*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Léto v Římě

Teď už je to mnoho let. Věci kolem se změnily, lidé přišli a odešli, ale vzpomínky na to léto v Římě zůstaly. Zvláštně jasné, jako by se vryly do paměti i duše a nechtěly odejít. A já vlastně nechci, aby odešly. Protože v tom čase, kdy jsem byl ještě mladý, lehkovážný a plný touhy po poznání, jsem se zamiloval dvakrát. Do města a do ženy.

Bylo to jedno z těch bezstarostných období života, kdy nevíte přesně, co hledáte, ale víte jistě, že to nenajdete doma. Emigroval jsem do Itálie.

Po potřebných procedurách potřebných pro získání azylu v Latině, kde byl hlavní emigrační tábor, jsem odcestoval do Říma. Tam jsem dostal umístěnku na hotel Word. Byl jsem tu s několika přáteli, ale už po prvních dnech jsme si šli každý svou cestou. Mě sice zajímaly památky, ale chtěl jsem zažít to město. Dýchat s ním, chodit, kam mě nohy zanesou, a dívat se na svět očima někoho, kdo není turista, ale tichý svědek.

Dny jsem trávil v ulicích, objevoval Koloseum, Pantheon, toulal se po Via Navona, hledal stín na Piazza del Popolo. Ale nejvíce mě lákala místa, která na mapách nemají jména. Malé uličky, kde visí prádlo nad hlavou, kde se místní hádají přes balkóny a kde voní káva jinak než jinde. Měl jsem tehdy zápisník, do kterého jsem si zapisoval dojmy, kreslil fragmenty fasád a zaznamenával útržky rozhovorů, kterým jsem mnohdy ani nerozuměl. Ale právě tam v tom chaosu zvuků a vůní jsem se cítil živý.

A tehdy jsem poznal Elišku.

Byla Češka, cestovala sama, prý z náhlého popudu. Potkali jsme se v jedné malé galerii na Trastevere.

Oba jsme stáli před stejným obrazem a řekli si téměř současně totéž: „Má v sobě zvláštní smutek.“ Podívali jsme se na sebe a zasmáli se. Ten smích nám zůstal přirozený, nenucený, jako bychom se znali už dlouho. Od té chvíle jsme byli neoddělitelní.

Procházeli jsme spolu městem, ona se zájmem, já s nadšením. Učili jsme se jeden od druhého. Ukazoval jsem jí skryté kouty, ona mě učila vnímat ticho mezi slovy. Pili jsme víno na schodech fontány Di Trevi, jedli zmrzlinu o půlnoci, zpívali si falešně italské písně v opuštěných uličkách. Smáli jsme se, hádali, mlčeli. Bylo to bláznivé a krásné. Řím byl kulisou, ale i hlavním hrdinou našeho malého příběhu.

Pak přišel svátek, nepamatuji si už který to byl, Italové jich mají požehnaně. Ale pamatuji si atmosféru. Ulice se proměnily, byli tu natažené červené koberce. Nad obchody řemeslníků z oken visely cechovní prapory, hrála hudba, troubili trubadúři v kostýmech. Město se změnilo v živý sen. Vůně vína a pečeného masa se mísila se smíchem lidí. Drželi jsme se za ruce a proplétali se tím davem, tančili na malém náměstíčku, smáli se, jako by zítřek neměl přijít.

A potom… ten večer u Tibery.

Byla už tma, ale teplá, měkká, jako hebký plášť. Šli jsme mlčky podél řeky, uprostřed oslavujícího města. Na jedné staré zídce seděl slepý harmonikář, u nohou měl psa a hrál. Jeho melodie byla pomalá, smutná, hluboce lidská. Sedli jsme si naproti. Eliška mě chytla za ruku. Její dlaň byla teplá, klidná. A já v tu chvíli věděl, že se něco změnilo.

Nebyl to jen krásný večer, ani jen město, které mě okouzlilo. Byl to okamžik, kdy se vše spojilo – místo, čas, hudba, ona – a stvořily pocit, který slovy popsat nejde. Do té chvíle jsem Itálii miloval. Ale v tom tichu, při poslechu harmoniky a v jejím objetí, jsem pochopil, že tady se mění láska v oddanost. A že až jednou budu starý, budu si vzpomínat právě na tohle. Na ten večer. Na ni.

Odešli jsme brzy ráno, ruku v ruce, když město ještě spalo. Druhý den odjela. Bez velkých slov. Dostala azyl v USA. Jen lístek ve dveřích mého malého bytu:
„Některé lásky nepotřebují konce, protože nikdy úplně nezmizí. Buď šťastný. E.“

Zůstala mi po ní vzpomínka. Vzpomínka na Elišku, na Řím, na to zvláštní léto, kdy čas plynul jinak. A když někdy zavřu oči a vybavím si tu hudbu harmoniky u Tibery, cítím to znovu. A usměju se. Protože některé věci si s sebou neseme celý život. A jsou krásné právě tím, že pominuly.

A teď? Když se večer skloní nad střechami a město utichá, vzpomínám. Zavřu oči a slyším ji znovu – hudbu, která mě učila cítit. Cítit domov, cítit lásku, cítit, že jsem naživu.