Putinova doktrína

Reakce na článek👉 Reagan a Gorbačev: promarněné dědictví míru

Autor se mýlí docela značně. Nepracuje s historickými fakty, vytváří si nové, jeho záměru vyhovující – metoda ruské propagandy. Proto je třeba tyto omyly přivést na správnou míru.

Studená válka skončila nikoliv z iniciativy SSSR, tedy Gorbačova, ale nesmlouvavou politikou Reagana, který SSSR uzbrojil. Převaha západní techniky a ekonomie způsobila neschopnost sovětského systému držet krok, a tak kapituloval. Této situace Západ nezneužil – právě naopak, pomáhal ruskému systému na kolenou, aby se z této neduživé situace dostal.

Logika je docela jednoduchá: obchodovat je lepší, než válčit. Aby se obchodovat mohlo, musí být k dispozici finanční prostředky. Když je obchodní partner nemá, což byl případ SSSR, musí mu partner pomoct, aby jeho zboží mohl kupovat.
Kdyby opravdu – jak se autor snaží argumentovat – chtěla USA Rusko zlikvidovat, neměla by lepší příležitost než tehdy, když bylo Rusko na kolenou a „mít ho za hrst čočovice“, nebo si ho „namazat na chleba“, jak se dnes ujalo.

Zažil jsem jeho první zimu, kdy se lidé v SRN skládali na pomoc mrznoucímu Rusku, kam pak kamiony těchto darů jezdily. Po krátkém čase však Němci zjistili, že tyto dary nedostávají ti, co jsou potřební, ale rozkrádaly se hned za hranicemi. Proto s dalšími konvoji jezdili němečtí policajti, a teprve potom se dary dostaly do správných rukou.

Není tedy pravda, že:

„Spojené státy zaujaly k Putinovi stále méně přátelské vztahy.“

V roce 1994 Rusko a USA uzavřely Partnerství pro mír a o tři roky později Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací, dokument podepsaný v Paříži dne 27. května 1997 mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskem.

Nástupem Putina k moci se situace změnila. Rusko se dostalo z krize, hospodářské stagnace, kdy inflace dosahovala 21 %. Názor Putina, že rozpad SSSR byl největší katastrofou 20. století, definoval jeho kroky dalšího vývoje Ruska – snahu obnovit jeho říši na stav celého Východního bloku, jeho dřívějšího panství.

Před rokem 1992 Rusko podepsalo s Ukrajinou mezinárodní smlouvu, kterou uznalo ukrajinskou suverenitu, územní celistvost a nedotknutelnost hranic.
Zvolna začal anexí Krymu, na jejíž základě vznikly neuznané republiky Donbas a Luhansko, Ruskem podporované. Reakce Západu byla pouze verbální, a jak známo – s jídlem roste chuť. Tu má historicky Rusko stále, a tak se pustilo do války s Ukrajinou, která splnila své závazky plynoucí ze zmíněné Smlouvy 1992, takže byla slabá. Stejně jako Hitler, argumentoval Putin útlakem Rusů na Ukrajině, kterým přišel pomoct a je osvobodit, což nikdy doloženo nebylo.

Stejně jako Hitler argumentoval Putin útlakem Rusů na Ukrajině, kterým přišel „pomoci“ a „osvobodit je“, což nikdy doloženo nebylo.

Další pseudoargument uvádí autor – slib o nerozšiřování NATO daný Gorbačovovi, který taktéž nikdy učiněn nebyl.

Tento přístup k řešení problémů je velice toxický. Pokud by se porušení smlouvy s Ukrajinou Ruskem jakkoliv, byť jen částečně, uznalo, byl by to vítaný precedent pro jiné země, které by silou legálně získávaly cizí území. Pak by platil zákon džungle!

V této souvislosti se zamysleme nad důvody rozhodnutí Švédska a Finska vstoupit do NATO. Obě země jsou tradičně neutrální, Švédsko už několik století. Finsko má nedobré zkušenosti s Ruskem – jako jediné z pobaltských států se ubránilo ruské anexi po paktu Hitler–Stalin, Švédsko má zkušenost o století starší. Nabízí se tedy jediné logické vysvětlení: obava z ruské expanze.

Nanejvýš, když ruské popichování všude v Evropě nemá konce – spíše naopak.

Když odhlédneme od ruského tvrzení o slibu nerozšiřovat NATO, stačí si vzpomenout na situaci, kdy Ukrajina projevila zájem o členství. Názor, že to v dohledné době nepřichází v úvahu, vyjádřil naposledy i prezident Biden v roce 2023, když byla Ukrajina druhým rokem ve válce.

