Proměňují i nás

Už se vám někdy stalo, že vás některá známá, akademicky vzdělaná a všeobecně uznávaná osobnost překvapila tím, že namísto krkolomných odborných sdělení, které byste právem očekávali, vyslovila něco velice prostého a srozumitelného?

Opakovaně jsem potěšen zjištěním, že skutečně výjimečný a moudrý člověk bývá obvykle velmi skromný a pokorný.
A protože jsem v uplynulém týdnu toto zažil hned dvakrát, rád bych se v tomto textu o své pocity a myšlenky podělil.

Setkání první — Dana Drábová

V pondělí 6. října náhle zemřela paní Dana Drábová, odbornice na jadernou energii, která posledních 25 let vedla Státní úřad pro jadernou bezpečnost.
V Čechách, ale i na Slovensku byla uznávanou osobností, k tomu nemusím nic dodávat.

U příležitosti její náhlé smrti vysílal jak Český rozhlas, tak i televizní stanice, několik pořadů a repríz rozhovorů.
Některé z nich jsem si zpětně na internetu vyposlechl či shlédl.

Kdybych měl popsat jednou větou společného jmenovatele všech těch rozhovorů, jednoznačně mi vychází tato formulace:
nesmírně vzdělaná, kompetentní a zároveň i velmi skromná a pokorná žena.

Z rozhovorů na mě nejvíce zapůsobil dialog s Markem Ebenem z pořadu Na plovárně. Řeč přišla i na mnohá vyznamenání a ocenění, které paní Drábová obdržela nejen v Česku, ale i v dalších zemích světa, neboť byla mezinárodně uznávanou odbornicí v oblasti jaderné energie.

Kromě jiného obdržela i nejvyšší ocenění z rukou japonského císaře – Řád vycházejícího slunce.

A v souvislosti s oceněními přišla řeč i na významné osobnosti, se kterými se kdy setkala.
Jelikož Marek Eben věděl, že se setkala i s Dalajlámou, přímo se jí na to setkání zeptal.

Odpověděla:

„Jeho svatost se kromě spousty jiných zenových věcí zabývá i kvantovou fyzikou.“
„A dokonce říká, že to, co učil Buddha, velice souvisí s teorií, či se zákony kvantové fyziky… Já nejsem esoterik, to pětkrát podtrhuji,“ říká paní Drábová,
„ale v každém případě, když vešel do místnosti, vešla s ním energie. Pro mě zcela hmatatelná, až si sama sobě říkám: Co to je?
A tehdy jsem si také v duchu řekla: Holka, ty máš víc štěstí, než rozumu. Kdo už jen může setrvat s ním nejdříve čtvrt hodiny v osobním rozhovoru a pak ještě další dvě hodiny v místnosti a poslouchat, co říká jiným? To byl zážitek!“

Setkání druhé — Elisabeth Lukas

Ve čtvrtek 9. října jsem pak poslouchal v přímém přenosu rozhovor v rakouském rozhlasu s paní Elizabeth Lukas (*1942), psychiatričkou, psychoterapeutkou a pokračovatelkou v díle logoterapie Viktora Frankla.

Narodila se ve Vídni v roce, kdy Frankla deportovali do koncentračního tábora.
Vyrůstala v chudé rodině zdecimované válkou. Přesto vyrůstala v atmosféře lásky a optimismu.

Když válka skončila, otec byl ještě tři roky v ruském zajetí, matka našla někde na ulici opuštěný, sněhem a deštěm poničený klavír.
Ten nechali opravit a ona se začala učit na něm hrát. Hru si natolik zamilovala, že chtěla studovat konzervatoř. Ale také psychologii.
Dlouho nevěděla, kterým směrem se nakonec vydá.

