dlouho a z vody začaly stoupat velké bubliny a hladina se neklidně zavlnila. Janoušek ze dna rybníka zapřáhl hák za cosi těžkého a kývl hlavou. Vesničané se s námahou opřeli do provazu a táhli, co měli síly.

Z vody se nejprve vynořil samotný vodník starý, s vrásčitou zelenou tváří, vlasy pokrytými bahnem a očima svítícíma jako lampy. Jeho ruce křečovitě svíraly provaz a naříkal žalostným hlasem. Za ním vytryskla z vody jeho žena a šest malých vodníčat, vřískajících a prskajících jako koťata.

Nakonec se nad hladinu vyhoupl i Janoušek, promáčený od hlavy až k patě, ale živý a zdravý. Vylezl na břeh, kde ho přivítal vítězný pokřik vesničanů.

Lidé, kteří kvůli vodníku trpěli dlouhá léta, chtěli nejprve vodnickou rodinu na místě potrestat. Někteří mluvili o tom, že je přivážou k vrbám, jiní chtěli, aby už nikdy nikomu nemohli škodit. Ale vodník padl na kolena, žalostně prosil a přísahal, že se i s celou svou rodinou odstěhuje pryč daleko odsud, až k Hluboké, a že už nikdy nikomu nebude ubližovat. Po chvíli váhání lidé změkli. Smilovali se nad vodní rodinkou a dovolili jim odejít. Vodník i jeho rodina se okamžitě rozběhli pryč od rybníka a zmizeli v temném lese.

A tak díky odvážnému a chytrému krajánkovi Janouškovi skončily všechny hrůzy, které rybník Na Troubě sužovaly. Voda se zklidnila, dobytek se přestal ztrácet a lidé mohli konečně chodit kolem rybníka beze strachu. Janoušek zůstal u Rožbouda a stal se váženým obyvatelem kraje. A na památku jeho činu se ještě dlouho u ohňů vyprávěla tato podivuhodná pověst.