Neméně zajímavé – přímo nutné – je zabývat se právem cizí mocnosti rozhodovat o politickém a občanském systému cizí, suverénní země. Je to zasahování do vnitřních záležitostí, nebo právo silnějšího? Odpověď nechť si najde čtenář sám.

Podívejme se teď na další „argument“ autora – snaha o mír na Ukrajině. Autor tvrdí, že Putin se o mír namáhá až téměř do fyzického a duševního kolapsu. Má ale podmínky, které Ukrajina akceptovat nemůže a nesmí – viz shora precedent. Jeho podmínky jsou v důsledku totální kapitulace Ukrajiny, o které se už veřejně vyjadřuje, že nikdy nebyla ničím jiným než ruskou gubernií. A tou by se měla stát opět.

A tak vede válku dál, vzdor ustanovení Charty OSN, kdy je vedení války legální jen se souhlasem Rady bezpečnosti – a ten Rusko nemá. Je tedy jeho válka nelegální, agresivní. Chtěje se tomuto ustanovení vyhnout, nazývá válku jen „událostí“. Tím však porušení tohoto pravidla, ostatně odsouhlaseného i Ruskem, nezmění. Přepočítal se, když tato „událost“ trvá už čtvrtým rokem, takže o události řeč být nemůže.

Další tvrzení – Majdan – se s realitou faktů neschází. Ukrajinci mají s Ruskem staletí nedobré zkušenosti. Konečně, nebýt Kyjevského knížectví, nebylo by Rusi. Když čas oponou trhnul a oni dostali možnost o sobě svobodně rozhodovat, vznikl svobodný a suverénní stát, Ruskem uznaný a potvrzená jeho územní celistvost i hranice.

Je tedy právem občanů suverénní země zvolit si politický, sociální a obranný systém, který mu vyhovuje, a je povinností tyto skutečnosti akceptovat. To samozřejmě dle mezinárodního práva a civilizovaných zvyklostí platí – ne tak však pro Putina.

Prohlásí, že Ukrajina není žádná suverénní země, že vlastně neexistuje, a tak ji brutálně přepadne. Smlouva – nesmlouva.

Majdan bylo povstání Ukrajinců proti činům jejich prezidenta, který v počátku přání svého lidu plnil – orientace na Evropu a NATO. Záhy však obrátil tvář k Moskvě, což se lidu nelíbilo, a tak protestoval. Legitimně, protože jeho prezident jednal proti vůli svého lidu. Jak známo – hlas lidu, hlas Boží. Protest byl brutálně potlačen s vydatnou pomocí Putinových „zelených mužíčků“, kteří pak operovali i na Krymu.

Už tehdy ukázali Ukrajinci, že si svobodu vzít nenechají a hrdinně se bránili. Mohlo později, při vyvolání války, Putina napadnout, že se Ukrajina jen tak do týdne nesesype. Nesesypává se ani čtvrtým rokem. Byla to tedy jen a jen vůle lidu, který se vzepřel směrování svého prezidenta na Rusko.

Dle tvrzení Moskvy byl Majdan organizován, vyvolán i financován především USA, nikoliv vůlí Ukrajinců.

Koho napadne, že náš Listopad byl ve stejné režii? V duchu událostí na Ukrajině – z pohledu Ruska – byl.
Základní otázkou pak zůstává, má-li sousední velmoc, jedno jaká, právo rozhodovat o uspořádání jiného státu – cit.:

„Na vstup Ukrajiny do NATO nemůže Putin nikdy přistoupit.“

Brežněvova doktrína o omezené suverenitě nás postihla, jenže to bylo v úplně jiných parametrech. Dnes bychom si to dokázali těžko představit – doba a její okolnosti se prudce změnily už před 36 lety.

Zajímavá je i odpověď na otázku, proč usiluje Ukrajina o členství v NATO. Nejsou důvody stejné, jako Finsko a Švédsko? Strach z ruské expanze? Příměr autora s Hamásem by mu měl dát odpověď.
Trump opět neuspěl – příměří Hamás hned druhý den porušil, což stálo dva izraelské vojáky život.
Z historie je paralela s Hitlerem – Mnichovská dohoda a její následky, stále ještě živá.

Závěr

Pokud Kremlem a autorem hlásané důvody Ruska k válce odpadly – nikdy nebyly – proč tedy Putin válčí?
Připomeňme jeho žal nad rozpadem SSSR.

Dohody nejsou proto, aby se porušovaly, a násilí nesmí být legalizováno jako nástroj k získání čehokoliv.
Nechceme žít dle zákonů džungle!