K tomu říká:

„V době rozhodování jsem se zúčastnila přednášky Viktora Frankla a hned jsem měla jasno.
Na pódiu za pultem stál člověk, zářící bytost ve své nejlepší formě. Když promluvil, byl tam jen duch, tělo jakoby náhle zmizelo.
Jeho slova se vznášela sálem kamsi do dálky, jakoby neměla adresáta, byla nad věcí, týkala se celého světa, všech jeho problémů a přesto byla výrazem nezvratného přesvědčení, že uprostřed tohoto mnohovrstevnatého světa má tento člověk a každá jiná bytost své svrchované poslání…“

Setkání s Viktorem Franklem bylo pro ni tak silné, že měla okamžitě jasno ohledně svého studia i budoucího povolání, jak sama říká.
Povolání psycholožky ve smyslu Franklovy Logoterapie, která se zabývá otázkou po smyslu lidské existence (Sinnfrage).

Později se stala paní Elisabeth nejbližší spolupracovnicí Viktora Frankla, napsala více než 30 knih a asi 20 odborných článků.
V Německu založila Institut für Logotherapie in Fürstenfeldbruck, který do roku 2003 vedla.
Je nositelkou mnoha mezinárodních ocenění a vyznamenání.

Myšlenky Elisabeth Lukas

Dnes je paní Elisabeth Lukas 83 let a stále se věnuje psychoterapeutické činnosti.
Ze slov, která v relaci zazněla, vybírám tyto její věty:

„Viktoru Franklovi šlo o objektivní pojetí významu smysl. Ne subjektivní.

Jednoduchý příklad: Pokud někoho napadne otrávit svou babičku, protože mu dává smysl zdědit po ní spoustu peněz a jeho finanční krize se tím vyřeší, tak je to totální nesmysl. Pod rouškou smyslu lze spáchat jakoukoli podlost: vést války, vykořisťovat, či zneužívat jiné. Podobně jako se pod rouškou lásky tak často klame, podvádí, hřeší a dokonce vraždí. Tyto pojmy, jakkoliv znějí chrabře a posvátně, lze zneužít.

Pokud vycházíme z objektivního, transsubjektivního pojmu významu smyslu, či smysluplnosti, pak smysl není něco, co si jednoduše můžeme vybrat, či zvolit. Ke smyslu nás vybízí situace, ve které se nacházíme. Jsme vyzváni, abychom ze situace vytěžili to nejlepší, čeho jsme schopni a co prospěje nejen mně, ale všem zúčastněným.

Všichni máme v sobě jemný vnitřní cit, staromódně nazývaný svědomím. Dnes by se dalo říct navigační zařízení nebo vnitřní kompas. A tento kompas nám ukazuje to nejlepší, co můžeme z dané situace vytěžit.

Mnoho lidí se často snaží vytvořit smysl, ale to je omyl! Člověk by rád vytvořil všechno možné. Ve skutečnosti ale existuje mnoho věcí, které vytvořit nelze, které můžeme pouze objevit, či najít. Celý náš život začíná tím, že stále něco objevujeme. Dítě nachází své tělo, své zuby, své prsty, matku, prostředí kolem sebe… 

Teprve postupně, když se vyvine naše tvůrčí síla a jsme schopni činit samostatná rozhodnutí, vstupuje na scénu možnost něco vynalézt, z nalezeného materiálu vytvořit něco nového. Tato kreativita je součástí balíčku, který jsme jako lidé dostali do věna. Co však rozhodně vytvořit nemůžeme, je smysl.

Je dobré si uvědomit, že v každém vědomém a jasném okamžiku našeho života existuje alespoň jedna možnost, jak jednat nebo reagovat na danou situaci tak, aby to bylo prospěšné nejen pro mě, ale zároveň i pro jiné. Pokud si toto uvědomíme, otevře to v nás obzor k nahlédnutí na možnosti, jaké se v daném okamžiku nabízejí. A to nás zase vede k tomu, že se musíme soustředit na takzvaný Freiraum — volný prostor.

V každé situaci existuje velká osudová oblast, kterou si nemůžeme vybrat. To je to, co nemáme pod kontrolou (např. v jaké rodině, jaké zemi, jakém režimu jsem se narodil, a podobně).

