Proč mám z této volby tak velikou radost

Josef Grünwidl

Naděje po letech zklamání

Devět měsíců po odstoupení vídeňského arcibiskupa kardinála Schönborna byl ve středu 15. října jmenován jeho nástupce Josef Grünwidl. Přestože jsem již ztratil zájem o katolickou hierarchii a struktury církve rozdělené na kleriky a laiky, ve svém nitru stále zůstávám věřícím člověkem. Ježíšovo křesťanství je pro mě celoživotní inspirací a poskytuje mi směr cesty, po které chci kráčet.

Tak jako se v mém kritickém pohledu na církev cosi změnilo s nástupem papeže Františka (2013–2025), kterého jsem považoval za přirozeného a nejvíce věrohodného ze všech papežů, které jsem zažil, tak i při jmenování Josefa Grünwidla vídeňským arcibiskupem se ve mně zablýskla stejná naděje. Naděje v to, že s jeho osobou nastupuje na historicky nejdůležitější a demograficky největší církevní úřad v Rakousku někdo, kdo je lidsky, duchovně i pastoračně na výši a kdo je pro dobu, ve které právě žijeme, tou nejlepší volbou.

Odvážný hlas církve

V určitém smyslu mi jeho volba připomíná volbu našeho prvního prezidenta po pádu komunismu, Václava Havla, kterého – zcela nepřipraveného a pokorného – vyneslo do úřadu volání lidu: „Havel na Hrad!“ Lidé již byli unaveni chováním bývalých „mocipánů“, kteří ochotně, spolu se zdejšími posluhovači, plnili diktát z Moskvy.

A tak v euforii a vděčnosti za konec totality si všichni přáli mít v této funkci někoho, kdo pro ně ztělesňoval hodnoty jako pravdu, pokoru či odvahu, a nabídl vizi života ve svobodě a demokracii.

Podobně i Josef Grünwidl se najednou ocitl na stolci vídeňského arcibiskupa, aniž by předtím stoupal na kariérním žebříčku církevních funkcí. Ve funkci „prostého faráře“ prošel mnohými farnostmi. Výjimkou byly tři roky v pozici sekretáře na začátku biskupské služby kardinála Schönborna. Neabsolvoval žádná další teologická studia, nebyl profesorem na univerzitě. Než byl vysvěcený na kněze, studoval vedle teologie i na hudební vysoké škole hru na klavír a varhany. Když se rozhodl v roce 1988 pro kněžské svěcení, řekl:

„Hudba bude mé hobby a kněžství povoláním.“

Než byl vysvěcen na kněze, studoval vedle teologie i na hudební vysoké škole hru na klavír a varhany. Když se rozhodl v roce 1988 pro kněžské svěcení, řekl:

„Hudba bude mé hobby a kněžství povoláním.“

Cesta reformy a odvahy

Jako farář se často dostával – v důsledku trvale rostoucího nedostatku kněží – do tzv. hraničních situací, kdy duchovní služba začala radikálně ustupovat počtu sloužení mší a úřednické činnosti. Přitom si ale pořád více uvědomoval, že existuje velký počet aktivních křesťanů, kteří by rádi vykonávali mnohé funkce v církvi, ale z důvodu přísných konzervativních nařízení církevní hierarchie je konat nemohli.

Stal se tak aktivním členem Farářské iniciativy (FI) Helmuta Schüllera, která vznikla v roce 2011 jako hnutí kněží za neposlušnost vůči římské hierarchii a papeži (tehdejší Karl Ratzinger – Benedikt XIV.) za to, že blokuje reformního ducha v církvi a přes rostoucí nedostatek kněží a řeholníků trvá na zkostnatělém systému rozdělujícím křesťany na hierarchicky nadřazené kleriky a tzv. laiky.

Tato iniciativa vyvolala v církvi velký rozruch. Jen v samotném Rakousku se ze dne na den stalo jejími členy více než 300 kněží. Hlasy konzervativních biskupů z tradičně katolických zemí, jako Polsko či (Slovensko), aby kardinál Schönborn tyto kněze okamžitě suspendoval, tedy zbavil kněžské služby jako heretiky, ani tehdejší papež, ani kardinál Schönborn a jiní rakouští biskupové tehdy (naštěstí) nevyslyšeli.

