Nestal jsem se tankistou

Moje vysokoškolská dráha začala na strojárně v Liberci. Ve druhém járu na nás spadla vojna, hodně nepříjemné, jednak proto, že jsme museli na přednášky chodit ráno o hodinu dřív a později, když přišla praktická cvičení, třeba běhat s plnou polní kolem přehrady, dobře tři kilometry. Ten lampasák, hajzl jeden, jel na kole a celou trasu jen buzeroval. Na konci byla jen hromádka skoro živých mladých, nadějných inženýrů.

Mělo to ale, naštěstí, i veselejší chvíle.

Vybrali mně do výcviku tankystů, asi mám na to figuru. Zajímavější by byli letci, ale pro ty jsem zřejmě figuru neměl. Technickou stránku tanku nám „přednášel“ jakýsi Slovák Dubaj, jistě pečlivě vybraný blb, který měl však tu správnou barvu, a tak měl vysokoškoláky přiblížit k životu na podtatranských pláních s ovečkama. Ten byl přeci součástí přibližování inteligence k dělnické třídě.

Uvedl se výrazně. Nakreslil na tabuli kružnici, otočil se k plénu a povýšeně oznámil:
„Ako všeky vjete, súdruhovja študenti,“ – tak nás oslovoval – „kružnica má tristoosemdjesať stupňou.“

No, kdyby to říkal třeba medikům, asi by to prošlo, u nás narazil. Ozvaly se silné protesty nevole a tak zpozorněl. Pochopil zřejmě, že ta kružnice není zcela v pořádku. Zapochyboval a polohlasně k sobě promluvil:
„A lebo tristošestdjesjať?“

Otočil se, kružnici zkoumavým zrakem odborníka na kružnice zhodnotil svůj umělecký výkon, otočka vlevo, a tváří v tvář nám suverénně ohlásil:
„Tristoosemdjesať, ja som ju nakreslil velků.“
A už se o tom nediskutovalo.

On byl opravdu světlo na konci tunelu výuky člověka v zelenou hmotu poháněnou buzerací. Do našich srdcí se zapsal nesmazatelnými perlami.

Třeba popis chodu tankového motoru:
„Tankový motor, súdruhovja študenti, je poháňaný naftovým motorom. To njeje, súdruhovja študenti, iba nafta, to by bolo veľa nehospodárné. Tej nafty je iba osemdjesať percent a ďalšich päť percent akýchsi lehkých a päť ťažkých olejou.“

Inu, hovořil ke strojařům, a tak se zvedla další vlna nesouhlasu.
„To přeci není možné, chybí přeci ještě deset procent!“

„Medzi námi, chlapmi, súdruhovja študenti,“ oslovil nás bodře, „ta nádrža njeje nikdy plná!“

Byl přeci expert na tanky, a tak ho takováhle maličkost nevyvedla z míry.

No, do třetice ještě jeden. Sdělil nám, že ta nádrža je uzavretá hermetickým uzáverom. Námitku, že by při odčerpávání pohonné hmoty muselo zákonitě vzniknout vakuum, odbyl s úsměvem pro hlupáčky sdělením:
„Súdruhovja študenti, muožem vás ubezpečiť, že ten uzáver je tak hermetický,“ – na tomhle slově si důrazně pochutnal – „že tam žiadné vaku vniknúť nemuože!“

Vyprávěl se tehdy vtip, aby nevzniklo pokušení, že blbci byli jen Slováci.

Na buzerplacu stojí frajtr před nastoupenou jednotkou a ptá se:
„Soudruzi vojáci, kdo z vás ví, při kolika stupních vře voda?“
„Při sto stupních,“ ozval se jeden šplhoun.
„Omyl, soudruzi, voda vře při devadesáti stupních.“

Vojín se nedal a jako důkaz si vzpomněl, jak na hodině fyziky ukazoval teploměr 100 stupňů.
„Soudruzi, pozor! Podívám se do příručky důstojníka a zítra vám povím.“

Druhý den stojí rota opět na místě a před ní frajtr:
„Soudruzi, ten vojín tam vzadu má pravdu. Voda vře při sto stupních, devadesát stupňů je pravý úhel.“

Odcházel jsem ze druhého ročníku, můj bratr zvolil lákavější zahraničí, a tak nedostatečně připraven na život v rozkvétající vlasti. Asi to byl jeden z důvodů mé emigrace.