Pokud usilujeme o smysluplný život, musíme se soustředit na volný prostor, tedy tu část, která je v daném okamžiku volná. Nemohu si tedy vybrat, co ode mě smysl vyžaduje, ale mohu se pokusit ho co nejlépe následovat a naplnit…

Zažila jsem nejrůznější období. Nejprve to poválečné, kdy jsme byli všichni velmi chudí, neměli jsme nic, Vídeň ležela v troskách. Pak období prosperity, které probíhalo ve třetí třetině minulého století. Z vlastní praxe, zkušeností jiných a odborných statistik musím konstatovat, že v tomto období prosperity bylo mnohem více narušených lidí než v období poválečném. Duševně narušených lidí. V období prosperity, které trvalo několik desetiletí a nyní končí, stoupla agresivita a deprese. Přibyl počet drogově závislých. Lidé tu dobu neocenili, naopak, ztratili smysl života.

Smysl života se projevuje mnohem jasněji v krizových dobách. Je to překvapivé. Smysl je požadavek na člověka, aby udělal něco proto, aby se situace zlepšila. To je poslání smyslu.

Když lidé žijí v blahobytu, mají vše co chtějí, mají dobrou práci, krásnou vilu, dvě auta v garáži, mohou cestovat po světě, kdy se jim zachce, atd., k čemu je potřebný, k čemu volá smysl? Ano, volá, ale jeho hlas není snadné uslyšet. Volá a vybízí, abyste se části svého bohatství zřekli ve prospěch těch, kteří jsou méně bohatí a nic z toho, co je pro bohaté samozřejmostí, si dovolit nemohou.

K tomu vyzývá smysl. Ale v době prosperity se to nerado slyší. A pak je všude slyšet: Mám všechno, ale nemám radost ze života. 

V dobách nouze se však probouzí vůle zlepšit život. Alespoň pro děti. Pro příští generaci. A to dává velký smysl, zejména v dnešní době, kdy všichni čelíme klimatické krizi, hospodářské krizi a
strašlivým válkám, kdy smysl — smysluplnost života a bytí — nabývá na významu.

Vyzývá každého jednotlivce, aby udělal vše, co je v jeho silách, aby tyto krize nějakým způsobem zmírnil. I když je to jen maličkost, jen stopa, ale stopy se sčítají. Pokud je dost lidí, kteří se snaží, pak je to najednou velká vlna snah o dobro.“

Proměňují i nás

Z Ježíšova života je známa událost, kdy šel spolu se třemi apoštoly na vysokou horu, aby se tam modlil.
Apoštolové zůstali opodál, ale najednou byli svědky toho, jak se Ježíš proměnil. Jeho tvář zazářila jako slunce a jeho šaty zbělely jako světlo.
A přitom uviděli Mojžíše a Eliáše, jak s Ježíšem rozmlouvají.

Fascinováni touto událostí přistoupil jeden z apoštolů k Ježíšovi a řekl:
„Pane, dobře, že jsme tu. Zůstaňme tady…“ (Mt 17,2)

Je jedno, zda jsme věřící, nebo ne.
Ale jsem přesvědčený o tom, že každý z nás někdy v životě potkal člověka, který vyzařoval sílu své osobnosti a v jehož blízkosti nám bylo tak dobře, že bychom s ním nejraději byli pořád.

Setkání s takovými lidmi působí blahodárně, téměř jako nějaký zázračný lék.
Ze setkání s nimi odcházíme jiní, než jsme byli předtím.
Jejich proměna proměňuje i nás.
Cokoliv tito lidé řeknou, je pro nás svaté, věrohodné a trvalé.

Setkání s nimi je zázrak hned dvojnásobný: tím, že jsou – a tím, že proměňují i nás.

Přeji všem co nejvíce setkání s takovými lidmi.
Díky nim bude i tento svět se všemi krizemi a konflikty lepší a život na této zeměkouli bude mít i nadále smysl.

P.S.
Rozhovor Marka Ebena s paní Danou Drábovou v relaci Na Plovárně lze lehce najít na internetu.
Rozhovor s paní Prof. Dr. Elisabeth Lukas ze dne 9. října 2025, Radiokolleg, 22:08 hod. na:
https://oe1.orf.at/player/20251009/810138