A když se o dva roky později, ve 2013, stal papežem Argentinec Jorge Mario Bergoglio (František), tak nejenže vzal vítr z plachet všem konzervativcům kdekoliv na světě, ale vše to, oč FI Helmuta Schüllera žádala, se najednou stalo i jeho programem. A nyní, kněz, kterému hrozila suspendace za to, že si dovolil kritizovat struktury katolické hierarchie, převzal vedoucí funkci v církvi.

Víra, která dává smysl dnešku

Nazvat Josefa Grünwidla „revolucionářem“ ale nelze. „Jde mi hlavně o to, církev reformovat zevnitř,“ řekl, když už necítil potřebu angažovat se ve FI, poté co tuto roli oficiálně převzal sám papež.

Jako provizorní administrátor opakovaně říkal, že ho jmenování do této přechodné funkce zaskočilo a že úřad budoucího arcibiskupa převzít nechce. Ten, kdo by si snad myslel, že jsou to jen prázdná taktizující slova, byl rychle vyveden z omylu.

Během působení v této funkci poskytl několikrát rozhovor médiím. To, co říkal (sám jsem to několikrát slyšel), bylo vždy jasné a srozumitelné. Na jedné straně sebekritický pohled dovnitř církve, týkající se ukončení dominantního postavení ve společnosti – „křesťanství je jednou z možných variant, pro kterou se dnešní člověk může rozhodnout“.

Dále pak kritické zamyšlení nad skandály, které rapidně urychlily exodus lidí z církve, která ztratila nimbus věrohodnosti a pravdivosti.

Ale byla to zároveň i slova, skicující cestu do budoucnosti: decentralizace církve, přehodnocení církevních norem, odvaha k odbourání praktik, které nemají původ v Ježíšově učení, například povinný celibát, svěcení žen na diakonky a kněze či jejich jmenování do kardinálského kolegia.

„Verbote sind nicht zielführend, ich wünsche mir keine Diskussionsverbote“
(Zákazy nejsou účinné, nepřeji si však žádné zákazy diskusí), řekl. Tyto a jiné odvážné myšlenky jsem slyšel 5. října v relaci Lebenskunst, tedy v době, kdy ještě nebyl jmenován arcibiskupem.

Řekl jsem si: Smekám klobouk, že takto vyložil karty na stůl a mluví jasným a otevřeným jazykem, zasazujícím se pro reformy v církvi.

Jako poslední odpověď ve zmíněném interview na otázku redaktora, zdali ho bude papež Lev XVI. (i přesto, že on po tom úřadě netouží) přece jen chtít jmenovat, protože se o něm ví, že chce pokračovat v reformním duchu svého předchůdce Františka, odpověděl:

“Kdysi jsem jako kněz sliboval poslušnost, a jestli budu vyzván přehodnotit své rozhodnutí a přijmout mé jmenování, tak se nad tím slibem poslušnosti ještě jednou zamyslím.“

A tehdy jsem si řekl: Tak, papeži Lve XVI., teď ukaž i ty, zdali opravdu chceš pokračovat v cestě Františka, anebo si vybereš některého z těch konzervativních kandidátů, kterých jména se šířila v kuloárech … ?

Záblesk naděje pro církev i společnost

A ještě z jednoho důvodu mě volba Josefa Grünwidla potěšila. A také povzbudila. Funkce biskupa nenese s sebou politickou moc. Je to funkce veřejného činitele. Biskup reprezentuje v první řadě církevní společenství, ale je zároveň i představitelem společnosti, ve které žije. Jeho hlas je tedy důležitý, zejména v dnešní složité době.

V době, kdy nově zvolení politici nám slibují nemožné a politická kultura upadá. Chybí osobnosti, které by si řada z nás na významných postech přála mít. Zejména v době, kdy svět čelí tolika krizím, válkám a přírodním katastrofám.

Na vedoucí pozice jsou voleni lidé, kteří mají zájmy především ekonomické, s absencí jakýchkoliv hodnot – nemluvě ani o hodnotách křesťanských, ani těch, kterými nás obdařil Václav Havel.

O to víc mě těší jmenování Josefa Grünwidla vídeňským arcibiskupem. Je to záblesk naděje. Pokud se budou takoví lidé i nadále dostávat do různých důležitých funkcí, život na této planetě bude mít, přece jen, stále ještě smysl.

V to věřím!